Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 17. 9. Sky to Speak + Leaving + Shakali v Punctu

Toho večera se v žižkovském Punctu křtilo vydání nahrávky ambientního dělníka Sky to Speak, takže jsem dorazil k příslibu šumění, ševelení, pukání, chrastění a loupání. Ono obecně ne, že by koncertů tohoto tichého žánru bylo takhle za rok nějak málo, ale většinou se ještě zaštiťují pojmem improvizace a já improvizaci v hudbě vlastně nesnáším. Rád se naopak tvořím do skladeb, které se třeba zpočátku jeví abstraktně, ale skutečnost, že se za ní skrývá nějaká autorská kompozice mě zajímá a provokuje k tomu se do ní nořit, rozhrnovat a pokusit se ji podchytit i když se mi to třeba za celou dobu poslechu nemusí podařit a já si s hrůzou uvědomím, že ji po svém interpretuji. (Jako čerstvý odchovanec textů Susan Sontag jsem silným odpůrcem interpretací. Věc, která je, prostě je.)

Tradičně zpožděný začátek koncertu mi hrál do karet, protože jsem měl patnáctiminutové časové manko, ale co jsem tak pochopil, čekalo se na to, až se sejde trochu více lidí. Nevím, jaká byla očekávání, ale ve výsledku se nás tam nashromáždilo nějakých 20-30. Tak akorát na to, aby si každý našel své místo k posezení či poležení. Byli tam známí koncertní matadoři, nějaké tři rozkošné turistky, které moc nevěděly, na co to vlastně vlezly, ale nakonec mám pocit, že to do nich docela vstoupilo (pozná se dle hlavy vyčerpaně vložené mezi koleny) i náhodný argentinský muzikant, který se šel prostě jen podívat na Punctum, protože byl na své první dovolené v Evropě a zajímalo ho to, co ho zajímat má. Jeho tvorbu najdete na Bandcampu když zadáte A-R-O. Je to performativní noise. 

Zahajovací Shakali je původem finský interpret jehož hudba měla elementy, které mám trochu navázány na meditativní esoteriku a to kvůli tomu, že jeho zvukové vlny byly permanentně doprovázeny takovým tím arytmickým pinkáním, nebezpečně se blížícímu ke zvuku hand panu. Na druhou stranu měl jako jediný po ruce reálné zvukotvorné předměty, ať se již jednalo o jakýsi zvláštní strunný bazmek či chrastící kamínky v dlani jimiž uzavíral set. Projekce, která ho provázela točila dokola detail větve, na níž pučely květy. Pár týdnů zpátky si mi zpěvačka a kytaristka gothic rockových Cold Venus Revisited stěžovala, že vytvořila s nemalým úsilím animaci rozkvétající květiny, aby zjistila, že v podobný moment zveřejnila nějaká žánrově spřízněná kapela vizualizaci se stejným motivem. Příště ji tedy uklidním tím, že letos je prostě květinový podzim 2025 a nedá se s tím nic dělat. Ostatně proč chcete být nutně originální když hrajete gothic rock?

Prostřední interpret a ústřední postava celého večera, Sky to Speak, měl set, který mi ten večer sedl nejvíce. Tíživé sonické plochy rozvíjející se a zase srážející do sebe perfektně doprovázela podobně pojatá projekce v pozadí (stál za nimi jakýsi Antonín Gazda aka Mňau Labs z Noise Kitchen), v níž mě naprosto izoloval moment, kdy skrze ní protekl na krátký moment výjev dvou chlapců hrajících fotbal, aby pak zase na pořád zmizel. Ten motiv skrytých příběhů pod nánosy hluků a šumů to úžasně akcentovalo a já byl rázem pod hladinou. Leaving pak po krátké pauze měl jednoznačně nejrytmičtější set, až jsem si s trochou benevolence říkal, že by k ránu mohl uzavírat nějaké něžné techno. Ačkoli mi během jeho vystoupení vůbec nic nechybělo, uvědomil jsem si, jak je vlastně poslech ambientní muziky naživo fyzicky náročný. Není divu, že mnoho zúčastněných ujíždělo k mobilu či k rádoby nenápadnému svačení, nejsme zvyklí se rázem během večera takto kolektivně vypnout a vydat se všanc muzice, kterou může jakýkoli nečekaný externí podnět narušit pro všechny ostatní. Pochopil jsem to, když jsem si snažil v půlce setu nenápadně sundat šusťákovou bundu. Nevím jestli to pochopila jedna z těch turistek, co se pokoušela nenápadně dostat z obalu čokoládu. 

// 20. 9. Nadnárodní obrození + Drum Honey v elpíčku

Hudební projekty známých se často snažím příliš nesledovat, protože co kdyby to byly totální bejkárny a já jim to pak musel někde taktně vysvětlovat. Martin Zikán, jakožto hudební novinář (asi?/ještě?/vůbec?) zřejmě o tom ví své, takže se svým hudebním tělesem Nadnárodní obrození to rve svému okolí do chřtánu přes všechny možné kanály. Tohle bylo například poprvé, co mi neznámé telefonní číslo nabídlo recenzi desky a pozvalo mě na koncert k jejímu uvedení. A to ještě asi půl druhého měsíce před ním. Samozřejmě jsem slíbil, že na to do té doby zapomenu a samozřejmě, že mi druhá strana napsala, že mi to připomene. A samozřejmě, že to nepřipomněla a samozřejmě, že já jsem nezapomenul. 

Takže jsem na zahrádce palmovkového elpíčka. Je horko, v Praze se odehrává asi jedenáct zásadních koncertů a několik venkovních akcí. Představa jak z vyhřátého exteriéru poslední teplé soboty tohoto roku motivují kapely obecenstvo, aby se přesunulo do malého podzemního krytu na mě jde nervozita, tak jim alespoň slíbím, že navzdory pozvání zaplatím vstup. Naštěstí obě zúčastněné hudební skupiny mají zřejmě docela široký sociální okruh, takže se to tam nějak nanosilo, i když se to v průběhu vystoupení docela promíchávalo, opuštělo a zase vracelo. Já v tomto případě nebyl o moc lepší, protože úvodní Drum Honey jsem si ihned přeložil jako tzv. "óčko kapelu", pod kterýmžto pojmem mám shrnutý takový ty až moc pohodový "měla ho ráda, měl jí rád" kytarovky, který si pamatuju, že se třeba před patnácti-dvaceti lety nesly z televize při puštěném Óčku a pod sebou měly názvy jako O5 a Radeček nebo jinej blbeček. Ale zase kytarista měl tričko Fontaines D.C. a nechali kolovat burčák, který jsem passnul, protože v plánu na večer byla ještě jedna akce, kterou jsem nechtěl strávit na hajzlu. 

Pravda, že možná trpěli zvukem, který hodně odsouval do pozadí kytary na úkor zpěvu. Drum Honey to spíš uškodilo, navazujícímu Nadnárodnímu obrození se to zas trochu hodilo do krámu. U rapujících pankáčů se při živym projevu obvykle musí tolerovat, že jim není moc rozumět co říkají, protože buď rapují v punkových podmínkách s punkovým zvukem, nebo vystupujou celkem nalitý. Přičemž nejčastější situací je kombinace obojího. Tady právě ten vytaženej vokál dovolil dobře rozumět textům, který pronášel Ziky zrovna v životním momentě, kdy si dával odpočinout od chlastu. Takže si to šlo i z hlediska člověka co kapelu nezná užít pro jejich lyrické fištrónství. Což zrovna u textů, které jsou hodně vedené ku tomu, aby hodně řezaly do generace dnešních třicátníků a všech jejich poklesků, naživo dost potěší. I s vědomím toho, že některé pasáže jsem považoval skoro za osobní útoky. Křest samotný byl jen imaginární, protože deska zatím nemá fyzickou kopii, takže se vlastně projevil jen hostovačkou jednoho z bývalých zpěváků, včetně povinné četby textu z papíru. Když ještě edituju tenhle text (fakt se to děje!) o pár týdnů později, mám již za sebou asi tucet nadšených poslechů týhle jejich nahrávky, která je dle očekávání velmi osobním útokem, který mě dráždí a já to miluju. "Hej čuráku, dej sem dalšího panáka ty sračko." už pro mě nebude nebude nikdy znít tak jako předtím. Až na ni dopíšu recenzi, budu konečně dospělej.