Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nějaké povědomí o kapele Abyssal už chvíli vedu. Jejich minulé album z roku 2013 Novit Enim Dominus Qui Sunt Eius se mi velice líbilo a s chutí jsem se proto pouštěl i do poslechu letošního díla Antikatastaseis. A od prvního okamžiku prakticky až do teď lapám po dechu a nestačím se divit.

Je to silné dílo. Hýbe se na vlnách black metalu v kombinaci s hrubým death metalem. Tu a tam zaťuká na notu větší tajuplnosti, čímž možná i nenápadně poodkryje vlivy doom metalu. Od samého začátku bezbožně chrlí jedovatý obsah, který nedává mnoho prostoru k vydechnutí. Sem tam se sice zpomalí, ale to spíše pro vážnost dané chvíle a pro zdůraznění její intenzity. Devadesát procent desky totiž jede jako buldozer. Ten zbytek je, jak už jsem řekl, atmosferičtější a v mnohých případech rituální. Třeba hned úvod druhého opusu The Cornucopian – z toho jasně dýchá okultní dýchánek.

Co je však na desce, řekl bych, nejzáživnější, jsou její melodie. Tento druh black metalu jim totiž dává docela jinou dimenzi. Když se to uprostřed mohutné bouře tvrdé hudby otočí tak, že se odkudsi vykouzlí báječně čistá melodie, člověku hned přeběhne pocit euforie po těle. V již zmíněné skladbě je právě tento moment naprosto úžasný. Právě takové drobné obměněny nálady, pestrost hutných melodií a celkově zajímavá kompozice dělají z poslechu desky strhující zážitek. Chorobný vokál možná někoho nepřekvapí, ale jeho barva není zrovna častou variantou. Působí vyloženě uhrančivě, tak jako když vrchní mág odříkává prastarou formuli. Asi těžko něco takového osloví fanoušky melodičtějšího metalu (heavy, power…), ale to už asi všichni vytušili.

Abyssal se povedlo něco, co má a bude mít trvanlivost. Vícero poslechů v bezprostředním sledu po sobě vůbec nedává znát stopu opotřebení. Vše prostě zůstává pevně na svém místě a poctivě zasazené. Nevidím mnoho zádrhelů a pokud nějaké jsou, s pohrdavým pohledem je přehlédnu a poukážu na to lepší. Třeba jen to, že mi některé pasáže daly vzpomenout na naši veličinu Cult Of Fire. Vlastně obě jména mají ve své muzice cosi společného. Těžko popsat onen element, který však vypluje na povrch sám a věřím, že každý jej nějak objeví. Je to spíše pocit a právě o pocitech je tahle deska.

Trochu jsem váhal, zda dát desce plnou palbu bodů, či ji nechat trochu prostoru. Jenže když album slyším, nacházím tam jednoduše vše, co mě kdy na téhle hudbě bavilo. Takže prostě tak, je to zdařilá nahrávka.