Článek: Nedělní poslech 117

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 117

Victimer10.11.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Tel a její debutové album Lowlife.

Dnes si posvítíme na další US chásku, která během svého krátkého tvůrčího života plivla na svět debutové album. Neurvalá čtyřka Tel vznikla v roce 2016 a stihla vydat pouze demo a singl. Po této seznamovací kombinaci vrhla všechny své síly do první velké desky. Ta vyšla letos na jaře, drží se půlhodinové délky a tvoří ji pět skladeb zajímavého tvarování doom metalu.

Tel jsou co do stylové příslušnosti nejvíce věrni právě tomuto žánru. Jejich příspěvek vychází z kamenitých údolí a podvědomí atakuje s patřičnou dávkou neomalené drzosti. Jak se na stoner a sludge doomové kapely sluší a patří. Na sborové žalmy a vnitřně zlomené bolestínky není čas. I tak se ovšem jedná o velice variabilní záležitost.

Tel si to drtí po svém, ale nejsou to burani ponoření do svých těžkých, skály lámajících riffů. Hoši vědí, že venku je příliš dobré muziky, kterou nelze ignorovat. Výsledkem je mix zemitého metalu s tím atmosférickým s až progresivními choutkami. Jména uvedená v těsném příbuzenství s Tel nelžou. Kombinace YOB a Mastodon se mi jeví jako nejvýstižnější.

I vokálně jde o proměnlivou desku. Od bahnem potřísněných obličejů s neúprosným výrazem, po vzletné nápěvy a spojení se sférou nad našimi hlavami. Je v tom kus psychedelie, je v tom kus hovna a taky kousek míru pro všechny. Tel tohle všechno hezky míchají v jeden celek a jde jim to od ruky. Pokud jste obdařeni stejně jako oni, vyjděte jim naproti, jistě z vás budou přátelé.

Kapela: Tel
Album: Lowlife
Styl: psychedelic doom metal
Vydáno: 3/2019
Země: USA
Vydavatel: Aural Music
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Dante DuVall - zpěv
Michael Potts - kytara
Ed Fierro - baskytara
Matt Grigsby - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 20.2.18 8:26

Jako pořád to jsou ceny Anděl. Předávání hudebních cen má vždycky tu specifiku, že s nimi není ve výsledku spokojený vůbec nikdo. Jinak v současné době hudební distribuce a přístupu je Anděl taky už jen takový nešťastný topící se, který plácá do vody a snaží se udržet co nejdéle nad hladinou, ačkoli ví, že už to má prostě spočítaný. Pozitivista ve mně řekne, že můžeme být rádi, že vůbec nějaké žánrové ceny jsou, když pak člověk vidí, jak hlavní kategorie neustále ovládají marasmy jako Chinaski, Kryštof či Petr Kolář (kdo vůbec vybírá hlavní kategorie? Mainstream osvědčení hudební kritici? Kdo to jsou?). Jinak ono spojení oněch žánrů dohromady do jedné kategorie dává smysl s tím, jak čile různé hudební tvary fúzují prostřednictvím všemožných projektů, které se nebojí překračovat hranice a propojovat zdánlivě nepropojitelné. Navíc rušení speciální kategorie pro ska & reggae bylo nabíledni, protože to nejsou hudební žánry, nýbrž diagnózy.