Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že bych byl nějakým pamětníkem a pravidelným návštěvníkem Open Hell festu, to se říci nedá. V povědomí jsem jej měl, pár kamarádů mi o něm vyprávělo a do rukou se mi dostalo i kompilační cd celého festivalu ročníku 2002. Poslední výstřel zazněl roku 2005, kdy se kapitola OHF definitivně zavírá nejen díky jednomu pitomci s bajonetem. Po deseti letech Rámus a Honza sebrali hozenou rukavici od Volyňské kulturní organizace a jali se uspořádat nový metalový festival pod novým názvem a v novém areálu. A protože slíbili i slušnou hudební nadílku, termín jsem pečlivě střežil v kalendáři.

Co čert nechtěl, přijel papež. Respektive v práci z hlediska naší organizační struktury jsem si nemohl vzít na pátek dovolenou, a tak jsem ihned po ní vycestoval nejbližším spojem směr Volyně. Jak to tak v pátek chodí, z Prahy v ten čas putují davy lidí pryč do všech koutů nejen naší republiky. To, s přídavkem několika dopravních omezení na dálnici kořeněných několika nehodami, vedlo k úmorně dlouhé koloně velmi pomalu jedoucích vozidel. Tím se čas příjezdu posunul přesně o hodinu, načež mne čekala ještě cesta do areálu, odbavení u vstupu a rozestavení stanu coby nočního útočiště. Naštěstí Volyně není velké město a orientace v něm je snadná, a tak jsem zanedlouho se znaveným výrazem ve tváři nakráčel do areálu koupaliště, kde už to hezky burácelo.

S tím, že nestihnu Et Moriemur jsem byl smířen. Jenže, že nestihnu i Mallephyr (už zase) jsem netušil. Tak holt až v té Plzni. Kvůli problémům v logistice nakonec nestihli dorazit ani Brutally Deceased, kteří si tak vyměnili hrací set s Rumuny Transceatla. Tuhle bandu jsem však slyšel jen na půl ucha, protože během jejich hraní jsem stavěl stan a vybaloval. Mezi lidi jsem vstoupil přesně na konci jejich setu, proto se zdráhám hodnotit něco, co jsem příliš nevnímal.

Následně strakonická organizační výpomoc DéPéHá prodakšn kmitala na podiu a připravovala jej pro tuzemské matadory Root. Přistupoval jsem k nim trochu skepticky a moc nevěřil, že si kapelu užiju. Ani nevím proč, prostě jsem měl pesimistické předsudky. Jenže Root měli za prvé výtečný zvuk, za druhé výborné nasazení a za třetí energickou odzbrojující formu. Nastoupili za zvuku skladby In Nomine Satanas, kterou bezprostředně střídali otvírákem The Festival Of Destruction, hned na to pochovávali na Hřbitově a pak přišel první chvilkami vtipný, chvilkami trapný Big Bossův proslov. The Mystical Words Of The Wise, Remember Me, The Temple In The Underworld, Trygän – Sexton, The Apocalypse a přídavky Píseň pro Satana a 666 – to vše byl v určitém pořadí setlist, který jsem hltal každým tónem. Big Boss má stále výtečný rozsah a z fleku by mohl jít do opery. Ostatní hráči jeli naprosto precizně a přesně, zkrátka výtečný koncert. Nečekal jsem to, ale dostali mne. Jen škoda, že se nevzpomnělo i na nějakou věc z desky Madness Of The Graves, za to však byla slíbena desátá řadovka Kärgeräs – Návrat ze zapomnění. Máme se na co těšit.

Frantíci Loudblast mne míjeli, proto jsem si na ně vyšlapal akorátní prostor, abych je bedlivě sledoval a vyslyšel. Pánové se do toho opřeli bez varování tvrdě a jeli horkou linku po celou dobu svého času. Chvilkama jsem si podupával nohou, jindy se zas beznadějně nudil. Bylo to dobré, ale asi bych je musel mít víc v krvi, abych si je užil a náležitě ocenil. Takhle je to lepší průměr.

Pak se do mé tělesné schránky definitivně zahlodala zima a taky únava po náročném dni. Proto jsem Panychidu i Brutally Deceased vynechal v domnění, že v tom kraválu stejně neusnu a alespoň si je vychutnám vleže ze stanu. Jenže jen co jsem lehnul, hned jsem byl tuhej. Ostatně obě kapely bych neviděl prvně a určitě ne naposledy.

Noc byla lehce krušná a studená, proto jsem velice rád uvítal, když se ráno dotklo několik paprsků slunce mého pozvolna se probouzejícího těla. Stejně k revitalizaci napomohla i káva podávaná sympatickou servírkou. Kafe dopito, tak co dál? Bylo ještě přívětivé dopoledne a do první kapely zbývaly snad ještě čtyři hodiny. První pivo proto snadno zasyčelo v mých útrobách.

Kolem poledne jsem se s Romanem a Oldou (které tímto zdravím), věrnými to společníky na podobných akcích, vydali do města. Prohlédli si náměstí, zašli omrknout nezastavitelně chátrající areál někdejšího Open Hellu a zasedli na oběd v přilehlé hospůdce Na Nové. Tam jsme se nějak zasekli a započali stavět plaňkový plot na účtence. Ten byl sečten chvíli před druhou odpolední, kdy už měla vystoupit první kapela.

Horrible Creatures se stali náhradou za odpadnuté Kaosquad, na které jsem se mimochodem tuze těšil. Těžkotonážní nespoutaný death s příměsí thrashe a takové té mladické odvázanosti působil zajímavě jen chvilku. Daleko lépe posloužil jako zvuková kulisa ke klábosení nad pivem. Ne, že by se mi kreatury nelíbily, jenže vkus je prostě jinde.

Impuritum jsou sázka na jistotu. Pořádající dvojice si tak užila svůj první set na vlastním podiu, přičemž je podpořila hrstka nadšenců. Kapelu poslední dobou vídám velmi často, takže jen přihodím poznatek o tom, že chuť hrát jim rozhodně nechybí. Stejně nechybí ani patřičná energie a zručnost, se kterou se ansámbl potýká. Jedinou změnou byla absence baskytary, jelikož zrovna basák chodil po areálu s rukou v úvazu. Tradice byly splněny – staromilský death metal hrubého zrna doplněný o obligátní cover z dílny modly žánru.

Keep On Rotting jsem viděl naposledy v zimě roku 2013 a od té doby je výrazně nesledoval. Zvěst o zpěvačce za mikrofonem se ke mně však donesla a proto se intenzita zvědavosti o něco povznesla. Zpěvačka byla divoká a utržená ze řetězu, neustále sebou lomcovala sem a tam a nezapomínala publikum častovat svými škleby. Řekl bych, že kapela hraje pořád stejně slušně, nekolísá a jede si svou vizi tak nějak v rozumných mezích. To se musí pochválit, protože ve svém malém tuzemském hájemství tak máme slušnou a nadějnou formaci. Kdo ví, kde budou za pár let. Fandím.

To Dark Angels nastolili něco, co jsem nemohl překousnout. Žánrová příslušnost ke kombinaci heavy metalu a doomu pro mne byla jistým alarmem. Nemůžu si pomoct, ale skladby byly unylé a podivně rozplizlé. Dané stylizaci tak nějak nerozumím a vlastně se ji ani nesnažím pochopit. Proto jsem soustředěnost v dalších minutách věnoval pravidelnému doplňování kelímku výtvory ze Strakonického pivovaru.

Na Avenger se sešla už slušnější podpora fanoušků a i já poctivě stál ještě před setem pečlivě připraven pod podiem. Staré/nové tváře v jejích řadách (zdravím Frantu) zapůsobili dojmem nového větru v plachtách. Naopak určitým dojmem neúplnosti působila absence tympánů. Jenže to je prostě neovlivnitelný vývoj, se kterým se Avenger potýká snad víc, než kdokoli jiný. Velice svěže působily songy Za branami, nebo Dark Metal. Avenger v sobě skrývá něco, co mě vždycky přitahuje, baví a fascinuje. Už proto je to jedna z tuzemských kapel, na kterou nedám dopustit. A soudě dle okolí jsem rozhodně nebyl sám. Výtečně odvedený set pořadatelské kmenové kapely.

Kryptor je kapela, která úspěšně dělí fanoušky jen na dva tábory: uctívače a odmítače. Já jednoduše patřím do té druhé, jelikož mne x-let staré songy typu Hooligans, či Rychlost vítězí nikdy pořádně nezačaly bavit. Je to kultovní kapela, to víme všichni a jako legendu bychom ji měli nechat spát a vzpomínky věnovat jen nahrávkám. Jenže stejně se to sem tam mihne nějakým tím tričkem s nápisem „old school sadistic thrash metal“, což mi přijde jako dobrý vtip, nikoliv jako vážná věc. Kryptor hráli přesně tak, jak je znám z písniček natočených koncem osmdesátých let. Od té doby se u nich nic nezměnilo. Vnímám to jako generační problém.

Italové Death Mechanism mne nějak nedokázali plně zaujmout. Jednoduše mydlili ten svůj divoký thrash a házeli jednu palbu za druhou. V době jejich setu jsem se raději věnoval nekonečné řadě vinylů, abych zjistil, že s sebou nemám cca 30.000,- na vybranou útratu. Raději jsem se dál věnoval plnění kelímku. Tu a tam se ale musím přiznat, že se riffy do hlavy zaryly pěkně, přičemž jsem tak otočil hlavu a chvíli těm borcům pozornost přece jen věnoval. Ale výsledek byl takový spíš průměrný. Thrash prostě není má nejideálnější krevní skupina, ačkoliv proti němu prakticky nemám vůbec nic.

Hypnos jsou další z kapel, které jsou jistotou. Na akci jsem konečně pořídil poslední chybějící album do mé sbírky a ihned po koupi natěšeně nakráčel k podiu. Nebylo pochyb, svérázný death metal zapůsobil okamžitě a rozlil se v žilách, aby počal mrskat tělem. Nevýslovně miluji songy jako Crystal Purity Of Treachery, které jsou vyloženou zbraní této kapely. Hypnos zkrátka zhypnotizovali dav na nějakou tu hodinku a donutili lidi k fanatické oddanosti. Paráda, tohle jsem si vážně užil.

Fleshcrawl si pamatuji velice matně. Strakonická piva dávno přesáhla hranici deseti a směle útočila na dvacítku. Pak už nastalo jen prázdné okno.

The Stone a Inferno patřili ke kapelám, na které jsem se z celého festivalu těšil absolutně nejvíce. Jenže zabedněná neprozřetelnost a bezbřehá konzumace piva zabránila k jejich zažití. Vážně netuším, kde jsem se v tu dobu nacházel, ale vím, že s klukama z Inferna jsem si báječně pokecal ještě během dne (tímto zdravím a věřím, že se brzy potkáme u jiného podia, snad v lepším stavu).

Ráno jsem z kómatu a stanu vylezl něco před desátou hodinou, přičemž víc jak polovina stanového sídliště byla dávno v čudu. Sbalil jsem se a rovnou zamířil na autobus. Podivné pocity mne svíraly ještě nějaký čas, ale myšlenky jsem soustředil spíše na otázky, co se stalo. Nicméně nakonec jsem hledal ta pozitiva a jistá shrnutí, které nyní nabídnu.

Účast jednoduše žalostná. Chápu, že je čas fesťáků, ale lidí bylo prostě málo (snad jen v sobotu večer se dav záhadně znásobil doublery). Zvuk po většinu doby výtečný a bez připomínek. Areál akorátní, prostorný, nulové fronty, žádný idioti znepříjemňující průběh akce. Pivo: syté – desítka, jedenáctka, Klostermann, Volyňský ležák a ještě tam tuším něco bylo; jednotná cena 25 korun. Klostermann byl největší pochoutkou i zrádcem. Pevně věřím, že z úhlu pořadatelského pohledu se akce rovněž vyvedla báječně a vše bude směřovat k dalšímu ročníku. Za sebe přiznávám maximální spokojenost.