Článek: Nedělní poslech 15

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 15

Victimer30.10.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Laniakea a její album A Pot Of Powdered Nettles.

Zastávka jménem House Of Mythology už tu s námi v rámci Nedělních poslechů jednou byla. A protože jde o vyloženě lákavé místo, tak se s tímto labelem setkáváme znovu. Našimi průvodci budou tentokrát Laniakea, experimentálně laděné duo, které dalo v první polovině roku vzniknout velice zajímavému debutovému albu. Ano, ani dnes nebudeme skoupí na nadstandardní hudební materiál, hezky svojský, výpravný a barevný. Laniakea jsou totiž výborní a není nic snadnějšího, než si je přiklonit na svou stranu.

Jde o setkání dvou mistrů hudebníků, které si není nutné sáhodlouze představovat, protože jejich práce to dělá za ně. Slušnost je ale slušnost, a tak za tímto projektem hledejte Daniela O'Sullivana (za všechny např. Ulver, Guapo) a Massima Pupilla (Zu). Tihle dva borci se kdysi potkali na společném turné Zu a Guapo a jejich přátelství a podobné sklony k hudebním experimentům je dovedly až k učinkování pod jednou střechou. I když zastřešit nějakým rozumným způsobem produkci Laniakea, to se příliš nehodí.

Sami pánové svou hudbu označují jako galaktický gospel a jakkoliv to zní podivínsky, lze jim dát naprosto bez obav za pravdu. Pokud totiž něco takového existuje, hrají to právě Laniakea. Abychom si jejich tvorbu přiblížili přece jen srozumitelněji, hledejte v jejich zvukovém dobrodružství dalekou cestu do hlubokých prostor vesmíru i vaší mysli. Na bázi hypnotických rezonancí i melancholie, smutku a snění. Řeč je o elektronické hudbě. K tomu přičtěme hezky podané vokály a sbory, které nahrávce dávají právě ten gospelový nádech a mohli bychom mít jasněji. Není ale nad poslech samotný.

Na albu se spojuje duchovní stránka s experimentální elektronikou, která umí být mocná a dominantní, stejně jako hebká na omak a uklidňující. Pouhé čtyři skladby nabízí prostoru k vyjádření až až. Album je věnováno odkazu zesnulého Iana Johnstonea, vlivného mentora obou pánů, který se v minulosti podílel na finální podobě kultovních Coil. Ba co víc, materiál A Pot Of Powdered Nettles byl pořízen v Johnstoneově domě na okraji Londýna.

Výsledkem je mimořádně poutavá pocitová paleta zvuků a emocí, které se povedlo to nejdůležitější, dotáhnout vše do detailu a nestát v nejistotě kdesi na půli cesty. Od podobných tvrzení jsme na míle daleko. Já vidím Laniakea jako krásné zjevení a opravdový klenot letošního roku, který by neměl zůstat zapomenut v mlze nevědění. Račte si nastoupit na neobvyklou plavbu, budete mile překvapeni.

Kapela: Laniakea

Album: A Pot Of Powdered Nettles
Styl: electronica / drone
Vydáno: 4/2016
Země: mezinárodní
Vydavatel: House Of Mythology
Odkazy: bandcamp // facebook

Současná sestava kapely:
Massimo Pupillo
Daniel O'Sullivan

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.