Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Z mnoha důvodů byl pro mě říjen hodně výživný měsíc, ale hudba tím důvodem tentokrát nebyla, takže jsem to jedním slovem flákal. Mělo dojít na Opeth a nedošlo. Mělo dojít na Meshuggah a KoRn a zatím odpočívají ve složce staženo (kamenujte mě). Jednou dvakrát jsem stihl projet nového Branta Bjorka, který takhle letmo nepřesvědčil, a stejně tak Red Fang, kteří snad přesvědčují víc než na minulém albu. Velká očekávání u mě vzbuzuje nová deska Flash the Readies, která už taky odpočívá v počítači (ale zcela legálně) a těší se na poslech. Neslyšel jsem ani novou desku Cult of Fire, která prý vyšla jako trochu komická vinylová vystřihovánka, a vlastně mi to nijak nechybí. I tak jsem ale něco poslechnout stihl, třeba:

V/A - Whom The Moon A Nightsong Sings (2CD, 2010)  ochutnávka

Za všechno můžou Ulver a jejich deska Kveldssanger (1995). Tahle dvoudisková kompilace vyšla na Prophecy a představuje poctu lesní romantice, black metalu, co zapomněl být black metalem, stal se folkem a v ohni nevidí nástroj pomsty ale zdroj inspirace. Les Discrets, Nebelung, October Falls, Orplid, Tenhi, Dornenreich, Empyrium a řada dalších. Všechno to voní zvlhlým listím, mlhou a starými lesními božstvy. Všechno vychází z jediné podstaty.

// Ruadek: No co na to, Jiří, říci. Oba máme doma originály v neskutečně krásném provedení a poslech této nádhery je svým způsobem rituál. Srdcovka. A s tím black metalem, co jím zapomněl být, tak to je trefný. V současnosti poslouchám už jen tento typ black metalu. Ale třeba noví Negura Bunget jsou toho výjimkou.

PJ Harvey - Rid of Me (1993)  ochutnávka

Tahle deska, kterou mimochodem (a fakt jsem to netušil, pro příště musím číst pozorněji booklety) nahrál Steve Albini, zachycuje PJ Harvey ještě rozháranou, rockově neurvalou a hodně dobrou. Ještě se nezachraňuje svět, kašle se na velký aktivismus a velká slova, a hlavně se dělá muzika - devadesátková, ve stylu alt rocku, skvělá. Kdo by tenkrát tušil, kam se to celé posune za 23 let...

Tenhi - komplet diskografie (1999 - 2011)  ochutnávka

Jedna z mála věcí, co moje žena fakt nemusí. Obzvlášť takhle zkraje podzimu, kdy mě naopak přijde, že pro Tenhi nadchází ten nejlepší čas. Prosadil jsem si je. Jeden (pod)večer jsem s nimi trávil několik hodin, dělat nebylo co, a tak jsem nedělal nic a jen poslouchal. Od Kauan až po Saivo, na přeskáčku, dopředu i dozadu. Tenhi pro mě znamenají hodně, Tenhi jsou jedineční.

// Ruadek: I moje srdcovka. Poslouchám v práci a plním prostor kanceláře smutnou atmosférou, zvu les a mlhu dovnitř. Opojné, komplet vše, co Tenhi udělali.

// Victimer: Na Tenhi musí být ta správná chvíle, pak je prožitek unikátní. Letos jsem se k takové zatím nedostal, snad to v průběhu podzimu doženu. Ta jejich hra s málem a následnou bohatou předávkou nalomené dušičce, to neumí jen tak někdo.

// Sarapis: Nejvíc jsem si pustil k tělu Väre. A jak říkáte, ne vždy je na to ta pravá nálada, ale když je, tak mě to má schopnost sežrat.

Roger Waters - Amused to Death (1992)  ochutnávka

Po sólovkách Rogera Waterse sahám celkem opatrně, určitě míň než po těch od Davida Gilmoura. Důvod? Nevím. Možná mi Gilmour přijde upřímnější, kdežto z Watersovy tvorby cítím obrovské ambice světových rozměrů a taky neustále dokola ždímaný koncept The Wall. Jenže jsou to jen pocity a takové šimrání za uchem, stejně se k těm deskám vždycky vrátím a užiju si je. Ono pokud jde o hudbu, je to pořád Waters, a Waters prostě umí.

// Bhut: Tahle deska mě učarovala už při prvním setkání. Je to sice už víc jak patnáct let, ale ze své síly nic neztratila. Pravda - koncept The Wall je nepřeslechnutelný, ale nějak mi to nevadí. Moc se mi líbí ten pozvolný nástup alba, který vrcholí kytarovým sólem a následnou What God Wants. A třeba taková Watching TV je moc příjemná věc. Ale nelze jednotlivé skladby vytrhávat, protože dohromady tvoří jeden celek, jak už bylo Watersovo charakteristikou.

// Ruadek: Waters mě baví nadále, kombinuji s Radio KAOS z 87´roku. Jasný, Zeď se provařuje, z mého pohledu za to ale mohou média a velikost Watersova jména. On samotný z toho zase takovou věc nedělá, jen se k tomu rád vrací. Počin z roku 1992 je tím, k čemu se vracím nejčastěji. Vedle toho potom DVD In the Flesh LIVE.

Type O Negative - Life Is Killing Me (2003)  ochutnávka

V případě Type O Negative nejsem vybíravý a beru to, co se mi zrovna dostane pod ruku. Snad pozice World Is Coming Down je o něco silnější, protože je jiná, ale pak nerozlišuju a užívám si všechno. Tentokrát tedy album Life Is Killing Me prostě proto, že jsem na něj dostal chuť, a bez ohledu na to, že October Rust by pro tenhle měsíc bylo příhodnější. Je dobrý mít kapely, u kterých lze poslouchat všechno a splést se nelze.

// Victimer: Bloody Kisses přebíjí vše. Jesus Christ looks like me.

// Ruadek: Na mě nadále nejvíce působí starší desky, počin z roku 2003 mi nikdy k srdci nepřirostl… vždy začátkem podzimu, rok co rok, pouštím do zblbnutí October Rust (a civím na úžasný booklet plný mlhy, bodláků a listů)

// Garmfrost: Já byl tenkrát z této fošny dost rozčarovanej. Ale jak šla léta, stala se mi milou. Každopádně October Rust a Bloody Kisses jsou mému srdci blíž (nejblíž)...

// David: Je to pecka, stejně jako všechny ostatní… akorát ta nešťastná World Coming Down se mi nikdy nevybarvila do té nejkrásnější zelené... ale co není, může být:-)

// Sarapis: Pro mě je číslo jedna October Rust. Hned jak se Péťa zasměje, upadnu do zeleného tranzu a proberu se až na konci.

// Bhut: Když už je tady tolik kolegů, tak taky napíšu, že tohle mě baví. Pro mě je sice jedničkou October Rust, ale Life… stejně jako World… jsou ve velmi těsném závěsu. A Bloody… taky, samozřejmě :)

Klimt 1918 - Dopoguerra (2005)  ochutnávka

I tohle album už chvilku odpočívalo ve sbírce a těšilo se na poslech. Překvapivě (nebo ne?) funguje od první skladby skvěle a marně bych asi hledal podobně dobře udělaný indie rock s notnou dávnou melancholie a poetiky. Měli jsme tu před časem hloupé názory o tom, že z Itálie toho v oblasti kytarové muziky mnoho zajímavého nevzešlo. Kromě mnoha jiných máte tady jeden argument, že toho vzešlo dost. Klimt 1918jsou výborní!

// Victimer: Skvělá kapela a dokázala to na všech svých nahrávkách, i když ve špatném rozpoložení mě dál nepouští ta jejich prosluněná sladkost. U mě (asi spíš nostalgicky) vede Undressed Momento, ale i Dopoguerra je fajn. Původní odkaz The Cure se časem začal vzdalovat, stejně jako místy ostřejší výraz a vše šlo víc do post rocku (last album). A bylo to taky fajn, sladce fajn.

// Victimer

Disillusion - Gloria (2006)  ochutnávka  naše recenze

Tahle věc tady není poprvé, ale to vůbec nevadí. Je to skvělé, hudebně vymazlené album, kterému by slušel o poznání lepší zvukový kabátek. Tenkrát jsem to neřešil, nynější ouško je ale citlivější a dost si vybírá. Určitě to šlo dotáhnout i po této stránce. Jinak je Gloria vynikající záležitost, která by se neztratila ani po takové době. Deathmetalové časy jsou odváty tam, kam zrovna zadul vítr, neboť hranice nikdo nehlídá a možnostem se meze nekladou. Chutné experimentální menu, které by se ani dnes neztratilo. Svého času jsem napsal na tuhle desku recenzi, ale ta pak přesun z Innocence na Echoes nepřežila (občas zjistím, že je jich víc). Ale asi žádná škoda, kolega Ruadek si tu svou uchoval.

// Ruadek: Těšme se a očekávajme novou desku této bandy, která má přijít každým dnem na trh. Kapela se vrací k první melo-death metalové desce !!!

Deftones - Koi No Yokan (2012)  ochutnávka  naše recenze

Co mě tenkrát minulo, dnes s chutí doháním. Silné, pravé album, někdy s ostrými hranami, někdy bez nich. A hlavně to vůbec neřeší. Deftones jsou vyzrálou divočinou, která má své místo a jeho zvláštní fluidum pořád trvá, nevyprchává někam do ztracena. Tahle deska skvěle drží pohromadě a v tom bych viděl její největší sílu. Nic nevybočuje, nic nepřečnívá. Dnes jenom napravuji, na co tehdy nezbyl čas a jsem spokojený. Odstup čtyř let je možná až nezdravě mnoho, ale kdo si to má všechno pamatovat… Teď už holt budu.

// Jirka D.: Jsem na Deftones zatíženej a podobně beru každou jejich desku. Dokážu se vrátit ke kterékoliv z nich a vychutnat si ji bez omezení.

Priessnitz - Beztíže (2016)  ochutnávka

Parta kolem Jaromíra Švejdíka a Petra Kružíka natočila po deseti letech své, jak sama říká, rozlučkové album. Deset let je dlouhá doba, ale v případě těchto jesenických patriotů to na finální podobu desky mělo jen pozitivní vliv. Kapela už dávno vyrostla z gotických klišé, temnomraků a větrem šlehaných pohledů “na sever”. Současná podoba je civilnější, konsolidovaná a přitom je z ní pořád cítit, kde má své kořeny a oblíbená místa. Podzimní čas spojený se specifickou krajinou hor celkovému dojmu jenom napomáhá. Tohle album se povedlo, neproudí z něj falešný sentiment, ani zbytečné filosofování. Priessnitz jsou vyrovnaná kapela, která ví, co se sluší a patří a po svém o tom vypráví. Ruční práce na obalu alba budiž hezkým plusem a zvláštností. Oproti novince pořád skvěle funguje i album Hexe (1994), které jsem si při této příležitosti znovu osvěžil. Tehdy ještě divocí a gotikou načichlí Priessnitz tíhli k The Cure nebo Mission. Sice po svém, pojesenicku, ale je to tam slyšet víc než dobře. I když v 94-tém byli Chlapi z práce dávno pochovaní a punk nějaký ten pátek nehráli, ve vztahu k Beztíže Hexe punkem je. To prostě jo.

Lustmord - Dark Matters (2016)  ochutnávka

Jedna z největších událostí roku ke mně přišla pěkně potichu a bez fanfár. Tak, jak se na Lustmord sluší. Po zřejmě neotevřenějším a po vokální stránce ryze experimentálním albu The Word As Power, nastal čas na hlubší průzkum nekonečných rozměrů vesmíru. Album provází vzkaz, že je ztotožněno se záznamy z různých zvukových knihoven zkoumajících kosmologickou aktivitu v letech 1993-2003. Výsledkem je album, ke kterému je potřeba maximální koncentrace, protože je to samotná špička minimalismu.

Slipknot - Vol. 3: (The Subliminal Verses) (2004)  ochutnávka

Ke Slipknot mám poněkud chladnější vztah, spíš jak celá alba (která mě většinou začnou příliš brzo nudit) si vybírám jednotlivé skladby a ty si dle momentální potřeby tluču do hlavy. Nejtvrdší momenty tohle album už nepotvrzuje, ale to není tak důležité, jako má náklonnost k němu, protože bylo prvním, které jsem tehdá podrobněji zkoumal. Dodnes se mi líbí, byť některé věci koušu jen těžce a musím je přeskočit, protože by mě asi škráblo. Což jen potvrzuje zmíněné výše. Byl to ale tenkrát hezký čas si jej pouštět, protože mě svým způsobem vracelo do reality. Tehdejší pobyt na vsi mě vážně ubíjel :)

// Jirka D.: Už trochu jiní Slipknot pro toho, kdo je sledoval od začátku. Ale současně Slipknot potvrzující, že jejich role na scéně nebyla na jednu sezónu a že jsou schopní dát dohromady muziku, která se neztratí. Pro mě určitě lepší deska než předchozí Iowa, ale zase následující All Hope Is Gone mě chytla o něco víc.
// Bhut: Tak to já na Iowa album nedám dopustit. Zřejmě proto, že to byl můj seznamovací článek s jejich hudbou. Vol.3 bylo album plné chytlavých hitových kousků, které se mi okamžitě vybaví v paměti, hlavně bicí masáž v Blister Exists, ničící refrén v Duality, krásná nadhledová rockovka Before I Forget a taky na druhou stranu věci, které mi nikdy nepřirostli k srdci jako Vermilion nebo Danger - Keep Away. Každopádně tohle album už je nějakej pátek právem v mé poličce… a taky vlastně poslední deskou, kterou jsem od kapely vzal za svou, další směřování už šlo mimo mě.

This Mortal Coil - Filigree and Shadow (1986)  ochutnávka

Návraty do osmdesátek mám prostě rád. Mají na mne blahý, uklidňující účinek. Nemyslím ale heavy metalové, zženštilé chlapáky s trvalou, které jsem tenkrát bral za bandu buranů, ale zženštilé novoromantiky a gotiky s nevyřešenou sexualitou. O This Mortal Coil můžeme mluvit jako o post punkové, dream popové kapele, která si vedle rytmičtějších skladeb ráda odskočí do éteričtější roviny, kde je dobře například takovým Dead Can Dance. Jejich hudba je při správném nastavení hotový balzám na nervy. Realita se pomalu vypařuje z hlavy a velení přebírá sen. Jak pozorné. John Fryer byl už tehdy bourák. Ve spojení s kapelou se před pár dny objevila zpráva, že zemřela zpěvačka Caroline Crawley, která se objevila na desce Blood. Tak hezké sny, madam.

Necrocock - Houbařské album (2016)  ochutnávka

Mykologická oslava právě začíná. A bude to velká závislost, to už je jasné. Album mi od začátku sedlo a obsahuje hned několik hitovek, které musí člověk slyšet znovu a znovu. Mykologické funerální hymny Slinotok nebo Pavučinec plyšový, a vedle nich lehčí a vzdušnější “kaviar” kousky V houbových vodách nebo Vrhavka, například. Necrocock navazuje na atmosféru Lesní hudbya podle prvních poslechů ji dělá barevnější a zajímavější. Hřbitovní podhoubí se zarůstá i do jiných částí Necrosvěta a jsem sám zvědav, kam všude mě ještě zavede. Digipack je velmi povedený a přebíjí ten psychiatrický a dynamika z Gummistudia Y je klasicky na skvělé úrovni (DR 11). I v tomto ohledu Tom Kohout strčí hromadu konkurence do kapsy, na to by se nemělo zapomínat.

// Garmfrost - Jen jednou v noci mi stačilo si Houbařské album pustit a jako virus mi ovládl vnitřní snění. Jsem nemocný a ospalý. Mám barevné sny a čím dál pomalejší vnímání...

Z čerstvých novinek nesměli v domácnosti Victimerovic familíe chybět větrem a barem šlehaní harcovníci Wovenhand, kteří se nám zalíbili už minule na albu Refractory Obdurate. Star Treatment zatím tolik nefunguje, ale počkáme a uvidíme. Večer co večer sedáme při čaji a závinu se zvířaty Ulcerate, jež se před pár dny ozvali s nabídkou nové kolekce, kde znovu po inženýrsku trápí death metal. Jmenuje se hezky po mamince, Shrines Of Paralysis. Synovi jsem celkem nedávno schválil pobyt v Táboru Radosti (osada Egregor), na který jsem narazil na bandcampu rakouského labelu Klanggalerie. Jde o desetidenní soustředění, kde si mladí ritualisté zahrají nové tajemné hry a připomenou i ty starší. Domů se vrátí jako noví lidé. Po letech zazvonili také mistři atmosfér Mithras, kteří mi v prvním songu zněli jako nadopovaní Alchemist, a až pak se skutečně odvázali. Hodně melodický a zřejmě i přijatelnější materiál, než na starších deskách. To ovšem neznamená, že bude schůdný a sám sobě předpovídám ještě pěknou šichtu. Žena říká, že jsou zmatení, zmatená je však ona, protože je fascinována frontmanem Hypnos a všichni ostatní jsou chudáci. S Wardruna se přátelíme jen okrajově, protože když dovolená v Norsku, tak pouze se Skuggsjá a Wardruna jsou rázem odstaveni na vedlejší kolej. Ono se v mém případě potvrzuje pravidlo, že mě na ty báje a loďky s hrdými mytologickými výjevy užije jen ve slušně provedené kombinaci s jiným žánrem. Samotné mě to tolik neláká, ale svůj prostor to ještě dostane. Opeth stále pečlivěji dbají na zvuk a vlastní estetiku, ale nějak mi při tom všem chybí to podstatné, lepší písně. Pár skvělých momentů je pořád jen pár skvělých momentů, celé mi to tolik neladí. Demimonde určitě zaujali a teprve po pár týdnech začínám všechny záměry a možnosti naplno rozkrývat. Ze začátku mi to přišlo takové toporné… Baví mě to dál zkoumat a vypadá to, že si intergalakticky plácnem. Poslechy novinky True Widow se pořád opakují, nejde přestat. Všeho je tak málo a přitom tak moc. Kouzelné album. No a narazil jsem na pár podzemních uskupení, které bych rád zmínil v rámci seriálu Nedělní poslech. Prostor bude. Říjen byl bezva, na všechny tyhle vylomeniny určitě.

// Bhut

Alcest – Kodama (2016)  ochutnávka

Od dob Écailles De Lune jsem si žádnou desku neoblíbil tak, jako tuhle. Vlastně se mi žádná jiná ani nelíbila. Teprve Kodama tohle čekání zlomila a já si konečně užívám vyváženou porci francouzské divokosti a křehké lehkosti.

Suma - The Order Of Things (2016)  ochutnávka  naše recenze

Válcující muzika je fajn a zrovna tihle ti Švédi to umí. Stoner doom… spíš sludge… s hromadou monotónních melodií. To já rád.

Thy Catafalque - Meta (2016)  ochutnávka  naše recenze

Z minulého alba jsem byl nadšen. Jenže to nadšení vyprchalo ...a vyprchalo nezvykle rychle. To však nemůžu říct o desce Meta. Ačkoliv snad ani nechápu, co se v ní děje - její poslech mě moc baví. Rád odhaluji nové a nové detaily. Velice milý společník pro dlouhé večery.

Vermin Womb - Decline (2016)  ochutnávka

Výplach, že ano. Musí bejt!!!

Dead Rabbits - Everything Is A Lie (2016)  ochutnávka

Takový můj drobný objev. Báječná muzika s velmi přitažlivým zvukem kytar. Inu, nějaká ta gotika a post rocky se tu najdou. Tady těžko hledám slova, protože hudba mluví zcela důrazně sama za sebe. Však si to vyzkoušejte...

Pak taky testuju nové Opeth, kteří mi hodně evokují Jethro Tull a Dream Theater. Ani nevím jestli se mi ta deska líbí, ale zajímavá místa na ní rozhodně jsou, takže nějaký čas spolu ještě trávit budeme, Self-Hatred, coby zástupce tuzemské doomové scény celkem zaujali, čas ukáže, jak si povedou. Ovšem z domoviny mě totálně rozsekala novinka Mallephyr - to jsem vážně nečekal! Zaujali i noví Sekhmet a na obě posledně jmenované vyhlížejte recenze. Z nějaké setrvačnosti snad jsem okusil i nové Theatres Des Vampires… mno… kapela už zkrátka kráčí jinudy, než byla cesta, která se mi u nich líbila. Sonya je sice šik baba, ale tím to asi končí - vhodné pro posluchače odkojené současným zaměřením Sparku a taky pro návštěvníky Masters of Rock - tady tu cílovku vidím celkem dobře. Proč ta popichující slova? Možná proto, že mi víc sedí divná hudba od divných kapel s divnými názvy. Něco jako Yith. No a pak tu byl letmý poslech novinek, na které si názor teprve udělám po vícero posleších. Jmenovitě třeba Nick Cave, Hobbs Angel Of Death, Testament, Crobot nebo Ortega.

// David

Anthrax – Sound of White Noise (1993)  ochutnávka

Výjimečná záležitost, která nemá v historii kapely žádného seriózního vyzyvatele. Ani po letech neztrácí nic ze svého kouzla. Anthrax sekanice posunutá do sfér nevídaných, precizní výkon Johna Bushe, jehož ležérně táhlý vokál sedí bez sebemenší nepatřičnosti, melodie i bezohledné útoky na posluchačovy sluchovody, vše korunované sólováním Dannyho Spitze v životní formě.

// Victimer: Mé nejoblíbenější album od Anthrax, které jinak moc často nevyhledávám. Tohle ale tenkrát chytlo a nepustilo.

Alcest – Kodama (2016)  ochutnávka

Příjemné, nekonfliktní, lehce stravitelné... Návrat do minulosti o několik pátků zpět. Nic proti, nicméně prozatím u mě Kodama ve srovnání s již vyřčeným vychází pouze jako chudý příbuzný. Máme se rádi, to ano, avšak velká láska na život a na smrt se nekoná.

// Jirka D.: Tak nějak. Trochu návrat k Écailles de lune a taky hodně výpůjčka z vlastního hnízda. Alcest se otáčí nazpět, snad jakoby Shelter bylo slepou uličkou, což mi vůbec nevadí, ale úplné nadšení to zase není.

// Garmfrost: Naprostý souhlas. Není to špatný, občas i pěkný, ale plakat se u toho nedá.

// Victimer: Ano, ano. Máme to asi všichni stejně.

Faith No More – Sol Invictus (2015)  ochutnávka  naše recenze

Po období nesmělého oťukávání, nenadšenosti a odložení kamsi do zadních přihrádek poslechových priorit jsou opět v mém přehrávači a tentokrát táhnou. Netvrdím, že se jedná o bůhvíjak převratný zářez, ovšem kvalitka se zde nachází prakticky v každém koutu. S přístupem oproštěným od přílišných očekávání a předsudků je o to snazší i zábavnější ji objevovat.

True Widow – Avvolgere (2016)  ochutnávka   naše recenze

Tahle kapela mě baví. Jejich minimalistický, nekomplikovaný přístup. Rytmus, který dokáží bez problémů udržet děti v mateřince. Nějaké to hrábnutí do strun, jen aby se neřeklo… pro někoho možná málo. Jenže ono nic nechybí, ani nepřebývá. V jednoduchosti je krása.

The Beatles – The Beatles (1968)  ochutnávka

Encyklopedie rock'n'rollu. Nenapadá mě příhodnější synonymum pro album, kde se nachází prakticky vše, ještě před tím, než se na to vůbec kdo odvážil pomyslet. Rozličná koláž, pestrá, osobitá, naprosto nadčasová. Dvě desky bez jediného hluchého místa.
// Bhut: Ano, ano, ano! Ikonická kapela, která má šťávu i po tolika letech. Vždycky když slyším jejich alba, mám pocit, že víc z muziky ani nepotřebuju :D

// Garmfrost

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason (2016)  ochutnávka

Po pár příjemných deskách je tu opět drtící mlátička, co rozbíjí duté palice. Slabšímu jedinci rupnou nervy, odolnější se pobaví zajímavými kompozicemi. Ono to zas tak nepřístupné není, jak by se chtělo na první dojem zdát. Sice bylo před dávnými lety líp, ale taky mnohokrát hůř.

// Jirka D.: Meshu klasika, nic víc v tom neslyším, ale víc taky slyšet nepotřebuju. S nikým jiným se tohle splést nedá.

// Ruadek: i nadále moje oblíbená klasika, od které mě ty věci prostě baví. Jasný, drtička odpadu, ale vymakaná do té největší preciznosti. Víte co čekat, znáte otřesně nervní sóla a drtivou rytmiku. To je ale to, co dělá tuhle kapelu, jakou je.

// Victimer: Není čas, není čas, odnáší to Meshuggah. Co jsem slyšel, to jsem si uložil do paměti jako typické Meshuggah, které mám radši pár desek zpátky. Ale třeba je všechno jinak...

Asphyx - Incoming Death (2016)  ochutnávka

Smrtelná klasika, co potěší jen milovníky dosti specifické odnože evropského deathu s přesahem do brutálního doomu. Platí přesně to, co jsem napsal výše.

Anaal Nathrakh - The Wohole of the Law (2016)  ochutnávka   naše recenze

Mě to baví. Líbí se mi drtící síla, která se z alba valí jako lavina. Za čisté zpěvy bych liskal a ty hejvíkové ještě víc, ale naštěstí se novinka nese po většinu času v extrémním duchu. Je rovněž hezky variabilní a mnohovrstevnatá. Je-li vůbec možné o tomhle bordelu mluvit podobně poeticky.

// Bhut: Těžké zklamání… a to jsem měl tuhle kapelu tolik rád.

Irkallian Oracle - Grave Ekstasis (2012)  ochutnávka

Po té, co jsem si před krátkým časem tohle album koupil, nejsem schopen ho přestat poslouchat. Jako bych ho nikdy neslyšel, hehe. Za ten smích nechť jsem proklet a zapomenut. Smrtelná síla Grave Ekstasis je hypnotická. Ne, tohle mě nikdy nepřestane bavit.

Impetuous Ritual - Unholy Congregation of Hypocritical Ambivalence (2014)  ochutnávka

Zde zase platí vše, co jsem napsal o Irkallian Oracle. Doslova a do písmene. :D

Poslechl jsem si toho víc, ale zatím jen okrajově. Líbí se mi nový Ulcerate, naposlouchávám promo nové desky Root a musím prozradit, že se vrací k melodiím, k Black Seal, k projektu Equirhodont atd. Docela mě překvapila nová fošna Anagnorisis - Peripeteia. Příjemné propojení blacku, post metalu s dotek deathu. Vše zabalené do silných melodií a dlouhých příběhů. Přemýšlel jsem, že do měsíčních ozvěn zařadím i Priessnitz - Beztíže. Jsem zamilován a okouzlen básnivou amosférou podzimní novinky. Nezařadil, protože jsem ji slyšel jen jednou :). Jeden poslech a tolik vášně! Přiznám se, že jsem si pustil i nové Korn a líbí se mi. Po letech se to dá poslouchat. Co poslouchat. Často vás to dohání k paření. Nemít tolika popových popěvků, máme zde staré (nové) Korn se vší parádou. Wardruna rovněž nabízí svoji kávu ke stolu, ale taktéž jsem slyšel jen jednou a to pod vlivem. Nevím, jak příběh dopadl...

// Sarapis

Opeth - Sorceress (2016)  ochutnávka  naše recenze

Při čekání na Sorceress jsem oprášil Pale Communion a to jsem si zamiloval ještě víc, než když před dvěma lety vyšlo. Podzimní exteriér nahrávkám potemnělých umělců jako Opeth, Katatonia či My Dying Bride prostě vždycky sloužil jako mocný nástroj a novinka Sorceress stejně jako předchozí album nejsou výjimkou. Jestli úspěch kdejakého alba záleží na počasí, to bych nechal na jindy, pravdou je, že když je člověk hloubavý a nasáklý podzimem, album jako je Sorceress po něm chňapne jako chobotnice po plavčíkovi. A kromě toho Sorceress není jen tak “kdejaké” album. Progresivita Opeth ve smyslu posouvání hranic a vizionářství je sice na ústupu, ale infiltrace do ryze prog rockového světa kulminuje. Ač jsem teprve na začátku zkoumání, věřím, že ani jejich nové album nezapadne.

// Garmfrost: Jak jsem se rozepsal v recenzi, já jsem zklamán. Obsahuje příliš hluchých míst, nudících mě neskonale. Třeba jednou změním názor, ale zatím palec dolů.

// Ruadek: Pro mě fatální dopad desky, důvod, proč trvale opouštím nové počiny Opeth a přestávám vyhlížet další věci od nich. Zklamání, v jistém smyslu už očekávané. Kapela jejich talentu se shlédla v progresi, co se hrávala kdysi dávno a mě to přijde jako mrhání talentem. To retro beru u většiny jako výzvu a pozitivum, u Opeth ne.

Them - Sweet Hollow (2016)  ochutnávka

Vykrást hrobku Kinga Diamonda, to chce asi pořádný kus odvahy. Zvlášť když nikdy nevíte, kdy King odsune poklop svého odpočinkového lože a vyskočí jako čamrda beztak rozezlen, kdo že mu to loupe perníček. Existence projektu Them jistě nevyvolávala v době, kdy šlo jen o live cover band, tolik otázek jako teď, kdy vychází regulérní “autorské” album. Stran toho všeho je Sweet Hollow důstojnou poctou průkopnickému umění dánského raráše. Vlastní mrazivý příběh, bu bu obálka v nejlepším stylu béčkových hororů 80. let a solidní metalová rubanice. Co vlastně chcete víc? Originál?

Evergrey - The Storm Within (2016)  ochutnávka

Z toho, co dříve zdobilo alba Evergrey, zbyla jen půlka, která ke škodě celku obsadila všechny volné pozice. Časy, kdy jsem byl očarován směsí energie s melancholií sice stále trvají, ale jen prostřednictvím starších alb. Nyní zůstaly hlavně bolístky, křivdy, skuhrání, ouvej, ouvej, ale kdo bouchne pěstí do stolu a nasraně vymlátí hospodu? Chybějící energie a vášeň je nahrazena zase jenom patosem, čímž hudba Evergrey ztrácí cenné akcie a mohutné sbory (ani ty dětské) ten úpadek jen těžko zpomalí. Zatím se mi The Storm Within jeví dost jalově.

// Ruadek: Nejsem potěšen. Deska bez výrazných nápadů s velkými refrény a vatou okolo. Stali se kapelou, která už dávno neurčuje směr, ale jen se sotva drží, občas už se tluče bradou o chodník.

Root - Black Seal (2001)  ochutnávka

To jsme tak s kolegou Garmem u kávičky probírali staré časy, když tu se náhle řeč stočila k Root. Ačkoli současné kroky této kapely sleduji spíše z povzdálí a epizodně, mám pocit, že hudebně to nejlepší mají Root už pár let za sebou. Nicméně je třeba si uvědomit, že když byli nahoře, bylo to setsakramentsky vysoko! Hned ten večer jsem po letech znovu otevřel černou pečeť pěkně v pelíšku do sluchátek a panečku bylo to tam. Masakr album. Evil za bicími, to byl ďábel s horkým srdcem, Blackieho riffy jeden zabiják vedle druhého a pan Big Boss ve slušné formě. Navíc zvuk jak z partesu. Root (a všichni, kdo se na tomto albu podíleli) mohou být pyšní, že nahrávka nijak nezestárla a řeže i po patnácti letech.

// Bhut: Společně s knihou moje nejoblíbenější deska od Root. Svého času jsem netočil v přehrávači nic jiného než tahle dvě alba. Skvost a klenot nejen tuzemské scény ale obecně - dark metalu.

// Garmfrost: Výborná záležitost, kterou jsem nepřestal nikdy poslouchat a stále vychutnávám její uvěřitelnou temnou atmosféru. Už nikdy nebyli Root tak silní.

// Ruadek: Naprosto úžasné dílo, které mě bavilo fakt dlouho. Vedle Kärgeräs “nejnavštěvovanější” počin, ke kterému se nejčastěji vracím.

// Bodin

Cut Up - Forensic Nightmares (2015)  ochutnávka

Švédská drtička, ve které mají prsty pánové z dnes již pohřbených Vomitory, na svém debutovém albu z loňského roku naplňuje nejpřísnější měřítka smrtící odnože metalu. Album s krásným čitelným zvukem, nekompromisními přímočarými songy tlačí na pilu a přitom zanechává velmi dobrý pocit z celkového poslechu. Partičku Cut Up jsem tímto okamžitě zařadil ke špičce kapel, která nám deathmetalová scéna může v posledních letech nabídnout.

Wardruna - Runaljod - Ragnarok (2016)  ochutnávka

Třetí díl trilogie Runaljod je tu po třech letech. Tentokráte se severské ambientní uskupení Wardruna zaobírá koncem světa, zánikem bohů či poslední bitvou dobra a zla, jak bývá Ragnarok označován. Novinka se poslouchá neskutečně dobře, oproti předchozím albům je zde kladen větší důraz na vokální partie. Těžko vyzdvihovat konkrétní song, jelikož Ragnarok působí silně jakožto celek.

// Ruadek: Srdcové seskupení ze severu, kterému jsem kdysi dávno propadl a už mě to nepustilo. Kvitrafn by mohl na třetí desce povolit a ubírat se přístupněji, Wardruna se díky dvojici předchozích desek proslavila a on to má jednodušší. Ale neděje se tak. Trilogie se uzavírá stejně temným způsobem, jako jsem čekal a já mám mnohdy pocit, že slyším zpívat samotné staré božstvo.

Nordjevel - Nordjevel (2016)  ochutnávka  naše recenze

Čerstvá krev norské blackové scény mi už nějakou dobu chyběla. Nordjevel vše napravují a já si užívám jejich debutové album, které mě příjemně překvapilo hlavně tím, jak celkem snadno se poslouchá. Přitom se nejedná o žádný jednoduchý black, kterých je na scéně kvanta. Parádní nekompromisní řežba, melodické vyhrávky kytar na pozadí, nadupaný zvuk a hudba jako celek se mi zamlouvají hned po prvních posleších.

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason (2016)  ochutnávka

Na Meshuggah nedám dopustit. Miluji u nich tu naprosto strojovou přesnost, která mě místy až děsí. Na novém albu neočekávejte žádné změny. Kapela nehodlá ustoupit ani o píď a pokračuje si ve svému nastolenému originálnímu stylu, který je prostě nezaměnitelný. A to mám u nich právě moc rád.

Asphyx - Incoming Death (2016)  ochutnávka

Asphyx se po čtyřech letech vrací s novým albem, a to ve velkém stylu. Kapela, která je vždy sázkou na jistotu, přináší death/doomovou jízdu té nejvyšší kvality. Martin van Drunen to má pořád v hrdle a s pomocí ostatních členů kapely představuje parádní old schollovou metalovou jízdu, která i dokaže místy přejít do nadupaných pomalejších pasáží. Srdcová kapela.

In the Woods… - Pure (2016)  ochutnávka  naše recenze

S novinkou navrátilců In the Woods… to mám o trochu těžší. S albem Pure totálně změnili svoji tvář a zabrousili do progresivnějších vod metalu. Musím uznat, že jsem očekával volné pokračování vynikajícího alba Strange in Stereo, ale na druhou stranu nemůžu mít kapele za zlé, že natočila přímočaré a rockem zavánějící album s výbornými pasážemi a vyhrávkami. Chce to čas.

Dalšími poslechy jsem trávil čas s kapelami jako Brujeria, kteří mně s albem Pocho Aztlan celkem rozdrtili. K Opeth jsem přistupoval s nedůvěrou, ale nakonec mi novinka Sorceress učarovala a trávím u ní vícero času. Arctic Thunder od Darkthrone mi připadá o hodně velký krok zpět oproti minulému albu. Nemůžu jim to mít za zlé, protože si pánové vždy dělali co se jim zlíbí, ale očekával jsem více. Z pařátovského CD mi do uší bije i novinka severomoravských Disfigured Corpse. Na ní najdete předělávky českých kapel, které kapelu nějakým způsobem ovlivnily a tímto jim vzdávají hold. Ale za řadové album 25 znetvořené mrtvoly považovat nemůžu. Nemůžu opomenout i novinku německých Sodom. Jejich thrash metal mám hodně rád a určitě s Decision Day budu trávit mnoho chvil. Podzim je na nová alba slušně bohatý, hodně kapel ještě vstřebávám a další teprve čekají na první poslech.