Článek: Nedělní poslech 26

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 26

Victimer22.1.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Fogh Depot a její album "Turmalinturm".

Na chvíli teď zase zapomeňme na tvrdé kapely s ještě tvrdšími výrazy na promo fotografiích a zapomeňme i na jejich nečitelná loga. Dnešní neděli bych rád poslal trochu jiným směrem. Do vod experimentálně elektronických, kterým velí především rozvaha a chuť si hrát. Se smysly, s náladami, s prvky, které jsou právě k dispozici. Je jich víc, ale bát se jich rozhodně nemusíme.

Turmalíny jsou minerály se skelným leskem a nestálým složením. Jsou průsvitné a svým způsobem krásné. Jako turmalín se prezentuje také nové album ruské trojice Fogh Depot, která si libuje v kombinování elektroniky, neoklasické hudby a jazzových postupů. Turmalín je kámen, který lze poměrně snadno připravit a hudba Fogh Depot se zase poměrně snadno snáší. Tváří se jako mnohobarevná, ale dohromady tvoří pevný svazek uklidňujících účinků. Najazzlá moderna, která funguje na bázi easy příjmu, ve které je přítomná melancholická linka vinoucí se celým albem a která nepůsobí nabubřele. Je pokorná a klidně zadumaná.

Turmalinturm je druhým albem souboru a druhým albem spadajícím do povedené partičky kapel srocených pod labelem Denovali Records. Najít se dají zajímavá jména a Fogh Depot mezi taková určitě patří. A pokud stále váháte, poslech novinky by měl všechny pochybnosti vyvrátit. Tihle Moskvané jsou schopní potěšit ucho posluchače nejedním chytlavým momentem, ale zároveň na nich nijak neujíždí, protože vnitřně stejně prahnou po experimentech a skládání po zemi rozsypaných sklíček v jeden krystal.

Turmalinturm je albem, které vyžaduje klid okolí, aby mohlo vyzařovat ten svůj. Věnovat mu pozornost znamená zkoušet tu jeho vlastní. A umí ji udržet, skutečně ano. Na podobné bázi je sice venku několik dalších skvělých nahrávek, pod kterými jsou podepsáni okázalejší interpreti, ale jsou to právě tyhle Nedělní poslechy, které mají nabídnout ty ostatní, o kterých se možná tolik neví, ale jsou dost zruční na to, aby své předchůdce zdatně následovali. Fogh Depot jsou právě takoví. A Turmalinturm je povedeným albem, kde lze nalézt hodně inspirace, ať už je míněna z různých stran. Teď je to jen vás.

Kapela: Fogh Depot

Album: Turmalinturm
Styl: nu jazz / electronica
Vydáno: 10/2016
Země: Rusko
Vydavatel: Denovali Records
Odkazy: facebook // soundcloud

Sestava kapely:

tříčlenná, autorovi článku dobře utajená

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.