Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 10. 10. Cold Venus Revisited + Lonely Shredder and The Heavy Smokers + Jack the Hipper v Subzero 

Nebyla to nejlevnější akce toho pátku, ale vzhledem k tomu, že Cold Venus vidím ročně třeba víc než svoji matku a tento jejich křest byl podpořen masivní letákovu kampaní (plakáty patří do ulic a kdo to chápe, má můj hlas), musel jsem poslechnout šelest na srdci místo hlasu rozumu. Zarezervování Subzera (bývalé Underdogs) v pátek a během podzimní sezóny mi přišlo docela riskantní, protože koncertní morálka širší veřejnosti u méně známých kapel je tristní (Cold Venus se oproti mému dřívějšímu předpokladu nedočkali nějakého širšího appealu, jejich pozdní tvorba mi přijde těžší a hůře uchopitelná pro nepřipravené ucho), ale zase na druhou stranu z té širší rodiny pražské hudební scény, kde se všichni známe, nás přišlo hodně. Na jednu stranu je to pak hrozně hezká atmosféra společné semknutosti, kde se toho člověk hodně dozví, nakecá, zažehrá i zavzpomíná, na druhou stranu ta absence nových tváří je trochu temná a nic moc nenasvědčuje tomu, že bude lépe. Nezbývá než držet, hrát, chodit, psát, do poslední koruny, posledního tónu, posledního klubu, poslední volné licence na textové editory. Stejně většina z nás nic moc jinýho neumí. 

Měl jsem celej den hroznou chuť na to slyšet už zase nějakou kytarovou kapelu, takže i na ty Lonely Shredder, o kterých jsem samozřejmě věděl úplnou píču, jsem se postavil víc dopředu, než bych chtěl, ačkoli místa bylo skutečně dost. Byly povinné dva songy, než se přitáhli lidi ven z cigára, ale pak to už nevypadalo s tou audiencí tak hrozně. Nejdřív mě to zas tak netankovalo, protože to šlo nějak po srsti, ale vždycky když jsem chtěl odejít na cígo, tak spustila nějaká dobrá nasraná pasáž a s timhle jsem to dokejval až do konce. Ve výsledku jsem je začal mít docela rád, i když si frontman, se kterým se zjevně život moc nesral, ani nepamatoval název kapely, co ho pozvala. Ale za to cool odhození kytary pod stage po posledním songu bych to odmávnul.

Jack the Hipper měli prý první koncert mimo svoji domovskou Moravu, takže jsem chápal drobnou nervozitu. Ta mi přišla, že byla hlavně zřetelná z hlasu zpěváka, který většinu času tak nějak nezřetelně kuňkal. Možná to bylo i trochu zvukem, ale přišlo mi, že když jsme se jako publikum v průběhu setu přiblížili ke kapele a viditelně si jí užívali, navrátilo se mu trochu sebevědomí. Protože ona sama o sobě je fakt kurva dobrá. Výborně vystavěný songy, silný rozostřený kytary, místy správný noisy a tlaky, prostě prvotřídní post-rock, kterej se dneska zas tak moc nedělá, jeho silný období bylo někdy mezi lety 2015-2020, ale dost se mi po něm stejská. Normálně bych šel příště klidně jen na ně. 

No a Venuše, to jsou ty tři osvědčené svíčky v temné kamenné komoře. Krásně jim to v potemělém sklepě sedlo, protože tyhle gotický rocky jsou trochu vázány na prostředí, ve kterém hrajou. A teď to bylo celé jejich. Takže kouř, slabá červená světla a nezřetelná projekce s podivnou blondýnou v pozadí. Jejich tradičně provokativní nedokončování motivů jsem si užíval víc než jindy, protože jsem o něm věděl. Zároveň mi přišlo, že Oli, které ke zpěvu a baskytaře přibyl v poslední době i jeden buben, se do něj konečně správně trefuje. Při křtu jsme si pak pak všichni přípíjeli z jedné lahve neskutečně hnusného bylinného likéru, zatímco venku probíhala největší žloutenková epidemie od roku 1989. Vinyl chytil ten největší z davu, protože jsem to výjimečně nebyl já a mně bylo jasný, že následná přislíbená posetová DJka to nebude mít jednoduchý, protože všichni budeme chtít venku pokuřovat, chválit se a žvatlat. 

// 17. 10.  6kΩ4Gaza: Angst + Neue Welt + Svaz + Bratrovražda a další ve Strahovském stadionu

Je to divný období. Většina větších letošních podzimních koncertů v Praze je vyprodána týdny dopředu. Kapely očividně pořád snaživě tourujou a kluby mají ve dny akcí přerváno. Zároveň se zase méně známé kapely a hudební projekty musejí uchylovat v rámci živých výstupů k všemožným vynalézavým alternativám, protože standardní klubové podmínky se jim prostě nevyplatí. Je to pochopitelný, protože za ta léta se organizační mantinely koncertů nepříjemně zúžily a snaha udržet podzemní živou muziku na pódiích je čím dál složitější v rámci standardních podmínek. Platíš pronájem, platíš zvukaře, končit se musí v deset a lidi ti utíkaj ven na cigára, ze kterých se nevracej. Nedejbože ti pak ještě majitelé prostor můžou kecat do povoleného charakteru produkce. V takovéhle atmosféře pak vlastně není divu, že se koncerty vrací zpátky do improvizovaných bojových pozic, aby se mohly odehrávat podle vlastních podmínek.

Tenhle koncert se konal v prostoru severní betonové tribuny Strahovského stadionu. Ony tribuny jak jsou svažité, tak z druhé strany pod sebou nechávají převislé prostory, které jsou vyzděny v interiérové lokace, které dříve sloužily bůhví čemu. V jedné takové se akce odehrávala. Pár světel venku a hořící sud značili vchod, příjemná zaplněnost prostoru a roztroušené hloučky po okolí zase, že volání pátečního večírku bylo vyslyšeno po všech kopcích i za oněch spartánských podmínek v chladném podzimním soumraku. Vstup za 250,-, všechny prachy prej na Doktory bez hranic a na baru lahváče, čaj a kafe. Důležitý essentials. Že nikdo nehlídal kam lezete a na co čumíte, jsem kvitoval mimo jiné i díky tomu, že jsem mohl svým zahraničním přátelům představit monumentální pohled na interiér bývalého spartakiádního stadionu, který takhle za večera vypadá stále jako dechberoucí monument betonové svévole a nebýt taková kosa, tak strávím většinu večera jenom tím, že se dívám do té vyzděné prázdné roviny. 

Interpretů ten večer bylo více, ale já stihnul tak nějak hlavně čtyři z nich. Je třeba vzít v potaz, že vydavatelství 6000 Ωveček pod sebou neschraňuje interprety kdovíjak spřízněné hudebním stylem, ale nějaké pojidlo mezi tím vším je. Každý z hudebních projektů, který jsem do nich slyšel, je prorostlý jistou samorostlou poetikou a tíživostí. Dorazil jsem v průběhu písničkáře Angsta, který mi posloužil zatím akorát jako soundtrack k mému zorientování se v prostoru a systému večera. Když mě někdy někdo k němu posadí více v klidu, budu ho možná schopný zhodnotit více. Po něm však hráli Svaz. Noise rockový monster bál s basákem, snažícím se na každém svém koncertu vyhrát soutěž o hunk-of-the-month, u kterého vždycky odhaduji, jestli na tom tetování nad hrudníkem má napsaný "wargasm" nebo "orgasm" (obojí validní), ale teď jsem konečně zjistil, že to je "eargasm" (taky validní). Každopádně vypadá strašně jak mladej Christopher Nolan. Poplatně žánrovému zařazení kapely jsem se během koncertu začal obávat o stabilitu ochozů osmdesát let staré megalomanské stavby, ale po něm mi venku někdo povídal, že to skutečně bylo před pár dny vše oficiálně zkontrolováno statikem a jsme prý v bezpečí. Já jsem se v bezpečí začal radši cítit až při druhé flašce souvignonu, když jsme u té statiky, takže na Neuve Welt jsem byl tak akorát připraven.

Z dosavadních koncertů téhle kapely, které jsem viděl, mi tento sednul nejvíce a to i z hlediska zvuku, což je docela vtipný vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co jsem je viděl mimo standardní klubové prostory. Tentokrát se ten klavír s houslema, kytarama a vokálama spolu tolik nemlátili, ale hezky kooperovali v rámci takového toho zběsilého muzikantského pádění, kterým mi teď připomínali trošku třeba Už jsme doma (který za poslední měsíce jsou mimochodem kdekoli, jen ne doma). Očividně se jednalo pro mnohé o ústřední kapelu večera, takže celkem záhy se začalo příjemně kotlit, což k tomu nepolevujícímu projevu a jisté zběsilosti kapely dost padne. Úvodní strach ohledně toho, jak v netopeném prostoru všichni zmrzneme, se ukázal být naprosto irelevantní. Mimochodem co ještě musím zmínit, tak prostě týpek u vstupu, lidi za barem, to bylo všechno tak s úsměvem na pohodu. Hrozně sympatický lidi, bylo poznat jak je to celý prostě dělaný s nadšením a mám pocit, že se mezi všema i přenášela ta uctivá fascinace z možnosti procházet se pod monstrózními betonovými žebry toho makabrózně trouchnivějícího pomníku. Během toho mě i pronásledoval zpěv další interpretky, vystupující pod jménem Bratrovražda, která mi velmi připomínala pozdní Linguu Ignotu a bylo zajímavé vnímat, jak mi vzdáleně hrála za zády, zatímco jsem se procházel kolem, stále fascinovaný tou výstavou architektonické marnivosti, kteroužto Strahovský stadion je.