Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
IAN GILLAN: Můj život s Deep Purple

IAN GILLAN: Můj život s Deep Purple

-krusty-28.10.2015
„Deep Purple, ta nevyzpytatelná rocková kapela, kterou jsem vždycky miloval a trápil se pro ni. Klávesista Jon Lord, basák Roger Glover, bubeník Ian Paice a kytarista Steve Morse jsou v podstatě mírní, dobrosrdeční lidé se stejnou dávkou špatných vlastností jako každý jiný“ napsal Garth Rockett, ehm…tedy Jess Thunder…..vlastně ne: Ian Gillan!

Myslím, že není na scéně kapela, která by pro extrémní hudbu znamenala tolik jako DEEP PURPLE. Zajisté namítnete, že svoji práci odvedli také BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, ROLLING STONES, THE KINKS (minimálně „You Really Got Me“) či dokonce THE BEATLES (onen slavný kus „Helter Skelter“) a jít zcela do extrému, našli bychom jistou rebelii i ve tvorbě samotného Elvise. Ale to bychom mohli skončit u černochů a jejich blues. Já mám na mysli zemitý hard rock, který byl tím posledním nakročením před opravdovým a jediným heavy metalem. DEEP PURPLE tu byli samozřejmě i v době, kdy si o hard rocku nikdo netroufal ani přemýšlet a jejich první tři, příjemně bluesrocková alba jsou fajn. Ale teprve v roce 1970, kdy vyšla první regulerní deska s Ianem Gillanem (a Rogerem Gloverem) – „In Rock“, se zrodil klasický purpleovský hard rock. Vždyť hned otevírák alba Speed King je prostě kult. A téměř metal!

 

 

 

A právě Ian Gillan – tedy onen signifikantní hlas DEEP PURPLE, je středobodem našeho povídání. Ačkoliv nebyl jediným vokalistou oné slavné kapely, právě s jeho hlasem jsou spojeny ty nejvýznamnější milníky jejich kariéry a vůbec celé historie tvrdé hudby. Gillan natočil celkem „pouhých“ třináct studiových alb (a ve zlaté éře vlastně pouze čtyři plnohodnotné desky), přesto je právě sestava s ním považována za tu nejzásadnější. Ale stejně jako DEEP PURPLE nerovná se pouze Gillan, tak i Gillan nerovná se pouze PURPLE. A že byl tento muž více než aktivní, o tom se čtenář dozví z jeho biografie. Tu pro nás připravilo (tradičně) vydavatelství Volvox Globator v edici Evokace (což je něco jako tuzemský specialista na hudební biografie).

 

V první řadě musím ocenit velice povedený a zasvěcený překlad z pera Petra Pyška. Nevšimnul jsem si žádného faux pax, vše je převyprávěno opravdu poutavě a čtivě a vy máte pocit, že čtete knihu v originále. Na druhou stranu se mi vůbec nelíbí obálka. Ano, ani původní přebal není extra nápaditý, leč Gillan na naší titulce je obzvlášť odpudivý. Mnohem více mne však zaráží absence fotopřílohy. Kniha samotná je plná natolik zásadních informací a vzpomínek, že by se dvacet, třicet archivních fotografií opravdu hodilo. Leč nebylo nám přáno…

 

gě

 

I přesto se ale jedná o extrémně poutavé čtivo. Ian na knize spolupracoval s Davidem Cohenem, tudíž zásluhu musíme rozdělit stejným dílem. Každopádně už po přečtení několika úvodních stran jsem se musel pochechtávat Gillanovým vzpomínkám a glosám. Začínáme Ianovým dětstvím, školní docházkou a divokou pubertou, ve které se ještě rozhodoval, zda bude spíše vynálezcem (vzpomínky na výrobu ponorky jsou vražedné) nebo hercem. Projdeme si období jeho prvních kapel The Moonshiners, Javelins, Hickies, Wainrights Gentlemen a pro Gillana asi nejdůležitějších Episode Six, kde se potkává s Gloverem. Následuje anabáze s koncertním angažmá v Libanonu, vzestupy a pády, veselé i smutné příběhy ze zákulisí rodinného i kapelního…a angažmá u DEEP PURPLE. První dobrovolný odchod, sólová kariéra, epizoda s Black Sabbath (album „Born Again“), další comebacky a odchody a samozřejmě komplikovaný vztah s Ritchiem Blackmorem, tehdy šéfem PURPLE… Jako přidanou hodnotu vidím nahlédnutí do fungování hudebního businessu sedmdesátých a osmdesátých let, nože vydavatelských společností, přikládané na krk hudebníkům…tedy prostředí, které dnes díky upadajícím prodejům (?) zažilo nejednu změnu. Kniha končí novodobým purpleovským albem „Abandon“, neboť vyšla původně už v roce 1998. A fandové ví, že od té doby vyšly další tři nové studiovky (z nichž ta poslední „Now What?“ je fantastická). Doplním, že kniha obsahuje detailní seznam skladeb, na kterých se Gillan podílel.

 

g3

 

Vyprávění má šmrnc anglického gentlemana, který nemá problém se pochválit stejně tak jako na sebe prásknout osobní a podnikatelské krachy či neúspěchy (angažování se v motoprůmyslu), či se v určitých situacích nazvat „naprostým blbcem“ (vztahy). Kniha se prostě čte sama a jak už to u povedených vzpomínkových publikací bylo, je a bude – nenásilnou formou jste dotlačeni k tomu si to, o čem čtete, poslechnout… A není příjemnější než spojit četbu s poslechem.

 


 

Napsal: Ian Gillan a David Cohen

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: VOLVOX GLOBATOR

Originál: Blake Publishing Ltd. (IAN GILLAN - The Autobiography of Deep Purple´s Lead Singer)

Počet stran: 275

Překlad: Petr Pyšek



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Kobdzey / 25.3.14 12:03

Diky moc za vyborny osvetovy clanek. Jako muzikant i zvukar se pod nej podepisuju treba i vlastni krvi. Diskuze pod nim jen podtrhuje skutecnost,ze jeste stale si spousta lidi tuto problematiku nechce uvedomit - pisu nechce,ne ze neumi,ale proste nechce. Znam to,kdyz lidem zacnu takto vysvetlovat,ze limitaci se ten zvuk deformuje a neprirozene pumpuje,ale pro ne je proste dulezitejsi,ze jejich nahravka prerve ostatni. Nicmene ve svete uz je Loudness War na ustupu a to ze zasadniho duvodu - vetsina novych prehravacu od Apple - Ipady,Iphony,Ibooky,Ibooky a ja nevim jeste co I, maji v sw aplikacich pluginu,ktera,zjednodusene receno, srovnava hlasitost nahravek ze 70-80 let s temi soucasnymi a to tak,ze ty soucasne proste snizi (treba i o 10-20dB) vysledkem je pak fakt,ze ty tzv.moderni vedle tech starych zneji primo strasidelne,coz neni pro ne dobre vysvedceni. Treba Metallica jedno sve totalne prervane album musela vydat znova a tiseji,protoze ji to puvodni fanousci proste hodili na hlavu. O celkove hlasitosti bohuzel casto rozhodovali typ producentu - jak je nazvat - veprova hlava me napada - neb oni razili nazor,ze hlasitejsi je lepsi (v psychologicke rovine hlasitejsi vyplavuje vice adrenalinu do mozku,proto se to lidem zda lepsi). Nastesti se blyska na lepsi casy a lidi jako Dave Pensado,Alan Parsons a mnoho dalsich prednich zvukaru, opet zacinaji udavat trendy svetoveho zvuku a produkce bez pocitu,ze bojuji s vetrnymi mlyny.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky