Článek: Nedělní poslech 134

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 134

Victimer6.9.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Golgata a její album Skam.

Loni zatoulaný balíček z ruského labelu Satanath Records nakonec dorazil a protože jeho obsah skrývá zajímavé debutující soubory, rád bych je zpětně připomenul alespoň formou Nedělních poslechů. Jejich aktuálnost sice nabrala jistý skluz, ale pořád jsou to nahrávky, o kterých se moc neví a nepíše. Jedním z takových souborů je severské duo Golgata, které před rokem plivlo na svět svou první desku Skam.

Skam jsem si vybral pro jeho melodičnost a schopnost nechat tvrdé blackmetalové jadérko ochutnat víc volnosti a zahrozit víc do dálky. Album provází plechový zvuk a notně vytažená basa, která bagruje severskou náturu a nenechá ji vyletět až někam za obzor. Takže žádné folkování, vysedávání u ohýnků a nasávání medoviny. Pošli tam pivko a koukej nasekat dřevo! Golgata hrají primitivní black s pohanským spiritem, vědomi si vlastních kořenů a tradic. Zůstávají spojeni s podzemím a jeho těsným sevřením, a i když se snaží svému soundu dodat na atmosféričnosti, jejich místo je pořád v hlubinách skal.

Takže ano, black metalu Golgata nechybí rázovitá dřevnost, ale ani epické momenty, ze kterých jde cítit hrdost, což podtrhuje klasické zakomponování čistého vokálu na znamení hrdinných popěvků. Není to ale priorita, jako spíš doprovodný prvek. Čistý pagan metal tak kapela nenabízí, na to je příliš věrna uhelným kobkám a zubatému ostří sekyrek. Oni sami Golgata nijak nespekulují a nevymýšlí, jsou zkrátka věrni svému původu a po svém jej prezentují, víc vědět netřeba. A je asi jedno, kam si je každý zařadí.

Skam je slušný debut, který možná nepřináší nic světoborného, je to prostě varianta, jak se zahledět na sever od nás a být v těsném spojení s přírodou, tamním duchem tradic a přitom stále v drsném undergroundu. Takto Golgata beru a takto je představuji.

Autor: Golgata
Album: Skam
Styl: black metal
Vydáno: 6/2019
Země: Švédsko
Vydavatel: Satanath Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Spokesman 2 - zpěv, kytara, baskytara
Spokesman 1 - kytara

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.