Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejdřív bylo nutné se trošku napojit dobrým pivem mimo klub. Role příjemného zahříváku se zhostil pivní bar Iron Horse vedle Flédy. S příjemnou náladičkou to potom bylo jen pár minut do ohniska pandemoniálního dění.

Zde už panoval infernální odér, neboť klub ze všeho nejvíc připomínal přetlakovaný papiňák. Prodrat se od vchodu někam k pódiu znamenalo několik dobře nemířených direktů do žeber a vlasy natužené rozlitým bahnem. Tolik národa jsem už dlouho neviděl, jaký kontrast oproti nedávné návštěvnosti Defacing festu, i když ani tehdy to nebyla žádná tragédie. Než se začalo hrát, měli jsme dost času na aklimatizaci a ochutnávku nové akvizice na čepu, Dačického ležáku. S velkou nadějí jsem smočil olezlý ret zkorodovaný výplachem Starobrna, ale na zadek jsem se z toho neposadil a Médiem dále nepohrdal.

Drzý Čert je poměrně mladé uskupení už notně zkušených harcovníků. Nečekal jsem mnoho, no řekněte sami, už ten název, avšak realita byla zcela jiná. Nadupaný metal čvachtající se v blackových vodách čeřených trashovým vánkem si publikum zcela podmanil a vlnění nadšených hlav mi v zadních řadách způsobilo silné vertigo. Mluvím-li v souvislost s „čertem“ o blacku, myslím tím zcela specifickou odnož tohoto odvětví. A to tvorbu našich luhů a hájů prezentovanou veličinami jako např. Root či Amon. Žádné vichroidní bzukoty, ale sekané a riffující kácení lesa, black obsažený více v textech než v hudbě samotné. Drzý Čert drží vlajku poctivosti a srdnatě hájí tuto jedinečnost.

Na co jsem si musel zvyknout byl čistý Kuželův zpěv. Zprvu mi neseděl, krákorání či blití bych ocenil víc, ale postupem času jsem to pochopil a přijal jako víru. Češtině bylo krásně rozumět, zpěv byl opravdu zpěvem, rozhodně nešlo jen o monotóní hlášení. Byla to nečekaně dobrá show a kdo poslouchal, ten se dozvěděl, že smrt je krásná….

Root si dali pěkně načas s nazvučením. Nevyčítám jim to, i když moje trpělivost utržila hodně ran, ale následná produkce o síle malého zemětřesení vše vyžehlila a já se kochal každým detailem, který si našel cestu k zaníceným bubínkům.

Trošku mě zklamalo, jak málo bylo věnováno novince Heritage Of Satan. Klidně bych se jí věnoval celý večer, ale kořeni na to měli jiný názor. To co však zahráli mi potvrdilo primariát nových songů a vítaný posun k větší tvrdosti. Jinak se lehce otřeli o svoji bohatou historii, došlo na nějaký kus z Kargeras, což bylo osvěžující, mihl se snad můj nejoblíbenější flák z alba Black Seal, The festival of destruction apod. Trošku nechápu, že se pořád a furt dokola musí hrát 666, Píseň pro Satana apod., ale je to už tak tradiční tradice, že to asi nejde jinak.

Big Boss měl ten večer ukecanou, asi se slušně připravil na baru, takže se mezi jednotlivými skladbami ozývaly jeho vulgární průpovídky, ale na ně jsme již zvyklí, i když ne v takovém množství. Je to takový brněnský folklór. Jeho zpěv neměl chybu, opět volně přecházel mezi hlubokým, čistým, silným vokálem a skřehotáním jeho vlastních démonů. Dvojice Plešatých, která mu kryla záda, se starala o řádnou image kapely, zlými a siláckými pohledy usměrňovala ty z fanoušků, kteří neprojevili řádný respekt k ikoně a kárala.

Ashokova kytara by se mohla vyjímat v kdejaké progresivní kapele, jeho sóla, kterých nebylo málo, dokreslovala tu složitější a méně temnou tvář Root. Je třeba tomu přijít na chuť a pochopit. Je to hlava otevřená, mistr svých strun a pouhý black je mu svěrací kazajkou. Dva novicové obsluhující kytaru a bicí dokázali, že do kapely zapadli, a i když třeba Hanz se svojí kytarou nedostal prostor vyniknout, neboť lysý staršina Igorr ho zkrátka nepustil, bylo vidět, že své práci rozumí.

Na Debustrol bohužel nedošlo. Byl jsem tradičně unavený, zaprděný vzduch v klubu mi taky moc neprospěl, proto jsem dal přednost posezení s kolegou na Poutníkovi nedaleko odtud. Takže jsem stihl jen spatřit Kolinse, kterak si střihl jeden kousek s Root jako host. Pekelně nám zestárli, chlapi, však ani my nemládneme.

Jsem rád, že mi na tuto akci vyšel čas. Opravdu dobrý zvuk mě potěšil, jaký kontrast se zahuhlanou hrůzou Faválu, kde i Vomitory zněli jako pouhá ždímačka o jedné rychlosti. Opět jsem si našel zaprášenou cestičku ke tvorbě Root a snad to chvíli vydrží. A Drzého Čerta už se nebojím, jen ať 5. prosince přijde na návštěvu. Uvařím mu kafe.