Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Fakt, že kapela Nocturnal Depression patří ke špičce představitelů okrajového žánru depressive suicidal black metal, je nesporná věc. Už podle názvu by ji mohl i laik zařadit do této sféry hudebního podivínství. Termín podivínství užívám zcela záměrně, protože stylizace do chmuru sebevraždění vyžaduje určitý stav mysli a pokud půjdeme k prapůvodu té či oné kapely, dostaneme vcelku opodstatněné a mnohdy nezáviděníhodné vysvětlení. Právě Nocturnal Depression od počátku (2004) až do současna táhne jistý Lord Lokhraed, jemuž patří veškeré vokály, které nás doprovází tvorbou této kapely. A právě on je stižen onemocněním, které lékaři nazývají ektrodaktylie, což znamená to, že jedinec nemá zcela dobře vyvinuté končetiny. Projevy jsou takové, že osoba nemá na rukou či nohou běžný počet prstů; příkladně Lord Lokhraed má na levé ruce pouze dva prsty, které vypadají poměrně zdeformovaně. Není divu, že takový člověk pak má nutkání natáčet desky typu Spleen Black Metal, jak ostatně pojmenoval tu novou.

Aktuální album je po dlouhých pěti letech dalším plnohodnotným nástupcem tolik vydařeného díla, kterým byl opus The Cult Of Negation. Určitě můžete namítat, že od té doby kapela vypustila ještě dvě v uvozovkách „řadovky“ pojmenované jako Suicidal Thoughts a Near To The Stars, ale vesměs šlo o znovunatočená první dvě dema, čímž tak písně ztratily punc svého šumivého ducha, nebo naopak získaly konečně čistší podobu. Každému co jeho jest. S novými skladbami proto kapela přichází až nyní a jak se jí (ne)podařilo navázat nit na tak strhující materiál z roku 2010 si přiblížíme teď. 

Je víc než pravděpodobné, že na tvorbu má vliv odchod spoluzakladatele a vrchního misantropa kapely Herr Suizida. Ten totiž z kapely odešel v průběhu roku 2012 (jako zajímavost lze poznamenat, že s kapelou nikdy nekoncertoval, nýbrž byl vždy zastoupen jinými hráči) a vše tedy padlo na bedra hlavního tahouna Lokhraeda. Už od prvního poslechu je zcela jasné, že se snažil navázat na poslední společnou tvorbu, těžit z ní to nejzajímavější a zároveň do skladeb vdechnout něco jako nový vítr. Ty odkazy na pět let mladší dítko v diskografii jsou bez debat zřejmé. Jenže jak je na tom výsledek? S určitým pochopením hladu věrných fanoušků po nové tvorbě, statusu legendy dané scény a jiných okolnostech, lze přitakat, že je album slušné a povedlo se. Jenže, co se děje po jeho dohrání a během hrací doby? Nic...

Smutný příběh, smutné momenty, smutné melodie a smutné rozuzlení. Zdá se, že najednou je toho v té muzice až příliš mnoho smutného. Jenže ono se to nezdá, ono to tak skutečně je. Dříve jsme dostali dravost, když byla zapotřebí, dostali jsme táhlou melodii, která rozdrásala nervy, dostali jsme naprosto vše, co bylo potřeba k uživení neskrývané deprese. Teď? Jen laciný vývar dřívějších nápadů, ubohá snaha tlouct na tklivou notu a nepříjemná tortura posluchače zbytečně dlouhým a nudným drnkáním v rádoby procítěných pasážích. Možná jsem příliš krutý, ale po tak velkolepém albu, jakým bylo The Cult Of Negation, je snad lepší ukončit činnost. Herr Suizid si to zřejmě uvědomil. Spleen Black Metal vás během poslechu nemusí nudit, určitě si najdete oblíbená místa a motivy hodné uznání, ale není to trochu málo? Najít si v sedmi skladbách, v necelých padesáti minutách jen vybrané momenty a jisté útržky? Doboha to je vážně málo!

Nadšenci pro daný hudební směr budou možná spokojeni. Nedivím se, je to kapela velkého formátu a přisuzovat ji slabou chvilku lze jen těžko. Jenže se zdravým nadhledem a znalostí jejich starších nahrávek by měl každý dojít k verdiktu, že tudy cesta nevede. Nocturnal Depression se tak podařilo nahrát album sice depresivní, originálně tu hudbu pokřtít jako spleen black metal, ale světu nepřinesli nic, k čemu bychom se museli po letech vracet. Je možné, že album zaujme, strhne pozornost směrem k sobě a bude se zuby nehty snažit si ten status udržet. Ale zeptáme se za dva roky. Tohle je jednoduše melancholický průměr postrádající větší ambice zaujmout.