Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bhut: Ve chvíli, kdy se vyhlásilo Branches European Tour 2014, bylo víc než jasné, že jej nesmím minout. V diáři byla poznámka o pražské startovní zastávce zanesena velice brzy. Těšit se bylo rozhodně na co, neboť sestava slibovala velice intenzivní zážitek. Trochu jsem znervozněl, když bylo oznámeno místo konání (Modrá Vopice), ne snad kvůli klubu samotnému, ale spíše kvůli jeho omezeným prostorám. Nakonec se stejně ukázalo, že obavy byly zcela zbytečné.

Sorgh: To, že se turné nevyhne ani Brnu, jsem přivítal s uspokojením a návštěvu si dopředu zajistil. Velice mě ale zajímalo, jakou návštěvností se Brňáci blýsknou, protože promotion celé akce bylo skoro nulové a kdo se nepodíval na program klubu nebo někde na web, neměl šanci koncert zaregistrovat. Realita pak odpovídala mému očekávání. Zhruba padesátka lidí, z nichž část vždy tvořili členové zrovna nehrajících kapel, jen s obtížemi zazdila průzor od pódia k baru.

Bhut: Dopředu avizovaný začátek byl stanoven na sedmou hodinou večerní, což je vskutku parádní čas, protože vystoupit měly tři kapely. Nějakou pozdní minutku po stanovené hodině jsem vkročil do prostor Modré Vopice, která už byla vcelku slušně zaplněna. Koupil pivo, zaujal místo ve venkovních prostorách a pozoroval západ slunce nad ohradou, kterou je klub obehnán. Nevím proč, ale začalo se hrát až kolem čtvrt na devět, čehož důvod nechápu, neb vše bylo připraveno a v mezidobí došlo už jen pár jedinců. Tím nabral celý večer na pořádném skluzu, ke kterému se ještě později vrátím.

Sorgh: Nám to časově vycházelo na výbornou. Po sedmé svůj vercajk uchopili Blutmond a rozehřáli večerní vzduch nečekaně zajímavým vystoupením.

Bhut: Už z kraje musím říci, že Blutmond mne totálně odrovnali. Hojné zastoupení saxofonu se v black metalových linkách jevilo jako zcela fascinující, použití elektronických padů v kombinaci s klasickými bicími bylo taktéž uhrančivé. Kapela sázela na pestrost svých skladeb, které notně rozmělnila i v jednotlivých pasážích. Hůře na tom byl jen zpěv, kterému bylo špatně rozumět, ovšem i tak vystoupení neztrácelo na síle. Mělo to neuvěřitelnou energii a drive. Některé pasáže mi sice přišly vyloženě vypůjčené od Sólstafir, ale v tu chvíli to jen umocňovalo atmosféru. 

Sorgh: Blutmond na první pohled nehýřili žádnou prazvláštní originalitou, ale postupem času jsem musel docenit, že jejich tvorba nepatří mezi běžně dostupné polotovary. Do blackového základu míchali řadu zajímavých prvků, z nich za nejvýraznější bych označil již kolegou zmíněný saxofon. Místy mě až mrazilo, to když se atmosféra přesunula na Island do iglú obývaného kmenem Sólstafir. Jen těžko popíšu, jak silný dojem se jim podařilo vzbudit. V mých sympatiích mě utvrdil fakt, že Švýcaři  i přes poloprázdný parket neopustili tvář profesionality, svoji show pojali svědomitě a nešetřili energií. Zejména vyhublý basák v sobě krmil hladové zvíře a táhl celé pódium.

Bhut: Po další dlouhé pauze přišli ti, které dosud důvěrně znali snad jen návštěvníci Phantoms of Pilsen; Vulture Industries se svou typickou kabaretní show. Velikost klubu Bjornarovi vyloženě nahrávala k jeho osobité komunikaci s diváky, takže se několikrát stalo, že vstoupil do davu pod podiem a vtáhl jej do děje koncertu. Samozřejmě nechyběla ani oprátka a obrovská lampa, to už jsou rekvizity s jejich vystoupením spojené neodmyslitelné stejně jako bosé nohy. Repertoár byl složen nejvíce ze skladeb nových, z posledního alba The Tower, ale došlo i na staré vypalováky jako The Hangman’s Hatch nebo Pills Of Conformity. Úchvatné vystoupení a nezapomenutelný zážitek, jakým je ostatně snad každý koncert Vulture Industries.

Sorgh: U Vulture Industries byl povinností trošku teatrální nástup. Za pomoci mlhy a stínů se vynořil kvartet maníků, kterému dominovaly bílé košile a kšandy. Kapela se cíleně stavěla do divadelní polohy, která jako nástavba naceňovala celý koncert. Nejvýraznějším artefaktem byl Bjornarův libozvučný vokál, samozřejmě. Když k němu jeho majitel přidal i nadmíru aktivní pohybový výkon, výsledkem byl opocený, ale šťastný muzikant. Koulel svým výrazným pohledem, chřestil na tamburínu a dokonale si podmanil to stádečko pod pódiem, které trošku narostlo. Díky tomu  mohlo dojít i na společenské hry jako přetahování lana nebo tanec ala vláček po celém klubu. Škoda mé choré nohy a berlí, jistě bych se taky zúčastnil. Zvukově to taky nebyla žádná hrůza a přes občasné rezonance překližkových stěn jsem si poslech vychutnal.

Bhut: Ponocování a popíjení mě v podobě únavy v opravdu velké dávce zastihlo na pokraji sil krátce po jedenácté hodině, tedy v čase, kdy se na podium chystali Dordeduh. Kdyby se začalo v sedm večer, jak bylo slibováno, byl bych o značný kus spokojenější. Takhle mi nezbylo nic jiného než prostory opustit a spílat pořadatelské nedůslednosti. Konejším se zážitkem z šestého ročníku Phantoms of Pilsen, kde právě Rumuni Dordeduh předvedli výborný set.

Sorgh: Závěreční Dordeduh byli z jiného těsta, ale na to snad byl každý připraven a škrabošku nahradil teplou zmijovkou. Po Kouzelné školce a nevinných pořekadlech se snesl mlžný chlad, který jen stěží rozháněl mohutný zvuk tulnic a tlukot kladívek do uvolněných prken zbořené chajdy. Celý klub zvážněl, už to nebyl uvolněný večer plný smíchu jako před chvílí.

Dordeduh byli se svými nástroji nesmírně silní, nabízeli folklórní pestrost v podobě domácích nástrojů a přinesli vůni nedaleké exotiky, kde medvědi dávají dobrou noc. Jejich set se odehrával spíš v poklidném tempu plném táhlých melodií a Hupogrammova magického zpěvu, který přecházel v hromový řev. Co kapela ušetřila na pohybech, to několikanásobně vracela do davu v podobě atmosféry. Sami se jí bez okolků poddávali a myslím, že odolat jí zkrátka nešlo, ať jste byli na kterékoliv straně sálu. Kouzelně působily již zmíněné národní aparáty a hlavně rumunský cimbál (nebo co to bylo) zněl krásně. I tak ale moje pozornost měla díry, styl Dordeduh byl na mě ten večer moc zdlouhavý a malátný, proto jsem krátce před koncem klub opustil.