Článek: Nedělní poslech 11

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 11

Jirka D.2.10.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Tuber a její album "Desert Overcrowded".

Řecko není jen oblíbenou destinací dovolenkářů, zemí krachující ekonomiky, o které se nemluví, a antikristů Rotting Christ, o kterých se zase mluví zbytečně moc. Z Řecka pochází i kapely fungující ve skrytu, z nichž jsme se před nějakým časem snažili vytáhnout například výborné instrumentalisty Naxatras. Dnešní spolek na to jde možná trochu podobně - instrumentální rock - a možná taky úplně jinak.

Tuber band

Tuber pocházejí z jihu Řecka, i když časem přemístili a za domovinu zvolili město Serres na severu. Právě jižní slunce se dle jejich slov podepsalo na tom, s jakou hudbou začali a proč zněla tak, jak zněla. Vlastně už název alba - Desert Overcrowded - asociuje pouštní slunce, přehřátý vzduch bez chladivého vánku, Kyuss a starý auto s vrstvou prachu na kapotě. A taky možná jistou lehkost, která navzdory dusnému dni přichází s večerem, kdy všechno vylézá z děr a teprve začíná žít.

Deska Desert Overcrowded vyšla téměř před třemi roky a šlo o druhé velké album, mezi něž se vecpal ještě jeden krátkometrážní eponymní kousek. Je to deska o šesti skladbách a s ambiciózním, desetiminutovým otvírákem, který pro definici toho, co tahle kapela hraje, bohatě postačuje. Tedy prosvětlený, instrumentální desert rock s čistším zvukem, než by si někteří představovali, a bez snah roztahovat se do post rockových ploch. Smyslem totiž není rozhoupat posluchačovy emoce a každé tři minuty ho střídavě uspávat a přivádět k extázi, ale spíše zklidňovat.

Z toho tak nějak nepřímo plyne, že Tuber nejsou žádná progrese a avantgarda a kdo po něčem takovém touží, musí o dům dál. Tuber hrají spíš na jistotu, na pohodu a pro poslech, u kterého se nemusí moc přemýšlet. Možná vás napadnou nějaké inspirace, možná to, že ne všechny skladby hrají tak dobře jako ta první, a možná vás prostě nenapadne nic a budete jen poslouchat. Parný den končí, soumrak přináší chládek, partu přátel, basu piv a zaslouženou úlevu. Někde tam lze najít smysl téhle kapely.

Kapela: Tuber

Album: Desert Overcrowded

Styl: desert / instrumental rock

Vydáno: 12/2013

Země: Řecko

Vydavatel: vlastní náklad

Odkazy: bandcamp // facebook

Sestava kapely:

Nikos Gerostathos

Paris Fragkos

Yannis Gerostathos

Yannis Artzoglou

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

opište kontrolní kód

Sarapis / 5.10.16 10:15odpovědět

Opravdu pohodová siesta. Sice ty songy trochu splývají, ale poslechově je to příjemné a (paradoxně) osvěžující. I když název kapely vyvolává spíš zakašlání, na jejich show bych do nějakého menšího klubu určitě zašel. Má to sílu, která naživo jistojistě kulminuje.