Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stačí si projít žánrové zařazení v obecných informacích o nahrávkách níže a v podstatě je jasné, proč byly tyto čtyři desky došlé od agentury Creative Eclipse PR vyjmuty z klasické rubriky recenzí a sjednoceny do tohoto spíše obecně pojatého článku. V textu především nehledejte žádné hluboké myšlenky, názory a hodnotící postoje, respektive možná nějaké najdete, ale jde spíš o opatrnické pošťouchnutí zcela bez znalosti kontextu scény a třeba i diskografie jednotlivých interpretů. A tedy bez ambicí vynášet jakékoliv verdikty.

// Dog In The Snow – Consume Me

songwriting / indie folk

říjen 2017

Battle Worldwide Recordings (#BATTLE058CD)

10 skladeb, 34 minuty

 facebook // soundcloud

Přehled nahrávek otevřeme v abecedním pořadí první deskou jednočlenného projektu Dog In The Snow, která by ale při řazení dle dojmů z poslechu byla až někde hluboko dole. Za Dog In The Snow stojí prakticky pouze Helen Ganya Brown, a tím je myšlena nejen tvorba vlastní hudby, ale stejně tak i její nahrávání a produkce. Pokud jste snad o Helen už něco slyšeli, mohlo to být v souvislosti s kapelou Fear of Men, za sebe přiznávám, že jsem o ní neslyšel nic. A dobře mi bylo.

Deska Consume Me je typický představitel hudby zahleděné hluboce do sebe, což pravděpodobně reflektuje samotnou autorku a její životní postoje. Hudba je v podstatě strašně jednoduchá, pouze hlas a primitivní elektronický podkres, takže je jasné, že těžiště leží v obsahu, textech a sdělovaných myšlenkách. Na požádání pošlu hustě popsanou A4, na níž se Helen snaží vysvětlit hloubku nahrávky, podněty, které ji vedly k napsání písní a textů tak, jak je napsala, protože na interpretaci něčeho takového fakt nemám sílu.

Helen mi prostě připadá jako zpívající zástupce mladých intelektuálů západního světa, jejichž problémy jsou sice vytrženy zcela z kontextu reálného světa, ale o to víc jim připadnou důležité a o to víc mají pocit, že je musí hrozně moc řešit. Album Consume Me na mě ve výsledku zanechává takový dojem, jako bych se omylem zatoulal na přednášku bojovné feministky

o právech gayů mít dvojčata. Někdo z nás dvou je prostě mimo.

// Inc . No World – Living EP

R&B / alternative

září 2017

The Big Oil Recording Company (#OIL021)

5 skladeb, 24 minut

bandcamp // facebook // soundcloud // en.wikipedia

Inc. No World je trochu zapeklitý název kapely tvořené dvěma bratry, jejichž jména se trochu bojím prohnat českým skloňováním, takže použiju nominativ – Andrew Aged a Daniel Aged. Tihle dva bráchové fungují jako kapela od roku 2010, i když pravda je, že samotný název prošel jistým vývojem (přes Teen Inc. a pouhé Inc.) a že jméno Inc. No World je staré zhruba rok a něco. Pokud jde o dosavadní tvorbu, na kontě mají dvě řadové desky - No World (2013) a As Light As Light (2016), z nichž ta první vyšla na kultovním vydavatelství 4AD stejně jako jejich úplně první EP z roku 2011 nazvané nepochopitelně 3.

Současná nahrávka svým rozsahem opět EP obsahuje pět skladeb, které mají hodně blízko klasickému R&B a stejně tak se od něj co možná nejvíc vzdalují. Bratři Agedovi (skloňování jsem se prostě nevyhnul) začínají sice klasicky v mezích žánru (titulní Living), ale s přibývajícími minutami přidávají i na odvaze pouštět se do zákoutí jiných, třeba alternativních, třeba přivoněných zprofanovaným, ale maximálně platným pojmem modern jazz. Inc. No World sází na hlas a na elektronický doprovod, který si žánrové směřování nevybírá, ale jde si vlastní cestou a ohledy na snadné zatřídění do škatulek nechává stranou. Což je fajn.

Deska Living je krátká, ale současně i dostatečně vypovídající a představující soubor, kterému nejsou cizí experimenty v mezích posluchačské přijatelnosti a přívětivosti, ale stejně tak na hony vzdálené jakékoliv lacinosti. Právě v tomto rozpoložení mezi nefalšovaným uměním a snadnou vstřebatelností se album Living pohybuje překvapivě snadno a stejně tak snadno jej lze i přijmout. Pokud jsme v úvodu článku psali něco o lehkých šťouchancích, tak v tomto případě činíme výjimku a spíše doporučujeme.

// Monophona – Girls On Bikes Boys Who Sing

indietronic

říjen 2017

Kapitän Platte (#KUTTER 039)

11 skladeb, 41 minuta

bandcamp // facebook // homepage

Monophona jsou lucemburské trio, které o sobě na profilech píše jako o střetu akustické muziky s elektronickou, a i když nemám příliš snahu podobným řečem věřit, v případě Monophona lze souhlasit. Tahle kapela funguje od roku 2011, debutovala v roce 2012 deskou The Spy a od té doby v podstatě pokračuje na německém vydavatelství Kapitän Platte. Ono „v podstatě“ představuje album Blackonblack (2015), jeden sedmipalec a aktuální desku s tím dost divným názvem.

Ten divný název už sám sobě napovídá, že muzika Monophona nebude jen tak něco snadného pro běžného českého montéra, ale že tady půjde o umění, vyšší cíle a playlisty radia Wave. Tedy hodně elektronického podkresu, hlas více či méně modifikovaný chytrými krabičkami a k tomu samozřejmě akustická kytara, protože ta se hodí vždycky. To vše komplikovaně pouze natolik, aby to působilo umělecky a současně to neodradilo průměrně náročného posluchače alternativní scény.

Po pravdě by poslech této nahrávky nepředstavoval žádný velký problém nebýt místy se vyskytující a co do provedení nepříjemné elektronické ruchařiny, a nebýt občasné snahy působit důležitě a naléhavě (například v Tick of a Clock). Jako ideální se jeví umírněné prolnutí jak světa folk-rockové písničkářky Claudine (která má hlas a nápady ne nepodobné Sóley), tak světa elektroniky jejího kolegy Chooka. Když se ani jedno nepřehání, zní to dobře, tak trochu jako Björk ze second handu.

// Shadow Ray – Eyes, Gleaming Through The Dark

experimental pop / electronica

říjen 2017

Rillbar

8 skladeb, 45 minut

bandcamp // homepage

Celý článek jsme začali jednou nesoudnou intelektuálkou a pro genderovou vyváženost skončíme jedním nesoudným muzikantem jménem Anders Holst. Právě tento chlápek z dánské Kodaně se ukrývá pod projektem Shadow Ray a nutno dodat, že to zdaleka není jediná jeho aktivita, spíš naopak.

Album Eyes, Gleaming Through The Dark je těžko zařaditelný mix elektronikou znásilněného písničkářství, který by snad mohl mít blízko k popovému experimentu či prostému označení alternativa. Těžko říct. Nicméně se opět jedná o snahu dělat velké umění s hloubkou a závažností, ale opět je výsledkem hudebně plytká nuda bez potenciálu oslovit.  

V promo materiálech se píše něco o inovativním popu a osmi skladbách zkomponovaných jako dense clouds of bowed quitars and dusty synths meeting around a soulful vioce, což cituju a nemám odvahu přeložit tak, aby to nevyznělo cynicky. Stejně tak nemám odvahu prohlásit hlas páně Holsta či cokoliv jiného na albu za oduševnělé a pokud snad lze hovořit o nějakých hustých mracích, tak jen o těch, které se stahují nad pokračováním našeho dalšího vztahu. Ještě než začal, budeme se loučit.