Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V nedávném reportu jsem psal cosi o překrývání koncertů. Nejinak tomu bylo v sobotu 21. června, kdy jsem váhal mezi AFOD festivalem a Magick Musick. Nakonec zvítězil druhý jmenovaný a to nejen kvůli slibované sestavě. Název festu je odvozen od vydavatelství Magick Disk Musick, které spadá pod křídla vinylového nadšence Berryho. Ten si dává každoročně práci s organizací a skoro se až stydím za to, že letošní ročník byl můj premiérový, neboť atmosféra akce je vpravdě družná.

Zlanařit dalšího Kašperského nadšence Romana nebyl takový problém, ostatně právě s ním jsem vedl polemiku nad účastí tam či onam. Jakožto pán vozu nás oba dopravil na místo konání přesně na čtvrtou hodinu, kde už po přívětivém šumavském areálu okolo tzv. Boudy pobíhalo několik návštěvníků rozličných věkových kategorií. Proběhlo pár klasických ceremonií, které člověk vyvádí, když vleze na koncert (pivo, zdravice, rozhlížení) a už se den schyloval k prvnímu vystupujícímu.

Tím byla domácí sestava Liver Garnish, jenž vystoupila ve stísněném prostoru samotné Boudy. Místnost se naplnila k prasknutí, přičemž přítomní byli uvítáni nehezkým pištivým zvukem aparatury. Následovala basa, kytara, zpěv – toť kouzlo syrového hc/grind/punku. Liver Garnish překypují energií, která by v pozdějším hracím čase mohla zapříčinit nemalý bordel. Tentokrát se návštěvníci jen usmívali, ledabyle hrozili a sem tam pokývali hlavou. Čtvrthodinka setu s nespočtem songů byla fuč a v hlavě zůstal slušný průvan po ostrých písních.

Rozprouděná krev začala pozvolna chladnout s dalším vystupujícím, kterou byla prakticky legenda pražské scény – Jolly Joker. Pokračovalo se na venkovním podiu, kde obnovená sestava, skládající se ze tří členů, třímala výhradně akustické nástroje, ačkoliv elektrifikované. Vedle základní sady bicích, jež obsluhovala usměvavá slečna, stál na podiu zpěvák s akustickou baskytarou o pěti strunách a o kus dále stál kytarista s elektrickou španělkou. Výsledný sound byl vlastně tím nejzajímavějším, co uměla kapela nabídnout. Po chvilce pozorného naslouchání jsem se už ztrácel v repertoáru a točil se na drobném řetězáku. Samozřejmě nesmím zapomenout vypíchnout důležitou skladbu, kterou byla Raketou do tmy, která ostatně sklidila asi největší úspěch. Vystoupení nebylo špatné, ale chyběla šťáva, nějaká přidaná hodnota jinak perfektně sehraných muzikantů.

Z dřímoty vytáhli harcovníci Rabies se svým nadupaným repertoárem, stavějícím na dravé přímočarosti. Jistě znáte motiv přeškrtnuté šestnáctinové noty, což je symbolika divokého noise grindu. Znamení, jímž je důkladně ocejchována i tahle banda, která danému signování nedělá ostudu. Masakrální muzika zvířecích parametrů nemající hranice v rychlosti. Hra probíhala místo klasických dvou kytar a jedné basy na přesně opačné složení, tedy dvě basy a jedna kytara. Druhý nezpívající basák mi však přišel poněkud unylý, ne-li zcela zbytečný. V tu chvíli mi to spíše kouzlilo úsměvy na tváři, než černé puntíky v poznámkovém bloku...

Kapela, na kterou jsem byl z celé akce asi nejvíce zvědav, byla tříčlenná sebranka Or. Hudebně spadají někam do noise rocku, nebo chcete-li lo-fi, post hardcore atd. atd. Zkrátka do hrubé hudby s důrazem na atmosférické pojetí za pomocí pro někoho nepříjemných zvuků. Nebudu chodit kolem snadno poživatelného pokrmu a přiznám, že tohle byl dosavadní vrchol, patrně i největší kapela akce. Jde totiž o zanechaný otisk, který Or vypalovali do uší pozvolna, ale s takovou razancí, že jsem se nedokázal odpoutat. Jsou totiž koncerty, kdy se díváte na kapelu, baví vás to, ale po chvilce jste myšlenkami jinde a koukáte jaksi skrz. A pak tu jsou ty, které vás uchvacující každou vteřinou, každým pohybem muzikantů a především hudbou, do které vkládají maximum. Přesně do té druhé kategorie spadá tato mladá krev, které mi otevřela ústa až ke kolenům.

Do svižně rozjetého večera vstoupili Asmodeus, kteří mají od loňska pozměněnou sestavu. Kapela je dobře známá svým osobitým thrash metalem, který si chvilkami nic nezadá s tvrdým heavíkem, a možná právě v tomto bodě padala kosa na kámen. Jakkoliv byli hráči mistři svého nástroje, občas se děj propadával do blátivých pasáží, ze kterých se již těžko šlo vymanit. Řemeslně na tom byli všichni výtečně, ale obecný výraz mi jednoduše nesedl. Čistý vokál byl sice fajn a drobátko mi evokoval staré Citrony, ale zároveň nahlodával mysl podstrkující heavy metalové vzpomínky. Co bylo dalším minusem, byla hrací doba, která přesahovala únosnou mez, což vedlo k odkráčení ještě před definitivním koncem. Na druhou stranu šlo o zajímavé zpestření a minimálně pohled na hráčskou dovednost byl potěšující.

O drobné žánrové zjevení se postarala sušicko-pražská formace Rest In Haste, která přišla se svébytným uchopením stoner rocku. Díky syntezátoru se kapela více blížila psychedelickému vnímání tohoto žánru, bez něj by šlo o rozverný rockec s kapkou jižanského feelingu. Výsledek byl veselý, skočný a vmíchal do těla trochu energie, což přišlo v poměrně chladném soumraku vhod. Jako nejzajímavější mi přišly právě ony synťákové pasáže, žel bylo jich poskrovnu, a tak i když zážitek z tohoto koncertu byl veskrze pozitivní, větší otisk v paměti nezanechal.

Přišel čas na devastační část večera, kterou byli Radiolokátor. De facto jde o all stars band jihočeské scény (ne-li té české vůbec) a těžko někoho z členů stavět výš. O tom vypověděl i spuštěný thrash metalový lomoz, který od první skladby chytl přítomné za límec a začal s nimi mávat na spoře osvětleném trávníku. Masakr největšího kalibru zahraný s přesností skalpelu a razancí tlusté berty. Dav se konečně mohutně rozhýbal, čemuž možná napomohla i předcházející ohnivá vatra, ke které se nahrnulo několik zmrzlíků. Možná že i na Radiolokátor lze použít slovní spojení „ohnivá vatra“, neboť v čase jejich hraní šlo už jen o krůpěje potu a divoké neřízené kmitání krční páteří. Bezchybná masáž.

Závěrečné Mörkhimmel, kteří ukončovali akci tam, kde před několika hodinami začala (tedy uvnitř Boudy), jsem již neměl možnost vidět. Kolega řidič Roman ohlásil odjezd ze snadno pochopitelných důvodů – lehká únava, nemožnost alkoholického nápoje (kolem vás se to hemží veselou bujarou náladou a vy nemáte ani lok) a noční cesta lehce přes dvacet kilometrů. Ostatně toto rozhodnutí jsem uvítal. Má omluva tedy míří za Mörkhimmel a do budoucna slibuji účast na koncertě, neboť soudě dle fotek, půjde o fajn zážitek, což mi obecně potvrdilo mnoho lidí nezávisle na sobě.

Z pohledu organizačního nelze vytknout nic. Zvuk se vyvedl, prostory byly více než příjemné, počasí sice chladnější, ale bez kapky deště. Na čichové buňky zde neustále útočila linoucí se vůně vegetariánských placek a guláše, před kterou nešlo uniknout. Navíc jsem odcházel s černým kotoučem kašírované Insanie pod paží, což výborný zážitek z akce jen zpečetilo. Prostě akce, na kterou se nezapomíná.

Za použité fotografie děkuji kolegovi Coornelovi z webu Fobiazine. Celá jeho fotogalerie je ke shlédnutí TADY.