Článek: Nedělní poslech 125

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 125

Sorgh29.3.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme syrský projekt Ambrotype, který se syrsky vůbec netváří.

Není žádnou vzácností, že se objevují nahrávky z pro nás exotických krajů, jako je východní Asie nebo oblast Levanty. Tyto kapely do své tvorby často logicky zahrnují tamní folklór a my tak můžeme nahlédnout do kultury dané země. Ještě jsem však neměl tu čest slyšet žádnou kapelu ze Sýrie.

Ambrotype je projekt chlapíka jménem Adel Saflou, který pochází ze syrského Allepa. Tohle město si prošlo krutým obdobím války, která trvá už od roku 2011 a situace se pořád nevyvíjí k dobrému konci. Takže kdoví, jak to tam teď vypadá. Nicméně v roce 2015 vyšlo Ambrotype debutní a zatím jediné album The Revelations, které posluchači mohli zachytit asi jen náhodou.

Byla by škoda jej minout, protože dosahuje jistých kvalit a nečekaných forem. Překvapuje, že se v něm prakticky neobjevuje žádné exotické fluidum, ani stopa po lidovém umění či historickém pozadí. Adel se shlédl v západním pojetí death metalu, kterému roubuje řadu melodických odnoží. Hodně využívá akustickou kytaru, jejíž brnkání s hučením větru v pozadí může vyvolat představu noční, prázdné pouště, ale není to jediná možnost výkladu.

Spousta klidných momentů s melodickým zpěvem dokáže chytit za srdce, protože Adel má příjemný, lehce zastřený hlas. Umí jej dobře použít i na druhé straně spektra, když nástroje zaryčí k útoku a zasněná elegance se promění v brutální scenérii zkázy. Hodně to připomíná nahrávky staršího data, kdy zvuk nebyl tak dobře čitelný, hučel a všechno jakoby se dělo v hlubinách zemských. Napadají mě Edge Of Sanity nebo In Mourning. Současně je cítit novátorský pohled a snaha otevřít deathmetalovou kobku artovým pokusům. V těchto progresivních pasážích je pak možné vzpomenout na Death nebo třeba Opeth. Tato různorodost je tahákem, který by může mnohé spoutat. Hlavně mě překvapilo, že hudební cítění tohoto typu nacházím zrovna v Sýrii. Prozatím má Ambrotype status aktivní kapely, tak se snad dočkáme nového díla.

Kapela: Ambrotype
Album: The Revelations
Styl: prog / death metal
Vydáno: 6/2015
Země: Sýrie
Vydavatel: vlastní vydání
Odkazy: Soundcloud, Youtube

Sestava:
Adel Saflou - zpěv, kytara, basa, klávesy

hosté:
Rafi Fakes - programování bicích, kytara
Jawdat Al-Atasi - kytara
Rudi Messiah - kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.