Článek: Nedělní poslech 105

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 105

Victimer21.4.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Nusquama a její debutové album "Horizon Ontheemt".

Po delší době jsem žíznivý a natěšený zabloudil do kempu firmy Eisenwald a potutelně se díval všude kolem. Fakt už jsem tudy hodně dlouho nešel, takže trochu nejistoty bylo na místě. Že by mne něco úplně šokovalo nebo vykolejilo, to zrovna ne, ale ukojit smysly právě tímto směrem, kdy mysli vládne nespoutanost a divočina, přijde sem tam vhod. A to jsme potom u Eisewald na správné adrese. Po lehkém oťukávání různých titulů jsem sáhl po debutovém albu nizozemské úderky Nusquama a rozhodně si to nehodlám vyčítat. Divočina Horizon Ontheemt a způsob jakým je podávána, mě nepřestává bavit a poslechově neustále roste.

Prvotní pocit monotónně vedené přestřelky podmračeného black metalu, kde se daří vokální hysterii a lehce nastínované přírodní destinaci, která se rychle mihotá za okny rychlíku, vzal záhy za své. Nusquama sice sypou sůl i do těchto ran, ale považovat je za stereotyp budiž přiřčeno pouze zmíněné vokální kreaci. Ta je povětšinou hozena jedním směrem totálního zoufalství. I hudebně kapela dbá na důrazné poklepávání babiččiných dřeváků a dědečkových uhláků, ale za nánosem špíny dlí i krása. Jen se více skrývá. Nusquama hrají atmosférický black metal s kapkou shoegaze a deprese, aby dali dohromady poměrně životaschopný organismus, jenž si možná bere základy odjinud, ale pořád stojí na svých nohách. Jakým kapelám jsme nablízku? Zkuste si sami dosadit, na pár jménech se určitě shodneme, ale zatím pššt...

Já si album Horizon Ontheemt užívám jako samostatný příspěvek, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Přijít s nějakou kloudnou informací okolo kapely není úplně nejlehčí, tak kvitujme aspoň fakt, že členové Nusquama mají zkušenosti z dalších atmo blackových kapel, namátkou Laster (před pár dny vydané nové album u Prophecy) nebo Solar Temple.

Něco málo přes půlhodinku vysokotlakého a melodického rouhání pokaždé proletí kolem strašně rychle, ale chuť se vracet zůstává. To protože pořád chybí vnitřní přesvědčení, že bylo vše objeveno. Nebylo. Tahle deska každý jeden poslech odkryje jen málo ze své skutečné tváře. Sám jsem zvědav, kdy tento pocit opadne a já se k Horizon Ontheemt přestanu vracet. Zatím se tak neděje a já si tuhle kvapíkovou hysterii nad rozlitým mlékem ještě nějaký čas budu dopřávat. Zkuste mě následovat.

Kapela: Nusquama
Album: Horizon Ontheemt
Styl: black metal
Vydáno: 3/2019
Země: Nizozemsko
Vydavatel: Eisenwald
Odkazy: bandcamp

Sestava:
T. - zpěv
S. - baskytara
M. - bicí
O. - kytara
N. - kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.