Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
At the Gates - To Drink From The Night Itself

At the GatesTo Drink From The Night Itself

Sorgh27.6.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Už je to dávno, co mě závislost na melodickém death metalu opustila. Přesto to tam pořád je. Utvrdila mě v tom nová deska kapely At The Gates, průkopníků stylu, kterým celá léta zvonily umíráčky.

At The Gates se po letech klinické smrti probudili v roce 2014, kdy vydali návratové album At War With Reality. Na aktuální fošnu si fanoušci museli počkat další dlouhé čtyři roky a teď je tedy tu. Osobně jsem neplesal ani netruchlil, nejsem totiž bezvýhradným obdivovatelem této legendy, ovšem zvědavost mi nedala a desku jsem si stáhnul. A rád vzápětí doplním, že chyba to nebyla. To Drink From The Night Itself je dobrá, plná klasiky, ale i něčeho nového, co poutá pozornost. Léta jakoby se na kapele neprojevila. Hned cítím ty klasické hmaty, které mě masírovaly v letech mentální nevyzrálosti. Kovaly ze mě sličného mladíka a díky deathu, ve kterém se výrazně prosazovali melodie, jsem přilnul k hrubému vokálu. No dost už slzavého vzpomínání a k tématu.

 

To Drink... je těžkotonážní materiál s hutným spodkem, který duní napříč sférami a dělá solidní základy celé té melodické nádheře. Tenhle výraz je nutné brát s rezervou, At The Gates netrpí senilitou a nesklouzli k nějakým sladkobolným cajdákům. Jan Kantůrek kdysi u překladu díla sira Pratchetta použil slovní spojení těžké melodično, a to je myslím ten správný výraz pro tento případ. Jasné, nápadité linky bez cinkrlátek, které zachovávají střídmost a rozum. Mnohdy jsou to pomalé, vážné skladby, které posluchače zasáhnou víc svou atmosférou než líbivostí a neznalého člověka překvapí tím, že jdou proti zprofanované pověsti. Samozřejmě se najdou i klasické kusy jako je titulní skladba, která by mohla sloužit za jakýsi vzor pojmu melodický death metal. Víc než zajímavost slouží jako memento a já se v těchto místech přísliš nezdržuji.  

 

Kapela zpočátku nejde na krev, rychlost je taková přibržděná, zvolna dosahuje pracovní teploty a je to jako se starším člověkem, taky mu trvá, než zahřeje klouby a nastaví plný výkon. V tomhle tempu se mi album hodně líbí, je příjemně temné, neohrabané, nic mi neuteče. Naopak tam, kde se jede na plný výkon, cítím rutinu a moje pozornost trošku vadne. Do hry se občas připlete orchestrální složka, která mlátičce dodává bohulibější tvář a zdánlivě umělečtější hodnotu. Je to sice jen pozlátko, ale neurazí. Tompův polořev je už jednou popsanou veličinou a přes ni nejede vlak. Pro kapelu je cosi jako pečeť, jde o typický znak, který by šlo přesto napasovat skoro na jakoukoliv bandu hrající tenhle žánr. Je to klasika, které sluší jak melodické party, tak neurazí ani v temnějších koutech nahrávky. Vane z něj přirozená, pekelná černota, zpřízněné inferno se směje spokojeností.


Kde hledat to zajímavé, neokoukané? Mezi mé favority patří začernalá The Mirror Black, které je dobře v houpavém tempu dodělávající chiméry, Daggers Of Black Haze, zase pomalejší věc se zajímavým melodickým motivem, The Colours Of The Beast, která svojí těžkou aurou boří zažité klišé melodické lehkomyslnosti. Je toho mnohem víc, další perly se ukrývají i v klasičtějších kusech, jen je objevit a vyplenit. At The Gates ukázali, že je s nimi nutné počítat i nadále. Dokázali to silným albem, které potěší jak staromilce, tak může navést na správnou cestu ty bloudivé. Mají sílu na to být legendou a přitom nežít jen z minulých úspěchů. To se ne každému podaří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky