Článek: Nedělní poslech 16

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 16

Sarapis6.11.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Crator a její album "The Ones Who Create : The Ones Who Destroy".

Dnešní poslechový tip k nedělní bábovce není ryze undegroundovou záležitostí, jak je v tomto seriálu dosud nepsaným zvykem. Osobnosti, které mají na svědomí zrození stvůry Crator, jsou v kruzích extrémního metalu zavedenými pojmy. Nicméně jejich aktuální dítě jakoby leželo mimo hlavní proud hudebního dění bez snahy využít postavení a respektu svých tvůrců. A tak dnešní Nedělní poslech patří právě jemu.

Ústřední postavou Crator je bubeník John Longstreth (Origin, Unmerciful, ex-Gorguts), který to na počátku údajně všechno spískal. Startovní čára kapely se datuje na rok 2012, ale první řádně natočený materiál si potenciální fanoušci mohli poslechnout až o tři roky později, neb vyšel singl The Echo That Conquers Voice - skladba, kterou najdete i na letošním debutu. Ten nevyšel pod žádnou osvědčenou značkou, nýbrž si ho kapela (resp. projekt, jak Longstreth uvádí v rozhovorech) realizovala ve vlastní režii. Slogan "podporujte kapely, podporujte metal!" uvedený na bandcampu kapely tedy platí dvojnásob.

Jak už jsem naznačil na začátku, album The Ones Who Create : The Ones Who Destroy má na svědomí solidní sestava zabijáků. Muzikanti z kapel jako Origin, Gorguts či Krallice mají leccos za sebou, ale buďme rádi, že jim to pořád nestačí a chtějí víc. Pikantní (nebo snad logické?) je, že Crator zní tak, jak by se dalo očekávat od výsledku spolupráce osob z vyjmenovaných kapel. Brutální našlapaná hudba s dominantním příklonem k technickému death metalu se zde snoubí s nervní psychedelií a špinavostí neučesaného blacku amerického střihu. Jakkoli by srážka těchto dvou světů mohla znít nesourodě, poslechově jsou Crator důkazem, že s kvalitním materiálem a suverénním přednesem může být i taková nahrávka sympaticky vyvážená. Nutno zmínit, že třešničkou na dortu je mistrovská hra hostujícího baskytaristy Colina Marstona.

Mé doporučení směřuje především k příznivcům technicky vyšperkované extrémní hudby, které by nahrávka měla oslovit daleko snáze, než třeba posluchače kooperujících Krallice. I když je přítomnost něčeho "neznámého" citelná, zejména v mnohých umírněných pasážích, instinkt domovských Origin většinou vítězí. Možná platí, že co neprošlo v hlavních kapelách, to je ke slyšení zde, to ale nemění nic na tom, že The Ones Who Create : The Ones Who Destroy za pozornost určitě stojí.

<a href="http://crator-us.bandcamp.com/album/the-ones-who-create-the-ones-who-destroy">The Ones Who Create : The Ones Who Destroy by CRATOR</a>

Kapela: Crator

Album: The Ones Who Create : The Ones Who Destroy

Styl: technický death/black

Vydáno: 9/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vydáno vlastním nákladem

Odkazy: bandcamp, facebook

Sestava kapely:

John Longstreth - bicí
Jason Keyser - zpěv
Colin Marston - baskytara
Jeff Leifer - kytary

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)