Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Jiný rozměr věčnosti

Jiný rozměr věčnosti

Victimer2.10.2012
Bez obalu přiznávám, že album Eternity kapely ANATHEMA hodně inspirovalo můj další náhled na extrémní hudbu, který záhy prvky extremismu přestal nutně vyhledávat.

Otevření se, jímž kapela rázně vykročila novým směrem je plné otázek a zamyšlení. A vůbec prvním dojmem je překvapení. Kazeta, jež byla zasunuta do staršího stroje a rozehrála své první tóny, zní až příliš odlišně od toho, na co jsem byl doposud zvyklý a co jsem původně očekával. A to jsem ji pořídil na základě prvních pochvalných recenzí, které o posunu jinam hovořili víc než jasně. Zpočátku mi není jasné, jestli se mi tohle všechno líbí a dobrou náladu začínají křivit pocity rozladění. Takhle přece nemůže doom metalová kapela znít... Co se to děje? Zároveň přemýšlím, že tuhle hudbu bych v klidu mohl pustit rodičům, kteří by si mohli přestat aspoň na okamžik myslet, že jsem propadl extrému, garážové produkci a všeobecně negativnímu smýšlení...

 

''Eternity'' je jako pohled do zahrady, za kterou se v dálce ztrácí dlouhá alej ovocných stromů. Vypadá to, že vede velmi velmi daleko, ale na její konec nelze dohlédnout, protože se ztrácí v mlze. V kraji panuje brzký podzim, rána jsou už chladná, a tak procházka směrem k lákavé scenérii nebude nalehko. V uších zní Vincentův hlas plný prozření a nutí spolu s lehce zastřenými tóny k dumání. Postupně se častěji a častěji přistihnu jak jsem spokojený s tím co se na ''Eternity'' odehrává, jak si pamatuji jednotlivé postupy a dopředu vím, co bude následovat. Je to jedno z alb, které přiměje k názoru, že není třeba být hrubým okovaným metalistou, odsuzující kde co a kde koho. Odkrývá duši rockera, nakloněného experimentům a neprobádaným polohám. Ty se pak všechny stejně spojí v jednu jedinou. Jde o hudbu, ne o křečovitý postoj, který je vše jen ne rozumný a zdravý. ANATHEMA ukazuje své další, volnější kroky a je sdílím.

 

Mám rád kapely, které o své tvorbě uvažují, chtějí ji posunout a nespokojí se s málem současnosti, v některých horších případech dokonce minulosti. Tyhle kapely totiž sami, tím co produkují a jak se mění jejich vyjadřování, donutí k tomu stejnému přemýšlení samotného posluchače. Ani ten se rázem nespokojí s málem a hledí kupředu. Najít nový a u některých přímo revoluční směr vlastní tvorby musí být povznášející pocit. Tak jako v životě by neměl člověk jen přešlapovat na místě a kdesi v ústraní přežívat den za dnem, tak i život kapely nestojí na jednom legendárním riffu. I když výjimky se najdou, to každý víme a neznámou lze lehce dosadit.

 

logo

 

Díky albu ''Eternity'' (zejména jemu a pár podobně odvážným oné doby) jsem ukončil své vadné přesvědčení a zatuhlost v metalu obecně. Díky němu jsem znovu objevil staré rockové kapely a jejich posvátná alba, na které jsem v zaslepení zcela rezignoval. Vše jsem si pak pospojoval a zřejmě tomu tak skutečně bude, když řeknu, že od té doby jsem otevřen čemukoli. Nastalo totiž období znovuhledání, tak jako v samotných posluchačských začátcích. S tím rozdílem, že již nehledám kořen, ale jdu jeho spletitými prorostlými rameny dál, hrabu hlouběji a drn po drnu odkrývám zem. Není nic zábavnějšího a harmoništějšího, když už je hudba koníčkem na celý život. Je věčná, stejně jako je v mém nostalgickém pohledu ANATHEMA a jejich ''Eternity''.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky