Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Geezer Butler: Into the Void

Geezer Butler: Into the Void

Sarapis7.2.2025
Hned jak jsem ji spatřil vystavenou na pultě, měl jsem jasno, že ji musím mít. Přečíst prvních pár stránek bylo jako vdechnout vaničku kremrolí, po kterých se můžu utlouct. Sabbaťácký příběh se dočkal už mnoha interpretací, z paměti přímých účastníků je to ale vždycky o kus zajímavější a autentičtější zábava. Zvlášť když se začíná u dětské postele, nad níž se vznáší hipísácký přízrak ve stříbrných botách. Nebylo nač čekat. Dědečku Geezere, vyprávěj!

Ten příběh už jsem jednou - ne, mnohokrát - četl v autobiografii Ozzyho Osbournea, na níž jsem si musel po trestuhodném zaváhání počkat pár let, než milosrdně vyšla v dotisku. Titul Jmenuju se Ozzy je jednoduše geniální (zcela určitě i díky skvělému překladu Ladislava Šenkyříka) a kdo ještě neměl příležitost do něj zabořit nos, ten si může pogratulovat, protože všechnu tu zhýralou legraci má teprve před sebou. Všechno není veselé, autor se nevyhýbá ani svým pokleskům a ponižujícím životním epizodám, ale když už otevře dveře některé ze svých 13. komnat (ano, jsou lidi, kteří by si z takových komnat postavili hrad a ještě by jim trochu ytongu zbylo), udělá to rázně a s humorem, který mě spolehlivě odrovná, i když to čtu už podvacáté. Jak ale sám anglický gentleman předem varuje, jeho paměť už dávno zkreslily metráky prášků a drog a hektolitry chlastu, které do sebe v životě dokázal vpravit různými tělními otvory, a tím pádem neručí za legitimitu svých vlastních vzpomínek. Jako další pán na holení tak přichází na scénu se svými memoáry Geezer Butler - střídmější konzument chemických preparátů, sečtělý introvert, vegan a pan účetní, který mohl udělat slušnou kariéru klidně i v kanclu. Lze očekávat civilnější projev? A co vzpomínky, budou se rozcházet? 

 

Na známé příhody z nové perspektivy jsem se těšil hodně. Je to jako pohled z jiné kamery, zpomalený záběr, který odhalí předtím neviděný centimetrový ofsajd nebo lehké zatahání za dres, které odsoudí hříšníka k penaltě. Mnohé se shodují (překotná likvidace drog po omylem spuštěném alarmu, Ozzy uspaný v nesprávném hotelovém pokoji) a některé se mírně rozcházejí (např. nabarvení Billa Warda). Pro obě kategorie ale platí tohle: chcete-li se především pobavit, sáhněte nejprve po Ozzyho verzi. Jeho vypravěčský styl je pro každou příhodu něco jako zapálená roznětka, která si neurvale razí cestu k pointě. Přestože ani kniha Into the Void na humor nezapomíná, její gró leží spíše v informativní rovině a v tom, jak vývoj kapely a vůbec svůj život reflektuje sám autor - muž s nesrovnatelně vyšší hladinou pudu sebezáchovy než jeho vyšinutý kolega.

 

 

Samozřejmě všichni víme, že cesty obou pánů nevedly vždy stejným směrem. Roky před Black Sabbath rezonují dětstvím, dospíváním, Geezer při tom rozebírá své rodinné zázemí a popisuje tehdejší poměry. Roky po Ozzym zase nabízí nový pohled na méně populární éru kapely, na časté změny v sestavě a složité vztahy mezi etablovanými a často egoistickými muzikanty. Některé naše idoly tak můžeme vidět v jiném světle jako normální lidi s běžnými vrtochy jako jsou trucovitost, domýšlivost nebo sklony k dětinskému chování. Kdo má za sebou pár biografií rockových hvězd, jistě už se s něčím takovým setkal a ne jednou. Naštěstí to od Geezera nezní tak, že by chtěl na někoho kydat hnůj. Spíš se ukazuje, že ho každé ohrožení kapelních zájmů dokázalo zasáhnout. Při popisu nepříznivých situací v kapele vyvěrá z řádků beznaděj a veškerý humor jde stranou. Není sporu, že Geezerovi na plynulém chodu Black Sabbath nesmírně záleželo a krize snášel těžce. Zkrátka basák každým coulem - nenápadný základní kámen, který nesmíte podemlet. 

 

Protože jsem fanouškem i Geezerovy sólové tvorby, s každou další stránkou jsem vyhlížel začátek devadesátek a první zmínky o projektu G/Z/R. První dvě desky si cením vysoko a jejich moderní tvrdost si pořád držím na dosah ruky. Jeden by čekal, že se autor o své sólové kariéře rozvykládá pěkně zeširoka, ale není tomu tak. Možná víc než kde jinde v knize se ukáže jeho láska k domovské kapele, protože o svých sólových aktivitách se Geezer zmiňuje jen zlehka, aby se co nejdříve rozhovořil o období reunionu Black Sabbath, případně o spolupráci se svými starými kumpány (Ozzy, Heaven and Hell). A pak o důchodu, že ano. 

 

Obsahu knihy nelze nic vyčítat, vždyť ten příběh napsal sám život. Geezer předkládá své vzpomínky věcně, upřímně a s vtipným nadhledem člověka, který už nemusí nikomu nic dokazovat. Jeho vyprávění ve mně nejednou probudilo neodolatelnou touhu po hudbě, to jsem pak musel vstát a sáhnout třeba po Sabbath Bloody Sabbath, aby ten opojný pach vzdálených dekád měl odpovídající hudební podkres. Jedinou kaňkou je trochu odfláknuté české zpracování, kterému se zřejmě nedostalo adekvátní redaktorské péče a kniha to odnesla několika překlepy a chybami. Moje doporučení této četby to však oslabuje zanedbatelně.

 

Vydáno: 2024, Volvox Globator
Originál: Into the Void: From Birth to Black Sabbath - and Beyond, 2023
Překlad: Vít Malinovský
Jazyková redakce: Lenka Malinovská
Počet stran: 262
Jazyk vydání: český
Vydání: první
Vazba knihy: vázáno
ISBN: 978-80-7511-775-5


  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky