Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou albové návraty, na které se člověk připravuje s jistou obezřetností. Takový je i případ novinky australských depresářů Austere. Od vydání ceněné To Lay like Old Ashes uběhlo dlouhých čtrnáct let a Austere patřili víc vzpomínkám, jak nadějím vedoucím k novým zítřkům. Reinkarnovaná kapela ale dotáhla svou vodou politou aktivitu až k novému albu Corrosion Of Hearts. Novému dílu hořkosladké melancholie, zasněných úzkostí a melodické temnoty. K hudbě, která probudí z letargie nejednoho snílka. Věřím, že comeback Austere je pro atmosférické blackmetalisty koketující s dsbm zcela zásadní událostí. A já byl rozhodně napnutý zvědavostí, protože svého času jsem To Lay like Old Ashes doslova uctíval. Dneska už to není tak akutní, čas pokročil, nová alba zasypala část těch starších. A to platí i pro Austere, nastal čas se posunout.

Současná tvář Austere je o něco učesanější. Hysterický vokál je sice pořád přítomen, ale už nedominuje, spíš se objeví, aby dodal danému momentu na beznaději. Jinak novinka disponuje klasičtějším blackovým vokálem a výjimkou není ani ten čistý, který dostane svůj prostor ve skladbách Sullen a Pale. Hudebně se protinožci pohybují někde mezi starým dobrým depresivním blackem a snovou, někdy až blackgaze melancholií. Kdybych to vztáhl na konkrétní jména, tak ten pohyb vidím zhruba mezi Alcest, Germ, Agalloch a vlastní bezvýchodnou masírkou emocí. Například úvodní skladba Sullen mi poměrně snadno vyvolá krásně nostalgickou náladu zapadanou listím ala Alcest, aby po očku pokukovala po temnějších odstínech a vokálně dala vzpomenout pro změnu na Germ.

Corrosion Of Hearts je kolekce plná silných melodií a atmosfér. Má v sobě to klasické dsbm krvácející srdce. Taky je to ale deska plná postupů a nuancí, které šlo a stále jde vystopovat u jiných kapel. A tady mám trochu problém. Ano, vše je zvládnuté, konstrukce skladeb mají hlavu a patu, ale s originalitou je to horší. Což mě konkrétně u Austere trápí. Po této stránce jsem čekal osobitější, méně okoukaný přístup. Album vyvolá emoce, v jistých momentech docela silné až působivé, ale pak se jako by vše obalí obyčejnějším steskem. A ten už se pod kůži nedostane, protože působí mírně obnošeně. Takže ano, Austere umí být velcí, ale taky schoulení ve stínu druhých. Pokud se ale od podobných závěrů dokážete oprostit, máte před sebou krásnou paletu atmosférického black metalu a těžkého duševního vypětí. Košatý depresivní hrozen nálad, ze kterého stačí jen utrhnout. Já s ním spíš bojuji. Tou krásou mi pořád probíhají malé rozpaky.

Austere do svého dsbm království přimíchávají melancholii a rozprostírají svůj smutek pěkně do dáli. Nespěchají, soustředěně rozplétají děj a posílají ho do prostoru. Tam, kde vládne zoufalost a působí atmosféra. Jako ukázkovou zmíním skladbu A Ravenous Oblivion. Čtvrthodinovou výpravu po nicotném prázdnu zlomené duše a klenutých metalových ódách na utrpení. Za mě nejlepší část alba. Na ni navazující The Poisoned Core tu depresivní náladu lehce přiostří a přidá na rychlosti. Ani ona není tou pasáží, která by nutně sváděla k pochybnostem. Havraní vokál se topí v hustých poryvech těžkotonážní elegie a pocit zkoušeného osudu skladbou jenom narůstá. V pořádku, to beru.

Ve skladbách Pale a Sullen ten syrový stisk povolí. Dopředu se dostane takové to teplejší smutné rozjímání, a já dumám nad tím, jestli to není až moc přitažené za vlasy. Že by zkrátka Austere nemuseli tak často jít směrem, který už v minulosti opanovali jiní. Takto mi vychází, že půl desky si opravdu užívám a druhou půlku mám jaksi v mlze. Tahá mě za uši, vyrušuje, pořád na něco upozorňuje. Austere zde volí metodu příjemnější a vlezlejší verze dsbm. Po stránce kompoziční ale nelze vytknout nic. Všechny skladby postupně krásně rozkvetou a přidávají další a další dimenze blackové výpravnosti.

Zopakuji, že Corrosion Of Hearts musí uspokojit každého milovníka silných atmosfér a fanouška depresivní větve žánru. Návrat Austere má svůj zvuk, byl netrpělivě očekáván a s nadšením vítán. Potom už je na každém, jaké emoce v něm novinka těchto Australanů vyvolá. Co probudí a co z toho zůstane. Jak moc zapůsobí. Na mě to zabralo jen částečně, a tak jsem od velkých závěrů poněkud dál.