Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Američané Flesh of the Stars možná na první pohled vypadají nevinně a nenápadně, ale mezi pixely obrázku dvou obrýlených pánů se skrývá něco vážnějšího než jen bohapustá kratochvíle. Flesh of the Stars roztlačili svou doomově obtěžkanou kárku v roce 2014 tak vehementně, že od letošního února mají venku už třetí nahrávku. Společné body mezi velmi pomalou a rozvážnou hudbou a poměrně rychlým tempem její realizace byste asi ani neměli chuť hledat, ale jedna shoda se přece jen najde - obojí jim jde jako když másla ukrajuje.

Flesh of Stars ale nejsou jenom dva hudebníci - jsou dohromady čtyři. Jako svou domovinu uvádí sice Chicago, ale jinak jsou roztroušení po více městech, mezi nimiž je spíše než autobusové linky spojuje virtuální prostředí. Z toho důvodu se také jedná především o studiový projekt než o klasickou kapelu. Kromě tohoto souboru mají na svědomí i několik sólových aktivit a někteří z nich se živí jako zvukoví inženýři. Bubeník Nico Ciani je též grafik a fotograf a co se týče dnes představované nahrávky, tak má na svědomí právě její grafickou stránku.

Pokud si vpustíte album Anhilla do místnosti, bude vám stačit jen pár desítek vteřin, abyste poznali, že nahrávka se pohybuje v poněkud jiném časovém pásmu, než se zrovna nacházíte. Pomalé, těžce se valící riffy a melodie táhnou vteřinovou rafičku k ciferníku, stejně jako lodní kotva padá ke dnu. Nejsou to jen doomové chmury, jsou to i bublající močály sludge a dřevní jednoduchost praotců z konce šedesátých let. Nahrávka vyžaduje trpělivost, ale i po prvním zběžném proniknutí skrze těžce prostupná rašeliniště jistě poznáte, že nejde jen o povrchní rozmar, ale že máte tu čest s něčím hodnotnějším.

“Nikdy jsem nebyl příznivcem hi-fi zvuku metalových nahrávek. Když mají takový dodatečný lesk, tak jim pak schází správný vnitřní feeling. S Mikem tomu říkáme L.A. studio sound. Já jsem ovlivněn především esteticky zaměřenou produkcí konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, takže je pro mě přirozené pracovat tímto způsobem. Analogová zařízení používáme všude, kde to má smysl (a občas i tam, kde to smysl nemá). Snažím se s tím moc nepárat. Zakalený zvuk metalových nahrávek, to je to, čím žiju. Má to podle mě tu správnou atmosféru.”

Matt Ciani pro Doom Metal

Nejen hudebně, ale i zvukově se Flesh of the Stars částečně vrací do dávných dob, kdy nové styly a přístupy k hudbě živelně budovaly základy pro desítky let muzicírování dopředu. I proto zní zčásti zastarale a zčásti současně. V jejich hudbě najdete vlivy Black Sabbath, Saint Vitus nebo Sleep, zároveň ale nelze jednoznačně říct, že pokud tyto spolky milujete, budete automaticky milovat i Flesh of the Stars. V některých aspektech jsou méně přístupní (jsou hodně pomalí a s vývojem skladby si dávají na čas), v jiných naopak vycházejí posluchači vstříc (např. vokálními harmoniemi, decentním ženským zpěvem). Ať už se k Flesh of the Stars a albu Anhilla postavíte jakkoli, pro Nedělní poslech jsou takřka ideálním tématem.

 

Kapela: Flesh of the Stars

Album: Anhilla

Styl: doom metal/sludge

Vydáno: 02/2017

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vlastní náklad

Odkazy: facebook

Sestava kapely:

Matt Ciani - kytary, zpěv, piano, syntezátory, perkuse
Nico Ciani - bicí 
Mike Fox - kytary, zpěv, syntezátory 
Travis Marmon - baskytara, zpěv

+
Rachel Rustemeyer - doprovodné zpěvy