Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kde se vzal, tu se vzal skřítek říkající si Mortiis (vlastním jménem Håvard Ellefsen, narozen roku 1975). Ovšem jeho postavu jsme už mohli zachytit na velice silné a dnes již legendární startovní čáře, kterou není nikdo jiný než slovutní Emperor. V této kapele třímal čtyři silné dráty, kterými obohatil strhující demo Wrath Of The Tyrant. Psal se rok 1992. Kariéru začal tedy velmi slibně, ovšem choutky v danou chvíli směřovali zcela jinam. Mortiis hodlal svůj um rozvíjet v ambientních vodách, které v té době neměli příliš mnoho pramenů. Nejvíce činný byl v první polovině a lehce i druhé polovině devadesátých let. A tak ihned po odchodu z Emperor (výše zmíněný rok ’92) zakládá svůj sólový projekt nesoucí čistě jeho pseudonym. Ale asi toho bylo stále málo, neboť o rok později dává první stavební kámen projektu Vond. Rozdíl mezi hudbou Mortiis a Vond je pramalý. Obě kapely spadají do ranku ambient eventuelně darkwave. V témže roce tedy přicházejí na svět první počiny. Pod hlavičkou Mortiis to jsou dvě dema The Song Of A Long Forgotten Ghost a Født Til Å Herske. V případě Vond jde pouze o pilotní singl Havard-Vond. Ovšem nesmíme opomenout, že nyní nastává nejplodnější období Mortiisovi kariéry. Nejenže rok 1993 s sebou přinesl výše zmíněné nosiče, ale v norských kruzích počalo poletovat také debutové album Født Til Å Herske. A v tuto chvíli věnujme pozornost výhradně kapele Mortiis.

Era I.

Do tzv. Ery I. spadá období 1993 – 1999. První čtyři roky Mortiis vydává alba jak na běžícím páse. Setkáváme se tedy s těmito dlouhohrajícími deskami: Født Til Å Herske (1993), Ånden Som Gjorde Opprør (1994), Keiser Av En Dimension Ukjent (1995) a Crypt Of The Wizard (1996). Mohl bych zde rozebírat každou desku skladbu po skladbě, ovšem tyto kroky se mi zdají být poněkud zbytečné. Přiblížíme si je tedy všechny v takové drobné kostce. Někomu se může totiž toto období ambientních plejád zdá značně nudné. První tři alba v sobě ukrývala pouze dvě skladby, kdežto to čtvrté bylo schopné takovou hudbu rozmělnit na deset stop. Oč ale běží. Je to vcelku prosté. Hudba, kterou v tento věk Mortiis produkoval, byla čistě oddaná středověku. Respektive takovému hluboce temnému středověku. Někomu se to může zdát jako nekonečně dlouhé pípání, bzučení a jinak než před spaním by si desku nepustil. Ovšem pro druhé se jedná o prvotní a přiznejme si, že kvalitní zářezy v ambientní hudbě obecně. Trochu šok, skočit z Emperor na něco takového, zvláště když slovutný císař rozmáhal své impérium neuvěřitelnou rychlostí a hranice nezmenšil do dnešních dní. Inu, Mortiis měl svou hlavu. Pokud si přeci jen přejete slyšet náznak té doby, pak okuste drobnou ukázku zde. Nutno přiznat, že do první éry řadíme ještě album pozdější a to The Stargate (1999). To se sice nese v duchu obdobném, avšak daleko barvitějším. Zatímco v první éře se vše neslo v jednolitém tempu a beze zpěvu. Na The Stargate si umělec přizval i pár hostů. Stěžejním hostem jest zpěvačka protkaná celou ranou klávesovou black metalovou érou. Zajisté není pochyb, že jde o samotnou Sarah Jezebel Devu. Jejím sekundantem zde byl Kalle „Drunk Monk“ Metz. A jako poslední host si zde ve třech skladbách zadrnkal na akustickou kytaru Niklas „What Sitit“ Trané. Album je tedy trošku odlišné díky zpěvným plochám, ovšem stále kráčí v duchu potemnělé středověké hudby. Ta už sice rozvíjí své okvětí do rozmanitějších poloh, ale stále se jedná o de facto unylý způsob muzicírování. Přesvědčit se o tom můžete zde. V tomto období končí čas grandiózních kompozic, monstrózní symfonie (ačkoli jen umělé – ambientní), roztahané výpravy a kdoví čeho ještě.

Ještě než se vydáme po stopách Ery druhé, připomeneme si další okolnosti a aktivity těchto let. Již výše zmíněná ambientní kapelka, respektive další projekt Vond v tomto období vydává hned tři řadové desky. Debutuje v roce 1994 dílem Selvmord, roku 1996 vydává své druhé album The Dark River a kariéru ukončuje v roce 1998 počinem Green Eyed Demon. Tomu však nestačí a tak v horlivém nadšení z ambientního znásilňování klapek a kláves zakládá v roce 1995 další projekt Fata Morgana. Ještě téhož roku vydává debutové album, které nese stejné jméno, čili Fata Morgana. O rok později si vystačí už jen s drobným EP Space Race. A aby toho všeho nebylo zas tak málo, tak učiní ještě drobný záchvěv s již čtvrtým projektem, který pojmenuje jako Cintecele Diavolui, pod jehož emblémem natáčí pouze jedno EP pokřtěné jako The Devil’s Songs – to vše se odehraje během roku 1996. Slyšel jsem od každé kapely něco, a mohu vám říci, že pokud nejste horlivý nadšenci ambient a darkwave hudby, tak zde nic nenajdete. Nejenže se Mortiis věnuje svým bočním projektům, ale pod svou stěžejní vlajkou vydává také pět EPček, malinký singl a dokonce i video kazetu. Kadence vydávání všemožných nahrávek hraničí s workoholismem, kterému ruku v ruce jde pocit nudy a přejídání. Chrlení jednoho a toho samého pak má za důsledek drobný přerod, ke kterému se za chviličku dostaneme.

Možná, že touto svou bezmeznou nápaditostí inspiroval vícero lidí, kteří počali zakládat ryze ambientní, či ambient black metalové projekty. Jeden příklad za všechny může být Rob Darken, kterého mnozí znáte z pohanské černoty Graveland. Rob totiž roku 1994 zakládá svůj středověký ambientní projekt Lord Wind, který ostatně funguje dodnes.

Era II.

Z dnešního pohledu lze chápat Eru II. jako jakýsi most. Jde totiž striktně o období roku 2001. Respektive v mezičase desky The Stargate (1999) a budoucího dítka The Grudge (2004). Ale nepředbíhejme. Mortiis obměňuje své logo a z drobného skřítka skrývajícího se v prastarých kryptách a hradech se stává skřet pohybující se na volné mrtvolné planině. Jakkoliv může vzezření protagonisty vypadat temně a hrůzostrašně, tak vězte, že hudba je trochu někde jinde. Uchu se dopřeje značné uvolnění a napětí, které kdysi svazovalo všechna minulá alba, je fuč. Tady se jde rovnou na věc. Písničkovitá stavba songů má jednoduchý a sebejistý spád. Dokonce se setkáme i s refrény a prvními záblesky elektrické kytary. Jedno z alb, které patří mezi klenoty raného industrialu. Zejména třebas takoví Ministry se v něm vyjímají celkem citelně (myšleno v období alba Twitch apod.). S odstupem času v albu vidím jedinečné dílo, které na daném hudebním poli působí jako cenná relikvie. Alespoň já s k The Smell Of Rain navracím velice rád. Okusit můžete věc jménem Antimental.

Era III.

Možná, že šlo o vyčerpání, nedostatek nápadů, či cokoliv jiného, ale jisté je, že Mortiis si dal značnou pauzu. Tedy značnou ve srovnání s devadesátými léty. Boční projekty vzaly za své a na špici se leskne čistě erb Mortiis, který opět doznal obměn. Třetí era opět prošla transformací, kterou utrpělo jak logo samotné (nyní dosáhlo krásné podoby), tak vizáž hudebníka, který se projevil jako ošklivý skřítek v prostorách industriálních oblastí. Čili takový novodobý dredatý droid nebo co. Ale to nás ani tak nezajímá, jako spíše hudební porce, kterou nám naservíroval. Jsme v roce 2004 a na pultech se objevil malý zpočátku nevinně vyhlížející skřítek v nevábné, hnědě zbarvené místnosti. Za ním můžeme vidět bezvládné lidské tělo na pohovce. Nad jeho postavou se vyhřívá novopečené logo a pod ním si přečteme The Grudge. Inu, já nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou vám dám plnou lžíci rovnou do úst. Zde se totiž setkáváme s razantním industrial metal/rockem. Když jsem slyšel album prvně, tak mi možná ani nedocházelo, o jakou silnou nálož se jedná. Dnes se na něj dívám zcela jinou optikou. Písně jsou živé, divoké, propracované do nejmenšího detailu a mají chytlavou strukturu, čímž dokáží posluchače bezpečně oslovit a lapit. Naproti tomu jsou natolik bohaté, že jsou od sebe vzájemně odlišné, ačkoliv je pevně spojuje onen žánr. Srovnáme-li třeba takovou Gibber s Decadent & Desperate dostaneme se k vcelku citelným rozdílům. Album si tedy stojí velice pevně na svém piedestalu a ohrozit jej snad může až deska následující, na kterou přijde řeč záhy. Prozatím okuste již zmiňovanou pecku Decadent & Desperate. 

Nezvykle dlouhý časový propad vznikl mezi alby The Grudge a Perfectly Defect. Posledně jmenované vychází totiž až v říjnu roku 2010. V mezidobí dochází k vydání singlu Decadent & Desperate a DVD Soul In A Hole (oba nosiče – 2005) plus ještě výběrové kompilaci Some Kind Of Heroin (2007), která je narvaná remixy a spešl verzemi písní z desky The Grudge. Teprve pak vzniká delší odmlka, kterou přetne vydání alba Perfectly Defect. Tady se, přátelé, nacházíme na dosavadním vrcholy tvorby. Tedy, co se mého skromného názoru týče. Poslední řadovka disponuje sice pouhými osmi skladbami, ale výkon, který je zde předveden je vyloženě dechberoucí. Zpočátku jsem nemohl překousnout jeho silnou různorodost, jelikož první tři písně jsou výrazně odlišné od zbytku desky. Právě tyto tři písně ve mne zanechaly dosud nejsilnější pocity, v kladném slova smyslu. Jejich jednoduše dokonalá kytarová práce je skvostná. Například sólo v opusu Sensation Of Guilt je mrazivě úžasné. Tyto první tři věci jdou v mlhavých stopách alba předchozího a odnášejí si z něj to nejlepší, čímž je kontrast tvrdé kytary a horké, avšak střídmé elektroniky. Zbytek desky tvoří jakýsi výcuc a mix předchozích dvou alb s kořením současna. Pocítíme osvěžující novátorství zavánějící hrubým industriálem v kombinaci s podivným úšklebkem pohrávání si s detaily a použitými zvuky srovnatelnými s takovými Prodigy. Tady si Mortiis vyhrál myslím do sytosti. Hranice de facto neexistují, fantazii se taktéž meze nekladou. Vřele doporučuji všem bez rozdílu hudebního vyznání. Jako ukázka by se asi hodilo celé album, ale výmluvně jsem vybral titulní Perfectly Defect. 

Od té doby ústa přetvořeného skřeta v androidního dredaře mlčí. Ovšem v roce 2012 byla vypuštěna maličká vlaštovka – singl Vardøger. Neznám, neslyšel jsem – nechám se překvapit a tuze se těším.