Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 2. 10. L.A. Witch + Noix v Bike Jesus

"Listopadový koncert All Them Witches mi vyprodali, tak jsem alespoň chtěl stihnout tu poslední zbylou L.A. Witch." byl debilní vtip, který jsem ten večer řekl asi šesti lidem, za což se vůbec nestydim, protože to měli za trest, že mě opili. Mně šlo hlavně o to, že jsem potřeboval nějaký kytary zastřešený alespoň trochu důvěryhodným promotérstvím. Takže jsem sice o kapele nic nevěděl, ale první plakát, název a supportující hudebníci jasně mluvili pro to, abych nepoložil karty, ale naopak přihodil ještě do rendlíku, že by z toho mohla být alespoň malá postupka. Tak jsem přihodil do rendlíku čtyři kila. 

Byl to takovej ten hnusnej sychravej den mezi těmi hezkými ranně podzimními, takže jsem si říkal, zdali si většina potenciálních návštěvníků spíš doma neudělá svařák, než aby šla mrznout před klub, ale čarodějky nějaké renomé zjevně mají, takže nakonec se nás tam dostalo ke dvoustovce. Mě zajímali hlavně tuzemští NOIX, které jsem delší dobu neviděl. Ti letos vydali fantastickou desku, která se mezi lidma docela točí a navíc mají výborné koncertní nasazení. Měl jsem za ně hroznou radost, že v roli předkapely dostali možnost hrát před plným klubem, protože to je prostředí, které jim strašně sedí. Rytmický, členitý, all-killers-no-fillers set rozsvítil očička mnohým prvoposluchačům a na kapele bylo vidět, jak je jí to klubový pódium vlastní. Co mě uhranulo nad rámec kvalit, o nichž jsem věděl předem (disclaimer: všichni jsou to moji staří známí), je v rámci žánru rozsah vokálu zpěvačky Alissy neujíždějící i v spontánních klubových podmínkách. To taky může být tím, že jsem v poslední době často zakopával o různé huhly za mikrofónem a až mě děsilo, jak bývají všeobecně tolerované. 

L.A. Witch měli prý nějaký technický problém, ale o tom nevím detaily, ani do čeho se to ve výsledku propsalo. Jak kapelu neznám, tak jsem jejich večerní výkon přijal v tom, že takto zkrátka hrajou a ta podivná nepřítomná zhulenost je jejich brand. Všichni mi pak ale říkali, že kapela byla zjevně na pokraji sil z dlouhého tourování a na projevu se to dost... éé projevilo. Je fakt, že to znělo jak taková ta hudba, co hraje ve filmu v klubové scéně na pozadí, tak aby bylo slyšet dialog postav a zároveň to dotvářelo tu klubovou atmosféru, ale holt jsem myslel, že takhle to znít má, takže jsem si do toho hezky houpal, zatímco všichni kolem stáli a koukali trochu zaraženě, jestli je všechno v pořádku. Kapela prý hrála hlavně z nového alba a to je věc, jak to tak bývá, kterou fanoušci většinou úplně nechtějí. Někdy je takhle zkrátka bezpečnější prostě nebýt fanoušek. 

// 3. 10. Denuit + Němeček v paláci Akropolis

Ten večer v celé velké Akropoli nic naplánovanýho nebylo a tak jsem si před začátkem říkal, zdali je možné, že by koncert ze série Beans byl ve velkém sále? Vždycky přeci dostali po nějakém velkém koncertě ten svůj přístěnek pod schody u bočního baru, kde mohli propagovat méně známé umělce nic netušícímu publiku. Naštěstí po vstupu jsem se ihned odrazil od zamčených dveří do hlavní místnosti a byl klasicky odkázán k boční chodbě. Vědomě říkám naštěstí, protože vidět začátek koncertu Nemečeka v přítomnosti dvou lidí byl smutný pohled už takhle, nedokážu si představit tu existenciální tíseň, kterou by to vyvolalo v hlavní hale. To je tak, když je na plakátě napsáno, že začátek je v 19:30 a tahle hodina pak znamená regulérní začátek hraní. Což je trochu přešlap, protože to prakticky všichni dle obecného úzu chápou jako že to naopak znamená čas, kdy se teprve odemykají hlavní dveře. 

Navíc to celý byla taková podivná dramaturgie dát tyhle kapely k sobě. Obě jsou skvělé, ale zároveň patří trochu do jiné krajiny. Noise-folkový Nemeček je jedna z nejlepších kapel, kterou jsem letos objevil a jestli je pravda, co se říká, že dostali roli soundtrackářů k chystající se videohře od autorů legendárního Disco Elysium, tak jim to přiláká mnoho nových posluchačů a je čekají skvělé časy, které jim přeji. Já každopádně tu jejich taženou, repetetivně gradující výpravu po zalesněných kopcích naprosto žeru. V závěru dlouhých písní, kdy se z pečlivě budovaných melodických lánů stává zvrásněná skalnatá krajina plná pokroucených stromů, sebou mlátim jak na sabatu a byl jsem rád, že náš úzký okruh věrných se během setu uspokojivě rozrostl o těch pár okolosedících, kteří zjistili, že netřeba se pódia bát a není důvod tu zjevnou parádu prostě ignorovat. I ti gothici přikvačivší zjevně jen na druhou kapelu, na to koukali s jiskřičkami v očích. V závěru jejich koncertu jsem byl přesvědčen, že je to nejlepší kapela na světě. 

Denuit se u nás dostali do podvědomí patrně díky své prezenci na Prague Gothic Treffenu před dvěma lety, což znamená, že jsem je dost pravděpodobně asi viděl, ale kdo si má všechny ty krásný chvíle pamatovat, žejo. Stejně jako u Nemečeka jsem si tady za celý národ připadal trochu provinile, když jsem si vzpomněl na videa z jejich facebooku, kde hrají pro ty plné velké kluby a tady dostanou takové šapitó pro třicet lidí s výhledem na pípu. Ale na druhou stranu ono to pak má zase jiné kouzlo. Napojení na v zásadě taneční kapelu funguje vícenásobně, když ta je prakticky mezi vámi a vy jste s ostatními napojeni na takovou tu spolčeně kamarádskou atmosféru, ačkoli se vzájemně třeba vůbec neznáte. Dvojice hudebníků to rozpoznala a v té zvláštní blízkosti s publikem byli takoví vtipně pookřálí. Působili jak letní lásky, pořád pomrkávali, hatali po sobě a byli prostě rozkošní. Když si pak jedna z fanynek vyprosila konkrétní písničku, prostě jí dostala. To je vlastně na těch elektronických projektech super, že si stačí jenom odkašlat, zmáčknout čudlík a zajedeš cokoli z repertoáru místo toho, aby ses vymlouval, že na to teď nemáš naladěnou mandolínu.