Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co naplat, proletěl jsem stránky klubů a našel první akci, která mě aspoň trochu zaujala a vyrazil za trochou hudby více méně naslepo. Všechno se to odehrálo 12. května opět v brněnské Melodce, ovšem oproti dřívější možnosti lehkého akustického vybrnkávání měl být aktuální program spíše temnějšího provedení.

Tři kapely slibovaly produkci na celý večer, která se měla zahájit už v sedm. Nevím přesně kdy a proč jsem si namluvil, že se má začínat až v devět, ale letmým pohledem na internet ještě v pohodlí domova, jestli se něco zase neruší, jsem v sedm zjistil, že asi přijdu pozdě. Určitě znáte tu situaci, kdy někam spěcháte – jedna šalina vám ujede před nosem, ta další jak na potvoru nejede a nejede, pak svítí na všech křižovatkách červená a na závěrečné rovince drbou uprostřed chodníku dvě babky. Stíhal jsem to přesně, něco před tři čtvrtě na osm jsem veplul do klubu a první parta akorát končila s nazvučením a chystala se spustit. Tentokrát tu byly kapely, i sem tam nějaký fanoušek – tak do padesáti bych to tipnul – a celý večer při tom zůstalo. Ještě rychle k báru, koupit něco na zahnání žízně a další kroky už směřovaly logicky směrem k pódiu.

Somnus Aeternus

Ještě než první parta spustila úvodní skladbu, kolem mne prošla starší paní s kabelkou, dost pravděpodobně už důchodkyně, a usadila se u prvního stolu až u pódia. Nechápal jsem. Jsou v životě chvíle, kdy si říkáte, že je něco jinak, než jak by mělo být. Tohle bylo zjevení. Pak se začalo hrát a paní se zvedla a zase odešla. Tohle už se pochopit dalo. Somnus Aeternus je mladá brněnská parta s věkovým průměrem kolem dvaadvaceti, která začala fungovat někdy v roce 2007 a kromě jednoho dema a příslibu první větší desky zatím nic jiného nevydala. Jejich hudba je už skoro tak stará jako oni sami, sálem se valil doom metal občas svižnější a střižený do deathu ve stylu starých harcovníků žánru; pohodové melodie snadno pohlcovaly, sem tam se mihlo kytarové sólo a o atmosféru se starala pěkná klávesačka, škoda jen, že zvuk jejího nástroje hodně zanikal. Koncert pozvolna plynul vpřed, fanoušci se bavili, i ta hrstka pod pódiem si užívala svůj temný večírek a tak jsem ani nepostřehl, že utekla slabá tři čtvrtě hodinka a výstup se nachýlil ke svému konci. Kapela ještě stihla představit své nové logo a vyklízely se pozice.

Morgue Son

Přesně už si nepamatuju, jestli druhé zjevení toho večera přišlo až s kapelou Morgue Son nebo ještě u kapely předchozí. Ve dle mne se najednou objevili tři malí kluci. Takoví, že byste jim snad ani kofolu nenalili a celkem vyděšeně zírali směrem k pódiu. Dlouho nevydrželi a jejich výraz jasně prozrazoval, co si o tom všem kolem nich myslí. Vlasatí fandové v černých trikách, holky v krátkých sukních a vysokých botách a pár podivných týpků – tohle všechno je dost poznamenalo, bylo to vidět. Na Morgue Son jsem se těšil, i když s jejich loňskou deskou Decadence jsem ještě neměl tu čest a první dojem z chlapíků s namalovanými očními stíny mě nenaplňoval důvěrou. Úvodní skladba ale zahnala všechny pochybnosti daleko předaleko, příjemně rozjetý večírek pokračoval. Od pomalejších kompozic nás druhá kapela přenesla k muzice rychlejší, říznuté black metalem a opět doplněné atmosférou kláves. Tož dobré to bylo, v rychlejších pasážích jste místy měli pocit, že se někde sype vagón skla, ale žádné ultra-syrovosti se nekonaly. Morgue Son hrají prostě metal, kde se těch vlivů dá najít hodně a jinak zní skladby starší a jinak ty novější. Hrály oboje a byl poznat rozdíl, kapela se posouvá a vyvíjí a to je dobře. Dalších pětačtyřicet minut uteklo a přede mnou se začala chystat poslední smečka.

Six is the God’s number

Příchodem téhle party se kormidlo hudebních nálad otočilo na druhou stranu a tak se po více méně závažných tématech a kapelách představilo uskupení, které samo sebe řadí k violence rock’n’rollu. Co víc dodat? Snad že bylo veselo, stále jsme zůstali věrní hodně nabroušené muzice, i když toho večera působili kluci poněkud exoticky. Ale proč ne, řekl bych, že publikum se bavilo a žánrový střih nikomu nevadil. Na plátno za kapelou projektor chrlil erotické fotky někdy z první republiky a nejvíc se asi bavil zpěvák / řvoun kapely, který pobíhal po pódiu stále s lahvinkou něčeho zaručeně dobrého v jedné ruce a s mikrofonem v druhé. Jeho vystoupení snoubilo zdařilou ekvilibristiku a umný herecký výkon, heslo „neustále v pohybu“ naplňoval dokonale. Navíc koncert doprovázel vtipnou komunikací s publikem a vše zvládal s dobrým nadhledem, takže na zvolání z řad fanoušků „opilec!“ nemohlo následovat nic jiného než „já do práce vstanu!“.

Závěrem dodávám, že to byl povedený večírek, poklidná a uvolněná akce, kterou si užívali úplně všichni, to bylo vidět i cítit. Vstupné za pár kaček, fandů celkem málo a pivo na Melodce je stále stejný patok ... začal jsem i skončil u lahváčů. Krám se zavřel něco po jedenácté, takže akorát, ráno jsem do práce taky vstal.