Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncert Paradise Lost je pro mne pokaždé radostnou událostí. V roli jejich předkapel jsem viděl různé klenoty, často i přesahující samotnou legendu. Tentokrát karta padla na jména mně naprosto neznámá. Na rozdíl od naší redakce, kde Pallbearer i Sinistro dobře znají a nějaký čas už poslouchají. Výbornému dílu Semente portugalských Sinistro jsme se věnovali zde a Heartless amerických Pallbearer tady. Dokonce se jim obě kapelky líbí víc, než Paradise Lost. Proti gustu žádný dišputát, jak se říká.

Set  zasmušilců Sinistro v čele s uhrančivou zpěvačkou Patrícií Andrade skončil dřív, než jsme se stačili rozkoukat a proniknout do temného světa, který Sinistro kouzlí svým uměním. I ta chvilenka mi stačila k ohromujícímu zážitku, který vyvrcholil slzami v očích. Byť mají Sinistro v čele ženu, příznivci křehkých melodií se musí ohlédnout po někom jiném. Z poslechu loňského alba Semente jsem nabyl dojmu, že Sinistro holdují až někam do trip hopu položenému atmosférickému metal/rocku. O to větší bylo mé překvapení z tvrdosti a naléhavosti živého provedení. Zvuk byl nejen na poměry Flédy velice čitelný. Slyšet byl každý detail, basové vibrace rozbušily naše srdce, bylo znatelné i vzrušení v nadechnutí, rytmické vyklepávání přes hranu… HLAS Patrície byl jedním slovem úžasný a její hloubkové ponoření se do role odneslo veškerou pozornost vnímavého daleko… předaleko. Jsem přesvědčen, že mít více prostoru, zažijeme velké věci. Už dlouho jsem nebyl tak niterně rozbouřený. A to jsem Sinistro slyšel doslova chvilenku. Uf!

Pallberaer jdou svým pojetím doomu s kníkavým zpěvem naprosto mimo mě. Právě zpěv jinak sympatického Bretta Cambella mě dokonale odpuzuje. Budiž mu přiznáno, že co slyšíme z CD, předvede i na koncertě. Hudebně by mně vadit Pallbearer neměli, nehrají nic, co bych neposlouchal, neměl rád, ale připadnou mi emočně střídmí a melodicky nezajímaví. Ohlas měli slušný, lidi je znali a užívali si je podstatně vášnivěji než já. Zvuk už neměli tolik příjemný co Sinistro a paradoxně bylo vše lépe slyšet za rohem na chodbě.

Byl jsem, předpokládám, že i každý v sále, zvědavý, jak se podaří skloubit Paradise Lost „novou“ éru z posledních dvou alb s klasickými hity. No, bylo to zajímavé. Přesně na čas nastoupili za tónů intra na plac. Bez varování do nás napálili druhou skladbu z Medusa Gods of Ancient. Ta věru není nejlepším aspirantem na úvod koncertu a Nickovi dalo velkou práci rozparádit dav v publiku, kterého bylo opravdu hojně. Zvuk mi připadl zkraje kolísající, ale rychle se vše srovnalo, byť ne na úroveň Sinistro. Ti měli zvuk nejlepší. Následující megahit Remebrance se snažil vlít oheň do chladných žil, ale stále to nebylo TO ono. Asi i díky zpěvu. Ne, že by neladil, ale byl slabý, jiný, čistý. Pěvecká linka byla vymyšlena pro melodický, ale growl. Píseň je dravá a ohromující, ale bez potřebného drajvu ve vokálu ztrácí na síle. Orgie nastaly až s nestárnoucí One Second. Konečně si vše sedlo. Kapela se uvolnila a lidi rozdivočeli. Emoce stříkali ze všech stran. Miluju to! Tuhle éteričnost následně příjemně rozvedla titulní rifovačka z Tragic Idol. Další titulka, tentokrát z Medusa, taky skvěle zapadla do trojice kompozic, co daly jméno svým albům. Ani An Eternity of Lies z The Plague Within netrhala partu. Silný zpěv z alba nebyl na živo vůbec špatný (byl sice doplněný druhou stopou z playbacku, ale věci to prospělo), je vidět, že se Nick za ty roky vyzpíval a je si o dost jistější, než když to s čistým zpěvem rozjížděl. To byla doslova „Tragic Idol“, hehe. Radost mi udělali zařazením rozevláté Shadowkings. Ale zase zpívané čistě. Myslím, že si Nick nechtěl expresivním chraplákem obrušovat hlasivky, které potřeboval uvolněné ke growlu v nových věcech. Výsledek nebyl vždy úplně dokonalý. Čistý zpěv naopak krásně vyzněl v další z řady titulek, ve Faith Divides Us - Death Unites Us. Píseň mi ve své době moc neseděla, ale na živo se jedná o jasný tahák s úžasnou sólovou hrou pankáče Grega Mackintoshe. Nechápu poprask kolem odrhovačky Blood & Chaos. Primitivní cajdák rozpálil Flédu a přitom je to píseň typu kde nic tu nic. Pánové nešetřily úsměvy, Nick fórky a Greg se ponořen do své hry užíval vystoupení po svém. Nová posila na bubenické židli, což je jediná pozice, kde se dějí změny, i přes věkový rozdíl příjemně zapadl a kapelu festovně rozdivočil.

Myslíte, že by se koncert Paradise Lost obešel bez As i Die nebo True Believe? Nebo Forever Failure? Ne! Myslel jsem a doufal, že s ohledem na současné rozpoložení kapely zazní kromě As i Die a občas Eternal i něco z prvních tří desek, ale i nadále zůstává mé přání nevyslyšeno. Na setlistu dominovala současná tvorba, vynecháno bylo jak rané období, tak vše od Host po In Requiem. Nové písničky zněly krásně organicky a dle ohlasu si publikum přišlo právě na ně. Vybrat si z takřka třicetileté kariéry není jednoduché a každý má tu svoji.

Bylo vidět, že jsou Paradise Lost nejpřirozenější právě při hraní nových písní. Což je dobře. Ukázali nám, že jsou kapelou netěžící jen ze slavné minulosti, že ji stále baví hrát, vymýšlet a nestát na místě. Pro někoho může být taková neposednost šíleným gulášem. Pro oddaného fanouška se nejedná o nic nenormálního. Za těch třicet let jsme toho spolu s Paradise Lost zažili hodně a věřím, že dalších třicet let máme před sebou. Pak vše zapomeneme a bude sranda.