Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní recenze nového alba norských post-avantgardistů Vulture Industries vznikala z pocitů a přístupu člověka, který měl sice kapelu v povědomí, ale nikdy se jí významně nevěnoval. Nebylo to o tom, že by se mi dřívější tvorba kapely nelíbila, nebo nějak příčila. Ale ruku na srdce, vymanit se z vlivů Arcturus, vokálu Ulver a dalších silných provázání se známějšími spolky, něco přemáhání stálo. Vždy jsem je bral jako solidní variantu v druhé brázdě avantgardních hrdinů a přitom se logicky víc věnoval té první. Vulture Industries ale nikdy nebyli jen slepými plagiátory, jako spíš kapela, která se usadila v avantgardně metalové výpravnosti a desku od desky ji po svém pilovala. A jak se stávala jistější a vyhranější, tak ji postupně také opouštěla. Až dospěla do přítomnosti, kdy je označení avantgardní vyloženě dokreslující. Vulture Industries se začali více a více odhalovat a profilovat do fáze temného, poctivého hard rocku.

Samozřejmě nadále v jejich vlastním nastavení, kapela nic násilně neutíná. Všechno má svůj původ a taky svůj důvod. Všechno má svou návaznost a napojení na doby minulé je stále zřejmé. Takže v případě rockové novinky na nějaké rychle ušité oldies zapomeňte. Naopak, zrovna tahle deska si vyžádala svůj čas a osobní důvody, aby vůbec mohla na denní světlo a zněla tak, jak zní. Těžkosti vládnou tomuto světu a těžkosti vládly i vzniku Ghosts From The Past. Vítězem všech komplikací je ovšem jejich prožití, poučení a získaný nadhled. Ten, který je součástí nové desky, je jejím nejlepším hráčem. Takže proč je vlastně nové album Vulture Industries tak jiné, než ta ostatní? Je to jednoduché. Kdo má uši, slyší, že ta dnešní zastávka z celé diskografie Norů prostě nejvíc vyčnívá. Že byl tentokrát ten hlavní krok nejodvážnější. 

Ale co si budem povídat, znatelný byl už posun na albech The Tower a Stranger Times. Kapela měla tímto směrem našlápnuto, jen si u toho střežila své avantgardní vyšilování. Ghosts From The Past, to je především poctivá tvrdě bigbítová práce s možnostmi, kam svůj výraz posunout. Tam, kde ještě nebyl a kam jen nakukoval. Se všemi pro kapelu typickými prvky a nástroji. S vrozenou hravostí až rozverností, s upřímným sdělením, i s dechy jako ideálním dokresem hudby Vulture Industries. Nedá mi to a napadá mě jistá paralela se současnými In The Woods... Ti měli svou šarmantní minulost, aby se dnes víc usadili a tuhle svou legendárnost nechali jen jemně rozprášit na mnohem zemitější základ. A také při tom nejsou za páprdy bez invence. I když tam berme v potaz i personální změny...

Věřím, že první poslech Ghosts From The Past bude pro zarytější asi o tomhle - buď je tady něco špatně a kapela už definitivně rezignovala na avantgardnější projev, nebo je to jen o zvyku a musím tomu dát šanci. Že je možnost se na to všechno dívat jinak a jinak i vnímat prostor, kudy pluje loď duchů dnes. Moře je pořád rozbouřené a je to tak i s tvorbou Vulture Industries. I na dohled hard rockovému břehu to na novém albu umí vřít. Jen trochu jinak, než bývalo zvykem. Není to tolik teatrální, okázalé. Je to usedlejší, vyžilejší, ale znovu to hýbe rukama, nohama, vlasama, zádama. A to mě na Ghosts From The Past strašně baví. Jak si to sedlo a jak je, v mém případě dříve nezaujatého fanouška, přítomnost kapely tak jistá. Prakticky každá skladba ze sedmičky vyvolených je silná, vyrůstající z kořenů sedmdesátek a přitom svěží a hybná.

Abychom se ale nebavili jen o hard rocku, který má nové album pod svým dohledem, ani tohle není černobílé. Základ je položen, je daný, ale nejen bigbítovým hard & heavy jsou Vulture Industries živi. Ghosts From The Past je deska temná, ale hlavně rozmanitá a energická. A nejde jen o dechy, které se k temnotě a jakémusi povzenesení a smíření s tím, že líp už prostě nebude, krásně hodí. Můžeme tu najít lehké stopy post punku nebo projevu Nicka Cavea, který jen změnil adresu baru a zatoulal se tam, kde se víc drhnou struny. V tomto případě mi hned naskočí skladba This Hell is Mine. A zrovna Nick Cave je ten, kdo ví jak takové hudební album prožít. Jako by se protlo i tohle zdánlivé a spíš reklamně míněné pojítko. Vždyť je to ve všem tom šeru, které z nahrávky sálá, pořád hlavně dobrá zábava. Bigbít, co umí štípnout, dostat se svou obyčejnou vstřícností pod kůži. A prostě hrát. Pro mě je Ghosts From The Past jedno z alb roku, tady není o čem. Tahle věc mě neskutečně chytla, se vším co k ní patří. Z celé nahrávky jde milá samozřejmost, civilní i umělelecká.