Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Legenda jménem Immortal

Legenda jménem Immortal

Sorgh10.5.2012
Vždycky jsem měl rád zimní počasí a doslova posvátný klid zamrzlého lesa. Brouzdaje houštinou užasle naslouchám křupání sněhu, vychutnávám vonící luft a uším dávám pocítit hotové lázně ticha. K tomu naoranžovělá obloha ztežklá sněhem… Ovšem naše zimy jsou povětšinou mírné a malebné, málokdy už sice ladovské, avšak málokdo poznal krut severních mrazů. Tam už to taková selanka není.

Někteří umělci mají zimu za svou můzu a rádi o ní vypravují zhýčkaným povalečům medícím si doma za pecí. Ti pak zprostředkovaně  v navozených představách brodí se sněžnými pláněmi a odolávají surové meluzíně…

 

Snad žádná kapela pro mě dosud neznamenala tolik co norští Immortal. Nikdo mě tolik nezasáhl ledovou atmosférou, která ojíněným střepem hebce škrábe moudra mínusových Celsiů do zamrzlé hladiny rybníka. Tihle zmalovaní raraši do roku 1999 tvořili základní pilíř mé vášně k metalu. K nim jsem obracel svůj zrak oslněný tupým letním sluncem, oni mě chladili během parných srpnových nocí a mají zásluhu na mém přežití. Jejich black mi byl sympatický zaměřením na zamrzlou severskou přírodu, svojí syrovostí. Řiše Blashyrkh popsaná poprvé někdy v roce 1992 byla mysteriózní Atlantidou, kam jsem byl vháněn všední realitou léta a odérem chlóru z koupališť.
Nezajímala mě jiná uskupení zaobírající se válkou či perverzitami, ta mě míjela, protože podobná tématika je mi cizí. Zkrátka příroda ve spojení s blackem, to jest pane pošušňání.
Miluji pózy Nesmrtelných, které ač komické mají ducha a v jejich případě smysl. Je třeba se dívat s nadhledem na počmárané klauny, kterak pobíhají jako diví s pochodněmi po lese a vřeští. To je prostě kult jako prase a věřím, že si borci natáčení klipů užili jaksepatří.
Tento můj obdiv byl ukončen po roce 1999 kdy vyšel opus At the heart of winter. Tady už měli Immortal našlápnuto jiným směrem, ale atmosféra zimy ještě byla s to nachladit neizolovaný zadek. Výrazně přibylo melodií, které jsou silně magické a představují přehozený samet přez hrubozrný firn starších desek Battles in the north či Blizzard beats.
Po tomto albu ovšem došlo k odklonu od výpravných opusů a kapela se stala továrnou na jakýsi heavyblack. Poměrně dobré desky, ale už tam nebylo to, co jsem na Immortal měl rád.
Kouzlo zimy bylo pryč, staří Immortal byli pryč i se svým kultovním logem a já se chystal kácet vodním paprskem základní pilíř mého vzdělání.. Zklamání bylo makabróznní.
Jakousi šanci na skromné přiblížení starých časů může vzbudit zatím poslední věc s názvem All shall fall z roku 2009, ale nedávám tomu moc velkou šanci.
Dá-li zdraví a čas, rád bych na zdejší stránce postupně připoměl jednotlivá alba legendy, která již drahnou dobu leží u ledu a je třeba je krapet roztát, ať se jim to líbí nebo ne. Je třeba hlásat pravdu o kultu Immortal.
.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky