Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Dynamika

Dynamika

Jirka D.18.2.2014
Nezřídka se v našich článcích objevují odvolávky na dynamiku hudebního záznamu, píšeme o deskách dynamických, nebo naopak (a to častěji) o zvukově plochých. Co to ale je ta dynamika? Co pro posluchače znamená, když je, a nebo není deska dynamická? Lze dynamiku objektivně měřit? Pojďme si udělat jasno v pojmech.

// Dynamika v kontextu zvuku

 

Dle české wikipedie znamená dynamika v hudbě „stupňování či odstupňování tónů z hlediska síly, resp. hlasitosti“, pod čímž si lze představit, že tón lze generovat s různým důrazem a ve výsledku je tedy různě hlasitý. Samotné slovo pochází z řeckého dynamis (síla) a možná si ještě někteří z vás vzpomenete na školní lavice, hodiny fyziky a její část dynamiku, jejímž základem jsou Newtonovy pohybové zákony. Dynamika je totiž pohyb, dynamika je změna a jejím opakem je statika, setrvalost, stálost.

 

Zvuk hudebních nástrojů je přirozeně dynamický (ponecháme stranou speciální případy generátorů zvuku jako synthezátory apod.), je rozdíl, jestli kytarista hraje trsátkem, bříškem prstů nebo nehty, je rozdíl, jestli hraje klidnou část sloky, nebo v refrénu zrychlí a do strun se lidově řečeno opře. Tato změna intenzity je zcela přirozená věc, pádný úder do šroťáku nebo kopáku je dynamická záležitost, která by měla být v záznamu patřičně slyšet.

 

 

Dynamika (angl. dynamic range, dále v textu DR) hudebního záznamu bývá rozdělována podle dvou hledisek, přičemž dle některých zdrojů se pro odlišení používají termíny makro- a mikrodynamika. Makrodynamika je rozsah hlasitosti nahrávky, tedy rozdíl mezi nejtišším a nejhlasitějším místem signálu a je důležitá z pohledu hudebního nosiče. Každý typ média (gramodeska, CD, SACD, DVD-A) má svůj konstrukčně daný dynamický rozsah a ten daná nahrávka samozřejmě nemůže převýšit, musí se tam laicky řečeno vejít. DR například CD je 96 dB, SACD 120 dB.

 

 

// Dynamika znamená vitalita

 

Vnitřní dynamika neboli mikrodynamika je průměrný rozdíl aktuální hlasitosti signálu od hlasitosti průměrné (jednotkou je rovněž decibel) a je to právě ten dynamický rozsah, na který se odvoláváme ve svých článcích a jehož podstatu se pokusíme přiblížit. Na obrázku níže je uvedena vizualizace skladby „Dreams“ od The Cranberries z alba „Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We“ (1992, Island records, # 314-514 156-2), na níž jsou zcela patrné ostré signálové špičky (tranzienty) i to, že průměrná hlasitost (představovaná světle modrou plochou „uvnitř“ tmavě modré plochy) je poměrně nízká. Taková skladba na vás bude působit velmi živým a vitálním dojmem a aktuální hlasitost se bude během přehrávání proměňovat v závislosti na dění v samotné skladbě. Nebude pro vás problém rozeznat intenzitu, s jakou hrají jednotliví hráči, vzdušnost a prostorovost písně vás takříkajíc vtáhnou do děje.

 

 

Pokud snad máte dojem, že až dosud je všechno napsané jasné, že je docela přirozené, když všechny nástroje nehrají stejně hlasitě, a že hudba prostě žije, jste na dobré cestě si uvědomit, že na aktuálním stavu je něco špatně. Všechno to začalo tím, že se někdo rozhodl být hlasitější než ten druhý, protože si všiml, že hlasitější hudba zaujme víc než ta tišší a že pouhým zvýšením volume lze získat něco jako konkurenční výhodu. Hudba sice není soutěž, ale solidní byznys se z ní stal. A tak začala válka o hlasitost, Loudness war.

 

Když už nejsme lepší než ti druzí, tak je aspoň přeřveme (lidové moudro)

 

Celá snaha ale narážela na mantinely dané jednak možnostmi tehdejších studií a pak fyzikálními parametry hudebních nosičů, tehdy především gramodesek. Ze začátku na tom nic nezměnil ani příchod CD v 80. letech, právě naopak se očekávalo zvýšení kvality nahrávek, protože parametry CD jsou objektivně lepší než jeho černého předchůdce. Změna nastala až s nástupem možností digitálních úprav nahraného signálu, tehdy se totiž do rukou hudebních inženýrů dostaly nástroje, které umožňovaly zvednout volume desky poměrně zásadně. Jediný strop daný digitálním světem je tzv. digitální nula představovaná úrovní 0.0 dB ve stupnici federal standard, kterou nelze přesáhnout, ale které se lze, za použití vhodných softwarových nástrojů, maximálně možným způsobem přiblížit

 

A tak se na pořad dne dostaly kompresory a limitery, které si umí poradit s „nevhodnými“ signálovými špičkami, které by při zesílení signálu přesahovaly zmíněnou nulu. Podíváte-li se na výše uvedenou první vizualizaci, špičky jasně vidíte (a samozřejmě při přehrávání slyšíte), podíváte-li se na vizualizaci níže, nevidíte žádné. Nejde o stejnou skladbu, ale pro vysvětlení principu bude i „Promises“ z  desky „Bury The Hatchet“ (1999, Island records, # 314-524 611-2) stejné kapely postačující. Ona světle modrá plocha (průměrná hlasitost) je ve srovnání s první ukázkou výrazně větší, takže pokud byste obě skladby přehrávali po sobě a měli zesilovač nastavený do stejné polohy volume, při nástupu druhé ukázky by vám vyskočily reproduktory z beden.

 

 

Kde je tedy problém? Vždyť hlasitost si může každý upravovat sám a hlasitější zvuk přece neznamená horší zvuk! Problém je samozřejmě změna dynamického rozsahu coby vedlejší efekt zvedání hlasitosti. Dříve vitální a živá muzika, se slyšitelnými poměry mezi nástroji, je díky těmto úpravám proměněna v nepřirozený rámus, protože – a je třeba si to neustále připomínat – přirozený zvuk naprosté většiny nástrojů je dynamický, má dynamickou složku a její nevhodná úprava má za následek změnu jeho charakteru v něco neživého a lidskému uchu nepřirozeného. V takto upraveném záznamu už nepoznáte nic, poměry mezi nástroji jsou ztraceny, veškerá vzdušnost je pryč a navíc díky limiterům chybí značná část původní informace. A to všechno jen proto, že se někdo rozhodl být hlasitější než ten druhý.

 

Pro mě je finální sound zásadní. Upřímně, naše songy jsou v podstatě hrozně primitivní. Žádnej super heavy, ale pár jednoduchých rifů. Takových kapel jsou tisíce. Jak říká s oblibou Pepík, nejdůležitější je to do nich pořádně nasypat. Prostě aby lidi porazil hned první tón a urvalo jim to uši. (Jirka z kapely Tummo v rozhovoru pro web Fobia)

 

 

 // Dynamika versus psychika

 

Otázka možného negativního vlivu komprimované hudby na lidské zdraví a psychiku je spíše pro odborníky z oboru medicíny a psychologie, faktem ale je, že lidská přirozenost na vysoce komprimovaný zvuk stavěná není a vyzkoušet si to (i bez odborných studií) může každý sám na sobě. Delší poslech takové hudby způsobuje únavu, nepříjemný pocit „zpráskaného psa“, skladby plynou, ale těžko vyvolávají emoce, při zvýšení volume fyzicky bolí a během poslechu budete mít touhu hlasitost spíš snižovat než zvyšovat. Jde o cestu, kterou se k problematice Loudness war dostal i autor těchto řádek, cestu intuitivní, cestu zkušenosti, která nabrala na obrátkách při obrácení pozornosti do historie a při porovnání starých nahrávek s těmi novými.

 

Gramodeska

 

Paradoxní na tom všem je, že komprimovaný zvuk hraje při prvním posuzování lépe, atraktivněji a především při krátkodobém poslechu ve vás vyvolá podstatně větší odezvu než zvuk tichý a dynamický. Jeho negativní dopady (únava, ztráta orientace v nahrávce, neschopnost poslouchat soustředěně a pozorně) se projeví až při delším poslechu (podle vaší vyposlouchanosti a kvality audio řetězce třeba už za 10 minut), ale to už je z pohledu vydavatelských firem a kapel vedlejší, protože jejich cíl je jasný – donutit vás, aby jejich nahrávka zaujala a na to jedna natlakovaná skladba, i když zvukově mizerná, postačuje.

 

Spousta recenzí psala, že zvuk není dobrý, že je zkomprimovaný, a zvuk sice dopadl úplně jinak, než jsem si představoval, ale jsem s ním spokojený a vím, že Amák do toho vložil hodně energie a času. (Cvalda z kapely Saade v rozhovoru pro web FM zine)

 

Poměrně kuriózním případem do extrému dotažených důsledků poslechu vysoce komprimované hudby je případ mučení zajatců z druhé irácké války americkými výzvědnými službami. Šlo o jednu z aplikací smyslových depravací, které byly na začátku 60. let zpracovány do nechvalně proslulého manuálu CIA, známého jako KUBARK. K následné nelibosti Trenta Reznora byly na veřejnost vyneseny informace o týrání extrémně přebuzenou a hlasitou hudbou Nine Inch Nails, které byly v nedávné době doplněny o další kapelu - Skinny Puppy.

 

 

// Dynamika z pohledu žánrů

 

Cult of FirePři hledání dostupných informací o dynamice hudby a pročítání různých fór a webů sem tam narazíte na poznámku, že stejná pravidla neplatí pro různé žánry. Vzato úplně do důsledku lze s podobným výrokem souhlasit, ale jedním dechem dodávám, že vždy a ve všem jde o míru, v našem případě o míru dynamických úprav. Nejpřísnější pravidla platí pro akustickou hudbu (jazz, soul, classical music atp.) a akustické nástroje, směrem k elektrifikované produkci lze připustit určité uvolnění. Přeloženo do řeči čísel, hodnota DR 9 pro jazz je samozřejmě málo, ale pro death metal jde o ucházející dynamiku (ale nikoliv skvělou, o číslech bude podrobněji pojednáno níže).

 

Za zcela pomýlené lze ale označit názory, které obhajují zvukově zdevastované nahrávky s odvolávkou na to, že pro daný žánr je to normální, a nikoliv bez zajímavosti je skutečnost, že tyto hlasy směřují velmi často k black metalu (případně grindcoru, crustu, death metalu, punku etc.). Za všechny vybírám dva:

 

Vždyť je to black metal a zvuk k tomu je adekvátní. Přemýšlíte o zvuku a zbytek vám uniká. Zvuk je ale dobrej, to se na mě nezlobte.“ (komentář Karlosse k recenzi aktuální nahrávky Cult of Fire na webu Echoes)

 

Úplně jiný čísla bude mít nějakej metalcore, kde se furt něco zasekává, odpaluje a existujou tam prostě mezery mezi tónama a úplně jiný čísla bude mít black, kde jedou naplno dva kytarový včelíny a pod tím někdo sype jak blázen.“ (Ondřej Ježek v rozhovoru pro web Echoes)

 

Možná by stálo za to vytáhnout nějakou starou desku black metalu, takovou, která určovala a tvořila žánr, a zeptat se, jak se srovnávají uvedené výroky se skutečností? Namátkou: Burzum – Hvis Lyset Tar Oss (DR 11), Mayhem – Deathcrush (DR 11), Darkthrone – Soulside Journey (DR 14), Immortal – Diabolical Fullmoon Mysticism (DR 11). A mohl bych pokračovat. Charakter zvuku - jeho špinavost, objektivní nekvalita konkrétně pro ten black metal – nemá nic společného s dynamickými poměry na nahrávce, stejně jako to, jestli bubeník hraje rychle nebo pomale a jestli jsou mezi tóny mezery nebo nejsou. Dynamika se určuje z dynamických poměrů jednotlivých samplů, kterých je u naprosté většiny komerčně dostupných formátů 44 100 v každé jedné vteřině, to s rychlostí bubeníka nemá co dělat. (Nicméně mastery Ondřeje Ježka z poslední doby patří v naší zemičce k těm nejdynamičtějším a vedle většiny zvukařů jde o velmi světlou výjimku.)

 

Souhrnně řečeno, nižší hodnoty DR lze u elektrifikované / amplifikované hudby s jistou mírou tolerance přijmout, ale za nižší rozhodně nelze považovat 3 nebo 4 dB, což je právě případ výše diskutované desky od Cult of Fire. I naprosto netrénované ucho u takto upravené nahrávky pozná, že jde o paskvil.

 

 

// Dynamika pro audiofily?

 

Jde s velkou pravděpodobností o nejčastější reakci lidí, když se jim snažím vysvětlit problematiku Loudnes war a dynamiky celkově, ovšem reakci zcela přirozenou, v souladu s lidskou povahou. Řekněte lidem, že to, co do této chvíle považovali za normální a běžné, je vlastně špatně, a jako první reakce bude samozřejmě ta hledající chybu u vás. Pravděpodobně to má co do činění s hrdostí, nevím, ale občas reaguju úplně stejně a za nos se chytnu až někde o samotě, později.

 

Audiofil nejsem, nepovažuju se za něj. Projděte si nějaké weby nebo časopisy zabývající se touto problematikou, najděte si katalogy firem, které se zabývají výrobou high-endových audio komponentů a audiofilských nahrávek, a zjistíte, že jde o úplně jiný svět, samostatný vesmír. Následky komprimované hudby bez problému pocítíte i při poslechu na běžném hi-fi aparátu a není nic audiofilského na tom, když ve vás poslech takové produkce vyvolá únavu a neklid. Není nic audiofilského na tom, když i na běžných bednách poznáte praskající a potrhaný zvuk coby výsledek užití brick wall limiteru pro ještě „nabušenější“ a „modernější“ zvuk.

 

 

Stejně tak jsem přesvědčen o tom, že v životě (a to ve všech jeho oblastech) by se měla hledat kvalita; ráno Blesk, večer zprávy s lahváčem a pak seriál nepovažuju za vrchol lidských evolučních snah. Poslouchat dynamicky nezničenou hudbu a upozorňovat na tu zničenou je stejné, jako jíst zdravé jídlo a odmítat to, které svým složením připomíná složitou chemickou sloučeninu. Svobodnou možnost výběru má ale každý z vás.

 

Co se týče „Loudness“, osobně mám rád dynamičtější nahrávky. Nejsem moc zastáncem toho nahrávku takzvaně „natlačit“, aby to prostě „hrálo nahlas“, protože tím se člověk ochuzuje o určité nuance v přirozené dynamice té hudby. Vždyť od toho je přece na přehrávačích knoflík na Volume nebo ne? (Jiří Kučerovský z kapely Animé v rozhovoru pro web Echoes)

 

 

// Měření

 

Dynamický rozsah nahrávky je matematicky spočitatelná a tedy i měřitelná charakteristika, jejíž hodnotu si za použití vhodného softwaru (TT Dynamic Range Meter) může zjistit každý z vás. Postačující off-line verzi si můžete bezplatně stáhnout na stránkách Pleasure music foundation, a nebo jej ve formě plug-inu nainstalovat do přehrávače Foobar. A samozřejmě lze navštívit světovou DR databázi, kde se momentálně nachází necelé 53 tisíce alb a k dohledání je toho tam skutečně hodně.

 

Pleasure Music Foundation

 

Pro úplnost ještě doplním jednu záludnost měření a to tu skutečnost, že výsledná hodnota DR alba je počítána jako aritmetický průměr hodnot DR všech skladeb bez ohledu na jejich délku. Správnější by samozřejmě bylo použít průměr vážený, kde váhou by byl právě hrací čas. Občas se potom může stát, že jedno krátké intermezzo s výrazně vyšší dynamikou neadekvátně ovlivní celkový výsledek (což je třeba případ alba „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ od Moonsorrow) a album se tak tváří dynamičtěji, než jakým je ve skutečnosti. Druhou problematickou skutečností je měření zdigitalizovaných gramodesek, což je kapitola sama pro sebe, která by si zasluhovala vlastní článek. Stručně řečeno, nadmíru optimistické hodnoty DR (například uvedené ve zmíněné databázi) neodpovídají skutečnému stavu věcí a konkrétně novodobé gramodesky jsou mnohdy tragické a zvukově horší než jejich CD ekvivalent.

 

 

// Závěr

 

Dynamický rozsah nahrávky / skladby je pro poslech naprosto klíčový, jakkoliv tím samozřejmě neponižuju důležitost dalších hledisek při posuzování zvukového záznamu. Na mysli mám samozřejmě poslech cílený, pokud pro vás hudba představuje pouze společníka na cesty po městě nebo kulisu při jiných činnostech, berte dnešní článek spíše jako informaci o tom, že něco jako dynamika existuje a dále se tím netrapte.

 

Pro hrubou orientaci připojuji svoje rozdělení nahrávek a jejich poslouchatelnost s ohledem na dynamic range. Zdůrazňuji, že jde o pohled můj, že ten váš se může lišit, že je třeba k němu dojít trpělivým poslechem a že nelze alba hodnotit striktně podle hodnoty DR. Odvolávám se i na hledisko žánrů rozebrané výše - následující dělení platí pro elektrifikovanou kytarovou muziku, tedy především rock, metal, hardcore, punk atd. Rovněž připojuji několik příkladů českých nahrávek (CD) uvedených žánrů z uplynulého roku, jen tak pro představu.

 

DR12

 

DR 11 a vyšší

Vynikající, vitální a živé nahrávky, které vycházely ještě na začátku 90. let, dnes jen zcela výjimečně. Průměrná hlasitost je nižší, ale při otočení volume na zesilovači vás čeká skvělý zážitek. Vše zásadní v hudbě se naštěstí odehrálo před nástupem dynamicky nekompromisního přístupu v masteringu a všechny skutečně důležité nahrávky hudební historie lze v bazarech sehnat v této slušné kvalitě. Z českých nahrávek roku 2013 jsem nezachytil ani jednu.

 

DR 9 až 10

Hodnota 9 dB je pro mě psychologická hranice, nahrávky s nižší dynamikou kupuju jen výjimečně a poslouchám jen jako kulisu. Hodnota 9 nebo 10 dB je pořád velmi slušná, z pohledu většiny dnes vydávaných alb jsou i tyto hodnoty spíše vzácností. Z domácích nahrávek vím o jediné – Music aus Ordinationen od Kaviar Kavaliera (DR 9).

 

DR 6 až 8

Jde o naprostou většinu nahrávek od druhé poloviny 90. let v žánrově vymezeném spektru a bohužel větší část se tlačí k těm 6 dB. Poslech je do značné míry unavující, komprese je hodně slyšitelná, nástroje nemají řád, akustické nástroje zní naprosto tragicky (housle, viola, viloncello, akustická kytara a samozřejmě, bohužel – bicí). Desky jsou ploché a vhodné jako tichá kulisa pro jinou činnost, případně do auta. Alba s DR 8 se podmínečně poslouchat dají, ale ke skutečnému nadšení ještě kus cesty chybí. Pár příkladů: Heiden, Dying Passion, Inferno, První Hoře, Flash the Readies, Houpací Koně.

 

DR 5 a nižší

Tragické. Míra limitace a komprese je taková, že daná skladba / nahrávka je v podstatě neposlouchatelná, mnohdy s potrhaným zvukem. Ještě před pár roky šlo o celkem nízké procento alb, v dnešní době se stávají čím dál běžnější. Reprodukovaný zvuk nemá žádný řád, je vymrštěn zcela nepřehledně z reproduktorů, při zesílení se slije do jednoho řvoucího celku. Nekorunovanými vítězi jsou novinky Cult of Fire a Saade, za loňský rok jsem z pohledu dynamic range neslyšel nic horšího. Dále třeba: Insania, Six Degreees of Separation, Tortharry, Perfecitizen, The Vacant Eyes, Malignant Tumour, Panychida, Dark Gamballe, Between the Planets.

 


 

Za cenné rady, připomínky a inspirativní čtení autor děkuje Martinu Justanovi z webu Audiodrom - hudba & zvuk, za korekturu provozní slepoty Davidu Kasíkovi.

 

 

Problematice dynamiky hudebního záznamu a Loudness war jsme se věnovali v článcích:

 



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 27.3.14 18:14odpovědět

Třeba Gavin Harrison loudness war odsuzuje,jeho solovky Circles má DR11 a Man Who Sold Himself 13.

Kobdzey / 27.3.14 12:18odpovědět

Ja si to vysvetluju hlavne tim,ze lidem uz je dneska jednou,ze poslouchaji hudbu na nekvalitnich pristrojich - rozumej cely retezec (format,zesilovac,bedny/sluchatka) a tak tu hruzu, ktera na ne krici,ani moc nerozeznavaji - protoze kolem je stejne hluk ulice,motoru,lidi....asi malo posluchacu si dnes opravdu kvalitne pusti hudbu (poslechova listnost,kvalitni aparat) - hlas techto lidi je tak maly,ze na jejich nazor vydavaci spolecnosti kaslou,ale jak rikam,nic neni donekonecna a pomery se zacinaji ,zaplatpanbu,menit k lepsimu

František Minařík / 25.3.14 18:05odpovědět

Ten plugin v itunes pro Apple ukazoval v jednom videu Ian Shepherd. Dnes některé nahrávky mají DR 3 ,což je naprostá šílenost.

Zdeněk / 25.3.14 16:40odpovědět

Krásný článek kluci, díky

Kobdzey / 25.3.14 12:03odpovědět

Diky moc za vyborny osvetovy clanek. Jako muzikant i zvukar se pod nej podepisuju treba i vlastni krvi. Diskuze pod nim jen podtrhuje skutecnost,ze jeste stale si spousta lidi tuto problematiku nechce uvedomit - pisu nechce,ne ze neumi,ale proste nechce. Znam to,kdyz lidem zacnu takto vysvetlovat,ze limitaci se ten zvuk deformuje a neprirozene pumpuje,ale pro ne je proste dulezitejsi,ze jejich nahravka prerve ostatni. Nicmene ve svete uz je Loudness War na ustupu a to ze zasadniho duvodu - vetsina novych prehravacu od Apple - Ipady,Iphony,Ibooky,Ibooky a ja nevim jeste co I, maji v sw aplikacich pluginu,ktera,zjednodusene receno, srovnava hlasitost nahravek ze 70-80 let s temi soucasnymi a to tak,ze ty soucasne proste snizi (treba i o 10-20dB) vysledkem je pak fakt,ze ty tzv.moderni vedle tech starych zneji primo strasidelne,coz neni pro ne dobre vysvedceni. Treba Metallica jedno sve totalne prervane album musela vydat znova a tiseji,protoze ji to puvodni fanousci proste hodili na hlavu. O celkove hlasitosti bohuzel casto rozhodovali typ producentu - jak je nazvat - veprova hlava me napada - neb oni razili nazor,ze hlasitejsi je lepsi (v psychologicke rovine hlasitejsi vyplavuje vice adrenalinu do mozku,proto se to lidem zda lepsi). Nastesti se blyska na lepsi casy a lidi jako Dave Pensado,Alan Parsons a mnoho dalsich prednich zvukaru, opet zacinaji udavat trendy svetoveho zvuku a produkce bez pocitu,ze bojuji s vetrnymi mlyny.

František Minařík / 25.2.14 15:18odpovědět

A co třeba Kro ni ka ,také by si na cd zasloužila lepší dynamiku, 7db je celkem dost málo.A i starší desky jako Senyaan nebo KaBaAch co takhle remastery s plnou dynamikou?

-krusty- / 25.2.14 17:02odpovědět

To je pravda. Skutečnost, že "KRO NI KA" je v tomto ohledu na stejné úrovni jako demo z roku 94, není zrovna reprezentativní :-) Zvláště u materiálu, který nemusel být natlakován ani kvůli stylu, ani kvůli prodejnosti. Stalo se. Poslední dobou se s přestávkami občas hovoří o vydání na LP s novým zvukem...ale jsme kupodivu opět a zase u problému financí. Nový mix, mastering a lisování minimálně doubleLP.... Na druhé straně je prodejnost :-) :-(

František Minařík / 25.2.14 17:03odpovědět

A co třeba ve FLACu,tím by odpadla nutnost lisování CD a LP.

-krusty- / 25.2.14 19:07odpovědět

No ano, i to je řešení.......ale třeba já osobně jakožto staromilec mám raději nahrávku fyzicky na nosiči. Prostě dilema :-)

-krusty- / 25.2.14 11:06odpovědět

Tahle diskuze mi přijde zbytečně vyostřená. Autor přece neplive na alba jako na celek, pouze poukazuje na některé jejich měřitelné parametry. S kvalitou hudby to nemá co dělat. Má to co dělat možná s kvalitou "služeb" které kapela nabízí...ale CULT OF FIRE či SAADE nebudou o to horší. Je horší pouze DR jejich nahrávky.... Nic víc, nic míň.

Jirka D. / 25.2.14 12:16odpovědět

Napsat tohle znamená pochopit obsah a sdělení psaného textu a s tím mají dnes lidi problém. Čtou rychle až překotně, sdělení jim uniká a prázdná místa si vyplňují jakousi vlastní představou. Následně pak reagují jako Martin Rozsyp, aniž by chápali, že smysl je jinde. Článek se skutečně zabývá jen dynamikou nahrávek a nehodnotí hudební stránku věci, dokonce se podle toho i jmenuje...

martin Rozsypa / 24.2.14 16:02odpovědět

Mě teda zaráží, že autor článku poplival alba, která jsou na jeho zinu recenzován a navíc je součástí katastrofální akademie, která tyto alba oceňuje. To mu říkám profesionalita českého charakteru.

Karloss / 24.2.14 13:21odpovědět

Je nutný, aby se moje slova používala v rámci článku, kde pak vypadám poněkud směšně? Příště si rozmyslím, než budu něco komentovat a nebo jestli sem vůbec chodit. Nakonec to vypadá, že kdo má trochujiný názor je trouba, na kterýho je potřeba ukázat pořádně nahlas prstem. Smutný,ne? Každej nemusí přece matematicky rozpitvávat svoje oblíbenýdesky. To je Echoes tak radikální?

Milan "Bhut" Snopek / 24.2.14 13:46odpovědět

Tady šlo spíš o konkrétní příklad, než o to kdo a kam to psal. Byla to ukázka a citace, která s daným tématem souvisí. Pokud si za svými názory nestojíš - není to problém autora článku. Echoes není radikální, jen se dívá na věci trochu jinak :)

Jirka D. / 24.2.14 13:59odpovědět

Pokud někdo někde veřejně napíše blbost, musí počítat s tím, že to někdo nazve blbostí. Citací je v článku hodně (zcela záměrně) a neudělal jsem nic jiného, než je zasadil do kontextu. Stejně tak nechápu, proč bychom měli být radikální? Jde o informativní článek o tom, co je to dynamika, doplněný o autorův pohled na věc. Je ale každého volba, jestli si z toho něco vezme, jestli začne přemýšlet nad stavem současné hudební produkce, nebo jestli se přemýšlení vzdá a bez řečí bude konzumovat to, co mu ta která kapela nebo vydavatel naservírují. Souhlasím, že někomu se obsah článku nemusí líbit, a že plácat si po ramenou a tvrdit, jak jsme všichni bezvadní a skvělí, by bylo příjemné, jenže k tomu není důvod.

Karloss / 24.2.14 16:01odpovědět

Nazíváš jinej názor blbostí? Nemusíme se plácat po ramenou, ale taky můžeme respektovat, co si myslí druhej. Konzumenti jsme všichni, ale nesežeru všecko, co mi kdo dá. Takový měření a rozdělování hudby do čísel mi zkrátka nesedí a už vůbec ne takovej přístup k opozici. Kde je pak diskuse?

Jirka D. / 24.2.14 17:29odpovědět

Karlossi, tady je třeba rozdělovat dvě věci - dynamika zvuku je fakt, měřitelná skutečnost, tady názory nemají co dělat. Nelze mít přece názor na Pythagorovu větu nebo černou barvu. Druhou věcí je pak to, jak se k tomu jako fanoušek stavíš, neboli jestli je pro Tebe dynamika důležitá nebo není. To už je svobodná vůle každého a opakuju to ještě jednou - nikomu nic nenutím. Zvuk Cult of Fire je špatný, dokonce mizerný a to velmi, což samozřejmě nevylučuje, že se Ti líbí. Nelze ale psát, že je dobrý, protože objektivně není.

Martin Rozsypa / 22.2.14 13:04odpovědět

Nemám rád tyhle rádoby chytré články. Hudba není soutěž, ale....a už to tam sype, hodnotí, soudí a uráží konkrétní příklady.

Kverd / 19.2.14 12:11odpovědět

Pěkný článek Jirko, jsem rád, že se na Echoes podobný věci řešej. Jen houšť. Samozřejmě všechno - i přebuzený zvuk - jde pokládat za záměr a "správnou cestu" se nikomu vykolíkovat nepodaří, ale minimálně, na základě podobnýho čtení, by se někomu mohlo podařit uvidět /uslyšet ten rozdíl. O to tu jde v mým pohledu nejvíc.

Sheafraidh / 19.2.14 10:55odpovědět

Zajimavy paradox na okraj - nejlepsi kompresory a limitery, ktere jsou dostupne na dnesnim trhu pochazeji z 70. a 80. let, kdy na nich vznikaly zrejme nejdynamictejsi nahravky :-)

-krusty- / 18.2.14 21:51odpovědět

...pochybuju!! :-):-) Jsem v tomto oboru skeptik....moderní doba si žádá "moderní" přístup. Ale Jirka mě opět přinutil sedět a přečíst to jedním dechem...:-) Jdu si dát nějakou "starou" nahrávku....

Morbivod / 18.2.14 21:26odpovědět

Velice trefný článek, snad nad tím zvukaři a kapely začnou trochu přemýšlet.

Ruadek / 18.2.14 20:12odpovědět

Nedá mi to a musím pět chválu i zde, aby nebyla pouze na sociálních sítích. Jirko - výborně sepsáno, vystihnuto, v mém případě naprostý souhlas a i když patřím mezi sortu "chodců" se sluchátky na uších, kteří hudbu vnímají skrze svět okolo, hodně rozdílů poznám a dynamiku a její rozdíly chápu. A Loudness War příklad - stačí jen drobná věc, a to pokusit se udělat vlastní kompilaci z oblíbených věcí - vedle starých skladeb nelze dát nové protože rozdíl v hlasitosti je neúměrný. Souhlasím, cítím v tom ztrátu identity nástrojů, kterým je vlastně zakázáno přirozeně rezonovat. Je to jako samply nástrojů, než nástroje samotné.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky