Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Což je pravda. Vystoupení patřilo k těm světlým případům, kdy se muzikanti nemusí prezentovat ničím jiným než svojí hudbou. Image byla vedlejší, tady šlo především o energii a pocity, které se přenášely z pódia k posluchačům. I přes decentní aranžmá scény na mě trio muzikantů soustředěných na své nástroje působilo až uhrančivě.

Na pořadu večera byla první dvě alba, kterými se The Young Gods na okamžik vrátili do své pionýrské minulosti. Přesto, že jde o desky z konce osmdesátých let, svojí povahou jsou stále silné a spousta současných záležitostí jim nesahá ani po kotníky. 

Krom Franze Treichlera za mikrofonem a Bernarda Trontina za bicí palisádou se na pódiu ukázal  bývalý a zakládající člen kapely Cezare Pizzi, jehož  vysoce kvalifikovaná obsluha sampleru budila úžas. Ale nešlo jen o něj. Celkově byl silný zážitek vidět muže v nejlepších letech, jak hrají industriální rock takové ryzosti, že by mohli daný předmět vyučovat na konzervatoři. Bohužel jsem kapelu objevil teprve nedávno, takže jsem jednotlivé skladby neznal a nemohl porovnávat studiovou nahrávku s živým hraním. Ale to nebylo rozhodující, mnohem důležitější byla autenticita, se kterou mě skladby zasáhly.

The Young Gods se rozhodli na úvod neoťukávat pevnost brněnských mantinelů a namísto toho vsadili na rytmickou masáž hned zkraje. Zprvu jen dva muži, vokál a umělé zvuky, sami jako krotitelé samplů, šumu a echa. Následně se do věci vložil i Bernard a přesnými údery začal konkurovat elektronickým rytmům Cezareho kouzelného pultu. Byl jsem velmi překvapem bohatou paletou zvuků, které se ze sampleru ozývaly. Cezare zcela nahradil kytary, basu, suploval bicí, s lehkostí rozvíjel košatý strom zvuků a efektů. Tvořil rytmus, kdy s úderem zazní vzdech a šepot. To vše za poklidného postávání za pultíkem a poměrně subtilními pohyby rukou. Ani Franz se nenechal přiliš unášet, jeho soustředění se projevovalo hlavně elegantními gesty rukou a skromným pohybem za mikrofonem. Jeho nakřáplý hlas a monotónní zpěv víc nevyžadoval. Protikladem k nim dvěma byl Bernard, který se měl za svojí soupravou co činit. Otáčel se zprava doleva jako korouhvička na střeše. Z jeho hry snad nejvíc vynikaly činely různých průměrů, protože kopák a další bubny hodně splývaly s nasamplovaným rytmem. Ovšem žádný negativní pocit tento fakt nepřinesl. Mimoděk jsem si během setu několikrát vzpomněl na soundrack k Trainspottingu, snad na skladbu od Underworld nazvanou Born Slippy. Podobná osamělost, kdy ozvěna krade slovům koncovky a není třeba mluvit dál.

Temná scéna se halila v decentní mlze, která dávala vyniknout barevným bodovkám. Světla nepůsobila rušivě a jen sporadicky něco bliklo do hlediště. Zejména modré reflektory v kombinaci s tvářemi hudebníků nasvícenými odspodu (Franz měl lampu připevněnou na spodní části stojanu mikrofonu) tvořily příjemnou kombinaci, která nestrhávala pozornost jinam než k muzikantům a jemně dotvářela atmosféru. Na pozadí se skvěla pouze noc.        

Asi po hodině hry nastal první fiktivní konec představení. Dalo se tušit, že nějakého přídavku se dočkáme. "Bohové" se skutečně vrátili a pokračovali v uměle přerušené linii. Takhle to zopakovali ještě jednou a po druhém návratu na scénu přišel definitivní konec. Odzvonila desátá a noční klid vyhlásil vládu nad Brnem. Co si zaslouží pochvalu, byl zvuk. I přes dynamickou a hlasitou hudbu jsem nemusel použít špunty do uší, zvuk působil kompaktně, vyváženě a nechal vyniknout celé škále použitých nástrojů a efektů. Jak už jsem se zmínil výš, splývaly snad jen některé bicí v přímém souboji s elektronikou, ale to bych ani neviděl jako problém, protože rytmus se neztrácel.

Připadá mi zbytečné koncert jakkoliv hodnotit nebo se ho, nedej bože, snažit umístit na nějakém žebříčku zážitků. Jen jsem si v tom sále po dlouhé době přál, aby to ještě neskončilo.