Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 13. 3. Moimir Papalecsu and The Nihilists v Roxy

Z důvodu různých doprovodných akcí, filmových festivalů, nemocí, světabolu a nedohraných bossfightů se zdánlivě fertilní koncertní březen nakonec stáhnul jen na několik hudebních výprav. Zároveň ale je třeba vzít v úvahu, že pokud je jedna z nich v SaSaZu (viz report na Idles) a další v Roxy, tak to máte finančně pokrytý za čtrnáctidenní turné. Vzhledem k tomu, že Moimir Papalescu & The Nihilists jsou ale pražská banda, je pochopitelné, že na ně dorazí převážně pražské publikum. A pražské publikum ví, že platit ty horentní sumy dole v Roxy na baru a procházet lístečkovou šikanou při odchodech na cigaretu, když si vedle můžou dát na stojáka tankovou plzeň, je zobácká chyba. Takže ještě deset minut před začátkem koncertu bylo v celém klubu takových 15 lidí. Dost to asi potěšilo předskakující kapelu Orient, jejíž úvodní pohled pod pódium musel být docela traumatický. Naštěstí se tam lidi pak pružně doploužili v průběhu jejich setu, což ale zase zbytečně předbíhám, takže nejdříve nějakou introdukci. 

Mojmíra s Nihilisty jsem pochopitelně jakožto posluchač objevil až poté, co se za nimi zavřela hladina, což je taková moje tradice. To se bavíme o roku 2006. Nyní je ale éra velkých návratů, čehož se chápou kdejací šejdíři, takže by bylo hodně nefér, kdyby se s nimi nevrátili i ti, co nám i chyběli. Protože kdo dneska tady dělá tu zvláštní kombinaci pastišovýho rock'n'rollu a devadesátkový elektroniky v tom zvláštně nepojmenovatelném zvuku, který by i neznalý posluchač bezpečně zařadil někam mezi roky 2000-2005? A ono se taky stačilo podívat na publikum koncertu, které se nakonec v úctyhodném počtu sešlo a na kterém bylo často vidět, že dané roky na nich zanechaly těžko smazatelný pel. 

Předkapelu večera vyhrála ambiciozní šestice (?) Orient, kterou jsem naživo viděl za poslední roky již poněkolikáté a která se přede mnou stále není schopna moc obhájit. Působí i po těch letech strašně studentsky přesnaženě. Během jednoho songu klepou, cinkaj a foukaj do zbytečný plethory věcí a ačkoli tenhle jejich set byl určitě nejkompaktnější, co jsem od nich viděl, stále zachovali dojem, o kterém bylo nakonec rozhodnuto zaznamenat jej po koncertě elektronickou tužkou. Report na ně je tedy následovný:

Nepoučen mojí poslední návštěvou v Roxy jsem se nasáčkoval opět před začátkem hlavní kapely hned pod stage. To je totiž vzhledem k výši umístění repráků i samotného pódia prostor, přes který notná část zvuku prostě přeskočí dál do sálu, což tentokrát vpředu odnesla hlavně kytara. To se dalo perfektně rozpoznat při písni Baby, která má totiž skrze ni vygradovat. Rytmická sekce, klarinet a trylky naštěstí ke mně dolů, do podhradí, celkem šly, takže nezávazně trsnout se dalo v pohodě. Spokojeně se kývaje jsem musel uznat, že i nový materiál, který jsem ještě v domácích podmínkách netestoval, na předchozí tvorbu svojí náladou dobře navazuje a sedí do pusy i tance všem zúčastněným, ať se již bavíme o rozpustile se vřící hřívě La Petit Sonji, urvaných rock'n'rollových výstupech Hanka Manciniho či... jo ty vole nejzásadnější aspekt celého koncertu: Petr Venkrbec, dechová sekce, ladies & gentlemen! Coolest motherfucker on the planet! Až budete přemýšlet, kdo jim tam v zádu hraje na ten klarinet nebo na to ságo, je to on! Až budete pátrat kdo dejchal do Psích vojáků či Krásných nový strojů, je to on! Když nebudete moci usnout při vzpomínce na ten saxofonový motiv ve filmu Kouř.... je to kurva von! Ten člověk je vlastně soundtrack mého života a já ho objevil teprve teď, když jsem po koncertě zjišťoval, kdo je ten fantasticky úsporně tančící muž v zádu ve skinu neúspěšného spisovatele. Uhranut jsem úplně zapomněl, že v průběhu akce nějak narychlo pokřtili desku a na chvíli jsem přestal myslet i na to, co se stalo tomu plešatýmu strejcovi, co se postavil po druhym songu přede mě, pořád si otíral botu kapesníkem, k tomu kapesníku pak čichal a nespokojeně kroutil hlavou. Nedělal to dlouho, jenom CELEJ KONCERT kurva! a já jsem byl nervózní, k čemu vlastně dospěje. 

// 22. - 24. 3. Žižkovská noc

Žižkovská noc je festival, který jsem za svých mladých mladších let pokrýval každoročně. Doteď si pamatuji ty velkorysé plány o tom, jak za jednu noc třeba navštívit osm podniků, ve kterých uvidím čtrnáct kapel, abych se nakonec už v půl devátý někde v zahulený pizzerii střískaně do hoven pogoval na nějakej no-name studentskej punk, který byl nakonec kulturním vrcholem celého dobrodružství. Taky si ale pamatuju, že se festival odehrával v klubech jako Akropole, Exit či Storm a vystupovaly tam kapely jako Sear Bliss, Gnaw Their Tongues či Obscure Sphinx. Letos jsem zavítal na akci po asi sedmi letech, pričemž mě zaujala její nová podoba a pro mě ideální přizpůsobení současným klubovým podmínkám i obecné ekonomické situaci. 

Tento rok byl největším prostorem akce nově zrekonstruovaný zbořený a znovu postavený Žižkostel, kam byla také uvedená většina rapové smetánky typu Prago Union nebo Cringe Prince, na kterou se očekával největší nášup lidí. Zbytek akce probíhal v často notně improvizovaných prostorách, barech, kavárnách, čítárnách, hospodách a jejich sklepech, kdy důležité prý bylo, aby každá z lokací byla nejdéle 10 minut pěšky od hospody U vystřelenýho voka. Najednou tedy jste nedobíhali z Vinohradskýho pivovaru do Puncta, abyste stihli set, ale vlastně po celou dobu akce, byli-li jste v jejím perimetru, jste byli pohlceni noční sounáležitostí s různě roztroušenými hloučky, klukama a holkama posedávajícíma na zídkách, kouřícíma v průchodech, sbíhajícíma z žižkovských ulic či naopak funícíma při výšlapu Krásovkou.

Většina prostor, které jsem za ty dva dny navštívil, byla silně improvizovaná a hodnotit jednotlivé koncerty hudební optikou nedává smysl. Pokud šestičlenné noise rockery Děti deště vidíte v narvanym Voku, jak hrajou na dva speakery, dokážete si to užít, ale v úplně jinym módu, než je třeba pro nějaké alespoň trochu referenční stanovisko. Když se dvě noci promotáváte zaprášenými vnitřnostmi starých žižkovských domů, abyste někde v jejich útrobách našli promotéra Roryho s jeho diskotékou, který dostal velkorysých cca 24 m² na celovečerní produkci, vrátí vás to někam zpátky do doby, kdy se dali čtyři prkna na dva sudy a bylo pódium a já na tyhle časy vzpomínám rád. 

Organizátor Marek Dočekal obecně kdovíjakou pověst jakožto promotér nemá, za což vděčí zejména tomu, že jeho nadšení dalece přesahuje jeho schopnosti i možnosti. A taky je to v některých věcech docela slušnej čurák. V tomhle směru ale je mu třeba připsat ke cti, že pochopil, v jak nelehkých časech takovouto akci nějak uskutečnit a hlavně zpřístupnit. Čtyři kila za vstup na oba dny je holka totální charita, nemluvě o tom, že kdo si nemohl dovolit ani to, měl napsat mail a dostal vstup zdarma. Za těchto podmínek je logický, že (téměř všichni?) interpreti patrně hráli tak leda za pohled do mých krásných zelených očí, ale hráli, měli kde, měli jak a měli někoho, kdo by je poslouchal. Novou podobu Žižkovské noci pak nelze brát jako platformu pro výstupy různých hudebníků a umělců, nýbrž již jako ucelenou a takovou správně zašpiněnou společensko-kulturní událost, ze který nikdo nevyčnívá, ale každý je její součástí. Tohle prometávání pavučin staré krásné čtvrti plné opilých dětí jsem si ve výsledku užil natolik, že jsem v sobotu již byl v takovém stavu, až jsem se mezi setmělými činžáky poprvé od dětství ztratil v Praze! Dospělo to až do takové úrovně, že jsem se rozhodl prostě následovat ježka, kterého jsem potkal cestou. Že třeba ví kudy. Nevěděl. Ale řekl to až na poslední chvíli.