Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Navzdory tomu, že se poslední únorový den na Žižkově zastavili Rotting Christ se svými souputníky v rámci Hellenic Darkness festivalu, sešel se na poslední zastávce Infernal tour celkem slušný počet lidí. Zda byla lákadlem hudební nebo umělecká náplň akce, je věcí spornou a ryze individuální. Sám za sebe mohu říct, že mne zajímaly obě složky rovnoměrně a dost možná ta ne-hudební i více. Však také myšlenku sdružení infernalismu ctím, jelikož se jedná o schopné a nápadité umělce se slušným potenciálem. Trochu mne proto zamrzelo, že poslední Infernalismus party proběhla koncem roku 2013 a po celý rok minulý k ničemu podobnému nedošlo. Ovšem letos se do toho pořadatelé vrhli po hlavě a zorganizovali masivní tour, během kterého na různých tuzemských podiích vystoupili krom kapel i tvůrci poezie a svou show přidala i tanečnice nebo ohňový šejdíř. Zkrátka nabitý program bez hluchého místa. A nejinak tomu bylo i na poslední zastávce, která se konala v takřka domovském hnízdě, v klubu Exit-us.

// HUDBA

První kapelou, která nás svými tóny obšťastnila, byla mladá formace Meltdown. Když jsem spatřil klávesy zavěšené na krku jejich obsluhovatele po vzoru Michala Davida, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí mne pánové po chvíli vyvedli z mylných předsudků. Spustili slušnou směsici metalových žánrů, přičemž mi po nejvíce připomínali Children of Bodom model posledních let. Kapela vyloženě zářila nadšením a brala s nadhledem i to, že se na ně zvukař během poslední skladby vyprd a nefunkční mikrofony absolutně neřešil. Pozitivem vystoupení bylo rovněž sebevědomé hraní a absence póz, šklebů a podobně. Ačkoliv hudba nebyla mému srdci nejblíže, Meltdown mne dokázali potěšit, za což si uznání rozhodně zaslouží.

Jako druzí se na podium vrhli Belligerence z Kašmíru. Nadšení a úsměvy směle pokračovaly a ačkoliv se Appia dušovala, že to s publikem neumí a že jí průpovídky mezi skladbami nejdou, bavil jsem se jedna báseň. Samozřejmě je nutné přihlédnout k jejímu uhrančivému pohledu, ve kterém se utopí snad každý. Neméně skvěle je na tom i její vokál, který čpí agresí a do hudebního směru kapely báječně pasuje. Celý set byl odehrán s jistotou, slušným nasazením a bez servítek. Hrálo se, tuším, jen z poslední desky Heartfelt, kterou jsem si za přívětivou stokorunu po jejich koncertě u kapely pořídil. Tahle banda mne ještě nezklamala a jejich přítomnost na podiu vždy kvituji s nadšením.

Naurrakar jsem delší dobu živě neviděl a o to zvědavější jsem byl na jejich set. Kapela dozrála do fáze svérázného uchopení žánru, dokonale se secvičila a semknutí je na ní velice zřejmé. Ostrý black metal se bodal pod kůži od prvního okamžiku. Skladby nové i starší svištěly vzduchem a nutno podotknout, že i zvuk se ustálil v příjemném rozhraní. Z Naurrakar se jednoduše stala blackmetalová jistota naší země, se kterou je nutno počítat.

Poslední kapelu, která zároveň byla pro mnohé vrcholem celé akce, tedy Welicoruss, jsem si záměrně nechal ujít a neslyšel jediný tón. Řeknu vám na rovinu, že žánrová stylizace do symfonického black metalu a grafická příslušnost ke všemu pohanskému mne úspěšně zahnala do kouta. Ano, jsou to předsudky a jistě jsou i zbytečné, ale poslední dobou se podobné muzice spíše vyhýbám. Zkrátka Welicoruss nebyli důvodem, kvůli kterému jsem na akci dorazil.

// NE-HUDBA

A teď nahlédněme k neméně pestrému programu, kterým byla různá umělecká vystoupení. Celý večer nás lehce provázel malíř a vůdčí osobnost Infernalismu Sandro Dragoj, který v tuto chvíli žádal přítomné o ztišení, jelikož hudba sloužící jako podkres k tanečnímu vystoupení Jany Mareškové není zrovna hlasitá. Rád bych zde napsal, že všichni ztichli a němě zírali na působivé kreace, které představovali zhmotnění Janina snu. Leč opak je tvrdou pravdou. Hrstka jedinců vzhlížela k osobě, která neváhala použít i několika rekvizit k obarvení své show a napínali uši k hudbě, snažíc se tak nevnímat ožralecké zvuky doléhající odjinud. Nejen nezájem některých lidí, ale i technické potíže s produkcí provázeli její tanec. Bylo mi jí líto, ale úsměv při závěrečnému úklonu byl hřejivý.

Následovalo autorské čtení poezie od jedince říkajícího si Red Bollow. Bohužel nejsem schopen říct, do jaké míry bylo čtení hloubavé, protože jsem neslyšel vůbec nic. Proto zcela bez dalších slov přejdu k dalšímu vystupujícímu.

Tím byl Jakub Balgoroth Kocourek a jeho ohňová šejdířská show. Z publika neustále tahal (ne)dobrovolníky, kteří mu pomáhali s jednotlivými operacemi, či se stali samotným Balgorothovým nástrojem. Několik jedinců pak za pásek vynesl v zubech nad zem, jiní jej měli zase pálit ohněm. Nahý hipík Rogo rozťal zapálenou palicí tvárnici na Balgorothově těle, který ležel na podlážce z hřebů. Takové a další kreace pak prováděl ještě nějakou dobu, jako například ohýbání silnější kulatiny kolem hrdla.

Po něm na řadu přišel další čtenář a autor v jedné osobě – Zdeněk Zelda Záleský. Zelda projevil především filosofující směr svých prací, což ztvrdil i výčtem několika pozměněných pravidel v různých společenských hrách. Musím přitakat, že některá pravidla bych docela rád viděl živě, určitě by šlo o zcela netradiční a nové zážitky z jednotlivých sportovních odvětví. Třeba nám Zelda pro příště představí drobné divadlo, kdy by nám mohli jeho přátelé několik změn názorně předvést.

Předposledního poetu Sandro uvedl trefnými slovy: „Spatřili jste zde dnes již nahého muže?“. Zasvěcení věděli, že na řadu přijde dekadent, absintová víla a hipík Tomash Rogo Wski. Jeho chmurné básně působili jako jedovaté šípy, která nejprve kouzlí úsměv, jež následně zhořkne a zkoprní. Avantgarda a zmíněná dekadence jsou jeho silnou stránkou, však vrcholem jeho děl byla dlouhá báseň Hrobníkova dcera Anna… ještě teď mne mrazí.

Poslední, kdo měl umělecké slovo, byl básník Petr Polívka. Jeho dynamický přednes upoutá pozornost vlastně okamžitě. Stejně jako Rogo i on nabízí hořkosladké plody své poezie, opírající se o stinné a zároveň světlé stránky lidského bytí. Nebojí se ždímat nervovou soustavu svých posluchačů a přitom kouzlit upřímné úsměvy, zvláště když nasadí takové kusy jako Ekologická ředkvička nebo Co ženy milují.

Mimo to měli přítomní možnost si prohlédnout vybraná díla od Sandra Dragoje a Jana Golla. Posledně jmenovaného budete znát spíše pod přezdívkou Bathor a jako někdejšího zpěváka kapely Naurrakar. Sandrovy obrazy jsou na první pohled rozpoznatelné – složitá technika, démonická tendence, horda detailů. Krom některých starších děl Sandro přinesl i některé nové kusy. Pokud máte touhu jich uzřít více a v klidnějším prostřední, tak od 6. 3. do 25. 4. budou k nahlédnutí v galerii Amadeus v Praze. Bathorova díla se výrazně lišila, jednak svou post-nuklearně-apokalypticky působící tématikou a jednak i stylem. Jeho práce mi do jisté míry připomínala vybrané kusy od známějšího malíře Geralda Broma. Ale to jen tak na okraj, jisté však je, že Bathor má silný potenciál, který je evidentní na první pohled už ze samotných skic.