Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Black Metal - předehra ke kultu

Black Metal - předehra ke kultu

Garmfrost25.7.2021
Druhý díl blackmetalové historie Předehra ke kultu Dayal Patterson postavil na rozhovorech. Věnuje se v něm tomu, co se nevešlo do prvního dílu, nebo se mu nemohl z nějakého důvodu věnovat. Ač je kniha rozsahem velice útlá, hloubkou za prvním dílem rozhodně nezaostává a nemá pouze doplňkovou roli.

Druhý díl blackmetalové historie – Předehra ke kultu je koncipován odlišně než Pattersonova prvotina Evoluce kultu. Zatímco Evoluce je encyklopedií protkanou útržky rozhovorů, Předehra ke kultu je tenoučkou brožurkou, v podstatě fanzinem, jak jsem už někde četl. Na pouhých 130 stranách Dayal Patterson prohlubuje to, co v prvním díle nastínil a nezbyl mu čas a prostor hlouběji rozvést. Sám autor tuto knihu nazval miniknihou avšak důležitého významu. S tím musím souhlasit.

 

Při četbě prvního dílu mi chyběla spousta kapel, pro black a jeho vývoj nepostradatelných. Chyběla mi v něm alespoň zmínka o dění na různých scénách. Každý, kdo se o dění na metalovém kolbišti zajímá, ví, že přes nepopíratelný vklad a dopad norské a potažmo švédské scény tady od prvopočátku byly i jiné, neméně důležité a rozsáhlé. V první řadě Finsko nebyli pouze Beherit, Řecko - Rotting Christ a Francie – Legie. Stále doufám, že na všechno dojde a je třeba pouze vydržet.

 

1

 

Jelikož Dayal Patterson byl redaktorem přispívajícím do časopisů jako Metal Hammer nebo Terrorizer, k metalu a muzikantům má blízko. Má přehled a schopnost látku podat s lehkostí, nadšenectvím i velkým přehledem. Předehru ke kultu rozdělil do čtrnácti kapitol, přičemž každá představuje rozhovor s jednou kapelou. Konečně přišly na řadu finské kapely. Máme možnost přečíst si interko s legendami extrémní zábavy Impaled Nazarene a dvojicí, která měla na dění nejen finské scéně velký dopad – Beherit s hrdlořezi Archgoat. Evidentně si lidé stěžovali na absenci Satyricon, což Patterson sám v předmluvě zmiňuje a proto leckoho zajisté potěší pokec s Frostem. A to nejen o Satyricon, ale také 1349. V knize samozřejmě nechybí Mayhem s Marduk. Rovněž více prostoru dostali Hades Almighty, Gorgoroth, Sigh, což jsou všechno kapely, jimž se Patterson věnoval i v prvním díle. Mimo zmíněné mě velice potěšila kapitola Blackmetalové Finsko. Ale ani rozhovory se Skitliv, Sigh, Taake, Clandestine Blaze nebo Enthroned nejsou k zahození. Hehe.

 

Tím, že se v knize autor věnuje pouze pár interpretům, jdou v některých případech dost do hloubky a čtenář si tak může udělat obrázek o tom, co kterého muzikanta žene k tvorbě, co pro něj znamená black metal a hudba všeobecně. Malý prostor je tedy plně vyvážen množstvím informací a nakažlivou čtivostí. Rovněž mi připadne, že překlepy z prvního dílu se v Předehře ke kultu takřka nekonají a brožovaný formát knize rovněž prospívá.

 

2

 

Evoluce kultu mě svoji intenzitou a vypravěčským umem zkombinovaným s názory muzikantů dostala do kolen. Musím však přiznat, že minikniha Předehra ke kultu, která je spíše doplněním a rozvedením Evoluce mi svým fanzinovým stylem a výběrem kapel imponuje daleko víc. Nedovedu si nyní představit, kam nás Dayal Patterson zavede v dalším pokračování. Už se ale moc těším!


Napsal: Dayal Patterson

Překlad: Ondřej Šmejkal

Žánr: historie, hudba

Obálka českého vydání: Ondřej Šmejkal

Grafická úprava a sazba: Ing. Tomáš František Hanzl

Vydání první

Vydavatelství: MetalGate, z.s.

Počet stran: 130



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky