Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 122

Nedělní poslech 122

Jirka D.16.2.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme Raphaela Weinroth-Brownea a jeho album Worlds Within.

Jméno Raphael Weinroth-Browne vám možná nic neříká, ale předpokládám, že kapela Leprous už ano. Je to možná trochu laciný přístup, začít představovat tohoto šikovného violoncellistu přes kapelu, v níž hostoval na posledních dvou deskách (Malina a Pitfalls), ale z mého pohledu mi to přišlo jako logická cesta, protože s ohledem na můj hudební záběr vedla nějak tak i ta moje. Slušelo by se k tomu ještě dodat, že stejnou cestu si můžete projít od Woods of Ypres, protože i na jejich deskách (minimálně na řadovkách Woods 4: The Green Album a Wood 5: Grey Skies & Electric Light) můžete jeho violoncello najít taky. Pevně doufám, že jako pozvánka k jeho první sólové desce tohle musí bohatě stačit.

 

Raphael Weinroth-BrowneNarozdíl od zmíněných kapel a nahrávek se v případě Worlds Within nebudeme primárně bavit o rocku ani metalu, ale o hudbě směřující ke klasice (v moderním podání), k ambientu, k hudbě filmově rozmáchlé a navzdory jednomu jedinému nástroji překvapivě plné a mnohovrstevnaté. A ač to někdy nevypadá, na této nahrávce all sounds produced using an acoustic cello, amplifiers, and effects pedals, a nebýt toho, že jsem si tuhle poznámku přečetl na bandcampu, místy bych nevěřil. Deska v tomto ohledu nese jasný otisk studiového projektu, kdy stop a jednotlivých nástrojových a zvukových linek běží vždy několik současně, přes sebe a kdy finální zvuk a celkový dojem z něj je nadřazen jednoduché aritmetice. Není to problém. Pokud k desce takto přistoupíte a budete z ní slyšet osobní zpověď jednoho talentovaného skladatele a muzikanta, bude se vám líbit.

 

Pro fanoušky rockových žánrů bude album sympatické svou energií, dynamickým projevem a čímsi jako horkou krví, kdy z něho je všude cítit rukopis umělce, který u hudby nerad usíná. Je to docela zvláštní schizofrenie, protože bych desce bez obav přiřkl charakter meditační a snové muziky (která na mě místy působ podobně jako projev Estase Tonneho), ale současně je v ní cítit velké pnutí a vnitřní neklid, který jakoukoliv meditaci odsouvá bokem. A možná právě i to mají s kytaristou Tonnem společné - jakkoliv jde o hudbu jednoho nástroje tvořenou tak, aby zklidňovala, zároveň vzbuzuje dost silné emoce, jejichž rozpětí je velké a přechody mezi nimi dynamické. I z toho důvodu není složité desce podlehnout, zaposlouchat se a chvilku pobýt ve světě beze slov. Potřebujeme to občas všichni.

 

 


 

Interpret: Raphael Weinroth-Browne

Album: Worlds Within

Styl: classical / cinematic / ambient

Vydáno: 01/2020

Země: Kanada

Vydavatel: vlastní vydání

Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:

Raphael Weinroth-Browne  - violoncello



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky