Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

No, takhle to úplně nebylo. MYSLEL JSEM SI, že jsem si to vzorně pohlídal a to je rozdíl. Ve skutečnosti jsem si ani nepřečetl program a do Kabinetu múz jsem vyzbrojen strohou informací o datu a pořadí účinkujících vkročil před půl osmou, čili naprosto zbytečně více než hodinu před akcí a ještě se málem divil, že tam kromě slečny výčepní a jednoho páru u stolu nikdo není. Najednou vyvstala nečekaná otázka, co s načatým večerem. Po krátkém váhání jsem upřel svůj zrak k baru a řešení bylo na světě tak rychle, že mi ani ďábel nemusel přispěchat na pomoc. Vlastně to bylo jasné jak facka. Když už vystoupit z komfortní zóny a vystavit se hiphopovým silám, tak ať jsem u toho aspoň příjemně nalitej. Za střízliva bych se mohl po pár přidrzlých recitativech uchýlit ke zbabělému útěku a to by byla škoda.

Proč jsem se vlastně ocitl na akci z jiného žánrového těsta než mám obvykle ve zvyku? Inu, hiphop a jeho odnože jsou sice lepkavější, mému vkusu méně poddajné hmoty, ale ingredience mají v základu podobné. Atmosféra, rytmus, melodie, jen trochu jinak uhněteno, naporcováno a upečeno…možná si říkáte, jestli jsem nevynechal prášky, chápu. Ale třeba takoví Arms and Sleepers, ti když chtějí a jsou v dobrém rozpoložení, tak hnětou to těstíčko s triphopovou něhou a srdcem na dlani a to se najednou vůbec nebojím, že mi to ublíží nebo že se mi udělá nevolno, ale myslím na Portishead nebo Phontaine, od nich je to už jenom kousek k The Gathering, The 3rd and the Mortal nebo klidně i k Ulver. A tam už jsem doma a vlastně z těchto a jim podobných vrátek mě to kdysi vystřelilo na triphopové území, což jsem taky Mirzovi z prvního dnešního projektu sdělil rukonožní angličtinou, když jsem vybíral kořist z jeho merche. Právě jeho Arms and Sleepers byli tím hlavním důvodem, proč jsem si pohlídal začátek, abych poslední zářijový večer nahlédl pod pokličku cizorodé houpavosti.

Na věc se šlo o půl deváté. Od stěn se odrazily první elektronické zvuky a beaty a jediný současný statutární člen Arms and Sleepers rázem srostl se svým krabičkami a laptopem a prudkými pohyby dával najevo, že jím prochází ten správný proud. Živá produkce v tomto ranku obecně probíhá diametrálně odlišným způsobem, než jak je k vidění na koncertech rockových/metalových kapel. O zábavu se může starat klidně osamocený dýdžej, který za svým velkým stolem, oltářem nebo ponkem chcete-li, ohýbá, natahuje a deformuje zvuky všeho druhu, zatímco za jeho zády se odehrává vizuální projekce, která má celou show umocnit v jeden soudržný audiovizuální zážitek. Tak tomu bylo po celý večer, kdy se za stolem obtěžkaným nemalým množstvím techniky vystřídali všichni tři účinkující - Mirza Ramić za Arms and Sleepers, Benjamin Roca aka ProleteR a Tony Simon jako Blockhead. Říkejme jim muži za pultem.

Arms and Sleepers znám už dlouhé roky, kdysi mě oslovila alba Matador a Organ Hearts, k nimž se opakovaně vracím a vrním u toho, v nových titulech už se tolik neorientuji, ale předloňská sbírka What Tomorrow Brings mě chytla hodně (naše recenze). Tady jsem rozhodně neměl obavy, že bych strádal, spíš jsem pociťoval mírný stud, že jsem si na AaS našel čas až na akci, kde měli roli oněch zahřívačů (sorry, pořád mám tendenci mluvit v množném čísle, i když je to aktuálně one-man army) a všechny předchozí příležitosti si nechal ujít. A že jich už bylo.

Měl jsem pár nápadů, co bych takhle naživo chtěl dostat, ale samozřejmě šíře repertoáru AaS čítající na třicítku nahrávek je předpokladem nesčetného množství kombinací a svým způsobem i zárukou, že pokaždé to bude jiný příběh. Proud dynamické elektronické hudby a hiphopových rytmů se prolínal s tesknotou triphopových nálad a klidových downtempových pasáží, které tlumily veškerý tok zbytečných myšlenek, vše za doprovodu vizuální projekce, která s hudební vrstvou citlivě korespondovala. Rychlejší beaty a tvrdé breaky (uff, to je mluva) měly podporu abstraktních animací nebo divoce se míhajících textur, s vláčnějšími motivy jsme nahlédli do archivů, z nichž vypůjčená a porůznu deformovaná smyčka záběrů z dávné dovolené snad někde u móře v Jugoslávii podtrhla melancholický podtón pomíjivosti. Mně známých kousků byla prezentována jen minorita, to když směrem k závěru zazněla stará věc The Architekt v drsné techno úpravě nebo lehce vlezlá It Was Us se svým geometrickým klipem. Celkově mi to ale bylo jedno, od začátku do konce jsem hltal tóny i pixely, známé i neznámé, v každém okamžiku ale osvěžující a nabíjející.

O pauze jsem se trochu zakecal na čerstvém vzduchu svěžího večera a tím se připravil o část vystoupení ProleteRa. To už jsem byl zcela na neznámé půdě a možná se mi do sálu podvědomě ani nechtělo, jakobych snad měl schytat nějaký výprask nebo kulturní šok. Když jsem se po pár minutách dostal na místo, mé obavy se naplnily. Na životě mě nadále nic neohrožovalo, zato týpek na plátně byl v ráži a do houpavé rytmiky rapoval, jakoby na tom chtěl co nejdřív něco změnit. V duchu jsem si spočítal, že toto nedokážu vydržet déle než pár mučivých minut. A pak co? Zdrhnu? 

Plán útěku naštěstí nebyl potřeba. Ráz vystoupení brzy změnil souřadnice a tato epizodka zůstala daleko za mnou jako vzpomínka na nepříjemný zákrok na zubařském křesle. Dál už se jelo v mnohem zajímavějším duchu a když to tak zpětně vyhodnocuji, ProleteR mi připravil největší překvapení. Fúzovat hip-hopové rytmy a elektronické zvuky se starým swingem je vlastně jednoduchá myšlenka (a klidně do mě palte, že to tak dělá každej druhej na této scéně), ale aby mě bavilo plavat v tom skoro hodinu, to bych předem neřekl, ani kdyby tisíc klarinetů. ProleteR se za pultem moc neprojevoval, jen pracoval se svými hejblátky a za všechno mluvil audiovizuál, který tento Francouz originálně smíchal dohromady. Smyčky křepčícího vojáka popředu i pozadu, záběry z černobílých televizních pořadů, klipy ze swingových estrád a do toho neskutečně sexy spojení jazzu, swingu a elektroniky, které někdy vyvolalo až šibalské pobavení, jak dobře to vlastně takhle pohromadě fungovalo. Takový Hit the Road Jack od Raye Charlese dostal parádní pouliční fazónu a už to zdaleka nebyla jen hudba babiček strnulých u tranzistoráku. Když bylo kolem čtvrt na jedenáct hotovo, náladu jsem měl proklatě vysoko a s odstupem týdnů rád přiznám, že jsem si ty ProleteRovy srandičky nejednou prohnal sluchem na Bandcampu. Nejčastěji asi Moonswings:

A na závěr Blockhead. Myslím, že už jsem byl úplně v klidu a i kdyby měla na pódium naběhnout horda potetovaných typanů se zlatými zuby a kalhotami s rozkrokem vlajícím mezi kotníky, asi bych tam stál dál a cintal kolem sebe pivo jako doposud. Mým předsudkům však nebyla dopřána žádná vzpruha a večer pokračoval v zábavné krasojízdě instrumentálního hip-hopu. Odněkud jsem si poznamenal, že Blockhead je producer and instrumental hip-hop beatmaker (vlastně odsud) a jak bylo psáno, tak se i činil (až na těch pár vokálů a mluvy tzv. z pásky). Swingové aroma zůstalo v krabičkách, které si sbalil ProleteR, Blockhead pracoval spíše s běžnějším arsenálem zvuků a nástrojů. Vizuální doprovod se tentokrát proměnil na obrázky z počítačových her a béčkových nebo nezemsky animovaných filmů, které za zády soustředěného Blockheada ožívaly v bohatém pelmelu. Dynamika klipů byla opět věrná hudební vrstvě a díky tomu získalo Blockheadovo vystoupení dosud nejsilnější cinematický rozměr. Můj čas se ale pomalu chýlil ke konci a krátce po jedenácté jsem tomu báječnému cirkusu musel dát sbohem. V mé hlavě se ale hrálo dál a z jednoho jednorázového večera se stal poměrně rozsáhlý klubový festival, který mě v následujících několika dnech provázel jako stín, za nímž se všechny kytarovky marně hlásily o slovo.