Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Dayal Patterson Black Metal: Do propasti

Dayal Patterson Black Metal: Do propasti

Garmfrost18.3.2024
Čtvrtý díl black metalové ságy Do propasti pokračuje v mapování jednoho z nejkošatějších hudebních stylů.

Po přečtení prvního dílu Black Metal: Evoluce kultu britského publicisty Dayala Pattersona bylo jasné, že ve slibovaných pokračováních bude o čem psát. Black Metal je styl rozvětvený, rozlezlý po celém světě v rozličných podobách napříč několika generací. Styl hudební i styl života. Dá se psát o klasice, avantgardě i moderně, která s původním směřováním nemá zhola nic společného. Čtvrtý díl Black Metal: Do propasti nemá snadnou funkci. Každý díl této „ságy“ byl něčím specifický. Zatímco první z řady zaujal svou encyklopedičností, druhý rozhovory a fanzinovostí, tak třetí rozvíjel oba předchozí. Aktuální Do propasti má prakticky totožnou stavbu jako Kult nikdy nezemře, nicméně se dle slov autora tentokrát nejedná o druhý díl Kultu (ten má také vyjít). Dá se s přivřením očí říct, že Do propasti navazuje na rozhovorový styl Předehry ke kultu a zároveň je rozdělen na tři stejné části jako Kult nikdy nezemře. Máte v tom zmatek? Pojďme se mrknout, co nám přináší další porce výživného čtení, které vychází díky skvělému vydavatelství MetalGate.

 

Jak jsem předeslal, díl Do propasti je intuitivně rozdělen do tří kategorií s občasnými výjimkami. Autor vždy na začátku kapitoly představí zpovídanou kapelu a vzápětí nabízí rozhovor. Mějme na paměti, že kniha v originále vyšla v roce 2016. Kapely zastihujeme cca před deseti lety. Samotný výběr kapel je z mého pohledu opět velice atraktivní. V prvních sedmi kapitolách si počteme rozhovory s veličinami a legendami Helheim, Urgehal či Tsjuder nebo s mladší krví, neméně ikonickými 1349, Koldbrann, Vemod nebo One Tail, One Head. Nedá se rozporovat, že každý s těchto příspěvků přináší vedle nostalgického ohlédnutí do minulosti i spoustu zajímavých informací a podnětů. S přestávkou spočívající v interview s brazilskou legendou Mystifer se mrkneme stejně jako v minulém dílu na polskou scénu.

 

Výběr je totožně gradovaný jako v případě norské scény. Od devadesátkové stylové čistoty v podobě Besatt a Sacrilegium se přehoupneme přes tisíciletí spolu s Black Altar k neotřelému přístupu k blacku - Massemord a zejména jejich alter egu Furia a následně Mord'A'Stigmata s Blaze of Perdition. Tyto tři kapitoly mě bavily nejvíce. Autor pokládá zajímavé a informované otázky, na které dostává stejně barvité odpovědi. Dayal Patterson se následně vrhá na depresivní black, kterému pak věnuje posledních zhruba sto stran. Tento styl, respektive volně navazující odnože mi až na výjimky nic neříkají. Nebaví mě odnože ani rozhovory s kapelami. Ano, vlastně skoro všichni zmiňují coby inspiraci Filosofem a Hvis lyset tar oss, které uctívám i já. Tím ale naše společné choutky končí. Výběr kapel, z nichž mě kdysi bavili jedině Forgotten Woods, bude pro příznivce sebevražd, řezání a psychotických představ zajisté stejně lákavý jako v předchozím díle. Za velkou zmínku stojí rozhovor s českým projektem Trist nebo gruzínskými Psychonaut 4.

 

book

 

Co si budeme povídat, kniha se pro fanouška žánru čte úplně sama. Dayal dokázal už v prvním díle, že psát umí. Líbí se mi, že tématu opravdu rozumí a baví ho. Pokládá informované otázky, je v pohodě a klidu, a proto i potížisté z Furia odpovídají nebývale kultivovaně. Dayal Patterson umí ze zpovídaných vytáhnout nečekané a košaté příběhy. O kapelách, o kulturním i politickém podhoubí dané lokality i času si jsme schopni vytvořit celistvý obraz. Těším se na další pokračování!

 


 

Napsal: Dayal Patterson

Žánr: Literatura naučná , historie , hudba a zpěv

Vydáno: 2024 , Metalgate

Originální název: Black Metal: Into the Abyss , 2016

Vydání: první

Překlad: Michal Smolka

Počet stran: 338

Jazyk vydání: český

Vazba knihy: měkká / brožovaná

Forma: kniha

ISBN: 978-80-908835-1-2



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky