Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Národní satanista. Ten název má zvuk a vyvolává u různých lidí různé pocity. Ono samo o sobě slůvko satanista vzbuzuje nebývale velký ohlas ať už v kladném, či záporném slova smyslu. Každý totiž má zcela jiné a odlišné představy o významu tohoto slova. Jeho použití je se tak stává odvážné a mělo by být podloženo pádnými argumenty. To, že si někdo na krk pověsí obrácený kříž spolu s pentagramem a svou postavu zahalí do černé barvy, z něj ještě satanistu nedělá. Odmítání křesťanství ještě taktéž neznamená satanismus. Osobně si myslím, že stát se satanistou není záležitostí jednoduchou a nelze se tak přerodit ze dne na den. Spíše si každý uznává svoji fázi satanismu, aniž by se ji (až na výjimky) snažil rozvíjet a zdokonalovat samotné poznání. Toto téma ponechám otevřené a třeba se k němu v budoucnu někdy vrátím. Dnes se budu věnovat knize, kterou jsem získal během jejího křtu na Melodce v Brně. 

Autorem titulu je Erlend Erichsen, kterého mnozí nejspíš znají jako někdejšího bubeníka kapel Gorgoroth (namlátil desku Incipit Satan) a Molested. V současnosti se vrhá na spisovatelskou dráhu a debutuje svým dílem Národní satanista. Dle dostupných informací už však pracuje na třetím románu. Tím se vlastně dostávám k žánru této literatury. Kde kdo (včetně mě) očekával, že se bude jednat o historické svědectví Norské scény, že bude poodkryto pár drbů z Bergenských zákoutí. Kniha se nestaví do role dokumentární, jelikož se jedná o román. Mnozí jste třeba zklamaní, že se autor nevěnoval skutečným událostem, ale na druhou stranu je to tak, myslím, dobře. Celá věc by pak vyvolala zbytečně velký poprask, který by některá individua nemusela zcela přesně pochopit a na základě útržkovitých poznání by tvořila scestné verdikty. Autor zde tak zachoval rozumný postoj a úspěšně se vyvaroval zbytečným rozepřím mezi black metalovými fanoušky. Dodnes se najde spousta jedinců, kteří do více jak dvacet let starého vosího hnízda neustále šťourají klacíkem a jsou přesvědčeni o vlastní pravdě, kterou se dočetli na nějakém pochybném náctiletém blogu. Věci se tehdá jistým způsobem semlely a těžko vidět do jejich pozadí, když jsme u toho ani jeden nestál. To už jsem ale opět odbočil kamsi jinam, kam nechci příliš zabředávat. 

Příběh, který v sobě tato útlá knížečka ukrývá, jistě zaujme nejen příznivce black metalové hudby. Z děje totiž vyvstává několik otázek, které se netýkají jen hudby, ale života samotného. Můžeme místy hovořit až o filozofických úvahách. To vše přece hudbu, ať už jakoukoliv, značně ovlivňuje. Filozofie, současné dění ve světě, či v tuzemsku, rodinná atmosféra, přátelé, nevšední zážitky – to vše jsou prvky ovlivňující tvorbu. Jsou to i střípky, kterých se jemně dotýkají i řádky Národního satanisty. Záměrně nebudu příliš prozrazovat útroby knihy, aby potencionální zájemce nebyl příliš ochuzen o momenty překvapení, ačkoliv se některé úseky dají vcelku předpovídat. Jen lehce nastíním celé dílo. Celá kniha se zdá být jakýmsi výňatkem z daleko většího a rozsáhlejšího vyprávění o životě hlavního hrdiny Runara – Ljavolda. Kniha tak de facto nemá žádný úvod ani svým způsobem konec. Je to skutečně jen takový „úryvek“. Tento fakt však staví knihu na post netradičního stylu psaní a ukazuje ji v jiném světle. Co musím ovšem uznat, je její neskonale perfektní čitelnost. Díky svému rozsahu a obsahu se dá kniha bez problému přelouskat zdatným čtenářem za večer. Doba, ve které se děj odehrává, je počátek let devadesátých, tedy v čase, kdy v Norsku vygradovala tamní scéna do nejzazších situací. Varg Vikernes již odpykával svůj trest a zbytek scény se hroužil do nejortodoxnějšího black metalu. V té době vzniklo několik dalších skupin hrající pravý norský black metal (true norwegian black metal) a o jedné takové pojednává i tato kniha. Za zajímavost a lákadlo použiji postavu frontmana a kamaráda výše zmíněného Ljavolda Vinterbloda. Osobnost, kterou Vinterblod zastupuje, je dle slov autora mix Varga a Euronyma. Více nebudu prozrazovat, však si po přečtení každý udělá obrázek sám, kterými rysy chtěl tu, či onu postavu autor vykreslit. V knize se odráží atmosféra tehdejšího Norska, skutečně na vás dýchá kus historie, která je sice vsazena do smyšlených avšak ne nereálných postav. Styl života je hmatatelný a když podbarvíte čtení poslechem hudby, o které se autor občas zmíní, dokonalost jest vyvrcholena. Nemusíte zákonitě poslouchat hudbu, o které se zde dočtete, stačí jakékoliv black metalové album z té doby a především z Norska. Odměnou vám bude netradiční zážitek a jste jakoby vtaženi do děje a na místa činu. 

Kniha je nevinné svědectví tehdejšího Norska a celé black metalové scény v době řádění tzv. black metalové mafie. Může tak posloužit jak doplňující artikl v poznání historie této extrémní odnože hudby, důležité však je zachovat si svůj vlastní názor a pohlížet na dané situace zpovzdálí a mnohdy se pozastavit a jen tak přemýšlet. Na druhou stranu to není žádný historický popis, který ukazuje, jak to na sto procent bylo. Je jen na každém, co si z řádků odnese a jak ponechá na sebe dílo působit. Já, jakožto dlouhodobý milovník této scény, jsem mile potěšen a osvěžen takovýmto příběhem. Jisté chvíle mne skutečně nutily k zamyšlení, za což autorovi děkuji. Jak jsem již naznačil výše – kniha není určena striktně pro black metalové fanoušky a de facto ani není příliš zapotřebí nějaká znalost skutečných událostí, které doprovázely zrod norského black metalu.

Originální název: Nasjonalsatanisten
Původní vydání: N. V. Damm & Son, 2008
Překlad: Alice Týnská
České vydání: Host, 2012
Rozsah: 188 stran, 
Vazba: brožovaná