Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Intronaut - The Direction of Last Things (2015)  ochutnávka

Předchozí deska mě dostala a doposud se k ní s chutí vracím. Při poslechu a znalosti věcí předchozích bylo zřejmé, že kapela k takové desce směřuje, album od alba piluje svůj výraz a “Habitual Levitations” bylo vyústěním toho všeho. Zachytilo kapelu na vrcholu. Dojmy z té současné, právě vydané, jsou zatím slabší. Intronaut jakoby kombinovali, až se trochu ukombinovali. Složitost vítězí nad jasnou myšlenkou a hudební nápad jakoby nuceně a nerad ustupoval instrumentálním výkonům.

Maserati - Rehumanizer (2015)  ochutnávka

Nepovažuju se za znalce a tuhle kapelu jsem vlastně objevil až s minulou deskou. Ale baví mě a bavíme se. Rehumanizer je pohoda, roztancovaná, pozitivní a příjemná. A hudba Maserati poměrně svébytná, těžko s ní budete cokoliv srovnávat.

// Ruadek: Tak na tohle jsem opět zvědavej. Já je znám dvě desky nazpět, obojí výborný. Ačkoli nápady se stále opakují, neztrácí to energii a na novinku jsem zvědavej.

Corrections House - Know How to Cary a Whip (2015)  ochutnávka

Pevně doufám, že tuhle kapelu netřeba představovat, zvlášť když Victimer před rokem a tři čtvrtě psal jejich prvotinu. Novinka byla ohlášena jako ještě zlejší a ona zlejší je. Mám ten dojem. Oproti předchozím Maserati je to úplný opak, ale rovnováhu je třeba udržovat. Z prosvětleného tanečního parketu se přesouváme do temného nitra, k brutálnímu násilí a k věcem, které je lepší poslouchat než prožívat.

The Wood Brothers - Paradise (2015)  ochutnávka

The Muse (2013) a hlavně skladba Sing About It mi otevřela cestu k této kapele, která už se nějaký čas netočí jen kolem bratří Woodů. Jejich muzika, to je americký tradicionál, blues a folk a country a vlastně všechno, co si představíte při vyslovení slova “kořeny”. A to i kořeny rocku, samozřejmě. U něčeho takového to tehdy všechno začalo a je fajn se občas vrátit na úplný začátek.

Puscifer - Money Shot (2015)  ochutnávka

Novinka Puscifer je zatím jedna velká záhada a skoro s začínám myslet, že z dílny Maynarda Jamese Keenana vylezlo slabé album. Nemožné? Možná ano, ale pak bych potřeboval napovědět, co na “Money Shot” hledat, čeho se chytit a čemu se obdivovat. Fakt nevím.

// Victimer: Taky mám problém. Šanci tomu ještě dám, ale jinak vážně zklamání.

// Ruadek: Pro mě zatím podivné též. Pod touto značkou očekávám fakt jiný věci. Má to atmosféru, zní to ale jako podivné hlasové covery neznámých kapel :-)

// Victimer

John Grant - Grey Tickles, Black Pressure (2015)  ochutnávka

Ach, ten sladký Johnny. Pro tohoto pána mám svůj kousek slabosti, což sebou přinesla zejména minulá platňa “Pale Green Ghosts” (recenze), na které jsem si pošmáknul kterak je folkový gentleman nakloněn popové elektronice. V jeho podání jako kdyby ji hrál odjakživa. Jistota, nadhled a hlavně příjemná pokora, žádná exhibice. Novinka je v tomto směru trochu objeveným územím, protože vytahuje další vřelé skladby na pomezí chlapáckého vyprávění, analogového diska a pár pocitů na téma, že to tady na tom světě není zas taková beznaděj, ale že to vlastně docela ujde. Ale přitom je to celé barevnější, prosvětlenější. Nou stres, nou komplikace. Zábava je tedy zaručena, ovšem nakolik jsem schopný novinku docenit, si nechám ještě pro sebe. Stále trvalejší dojem, kdy mi deska dává signál, že je jednou z těch nejzdařilejších letošního roku, si ale kazit nehodlám. John Grant zkrátka umí.

Thorns - Thorns (2001)  ochutnávka

Připomínám si kultovní album, které mám v pomyslném žebříčku ještě kousek před skvosty jako jsou “Rebel Extravaganza” nebo “Grand Declaration of War”. Pro mě osobně nejzásadnější blacková nahrávka, ať už se můžeme přít, že pravý black má mít jiné parametry a hodnoty, než ukazuje tahle studená industriální hmota. Podobné řeči jsou mi ovšem u koudele. Thorns jsou zhudebnělé zlo, ledově mrzká bestie a jejich album je neskutečně plná a dotažená nahrávka. Vedle ní nepohrdnu ani splitkem s Emperor, které svou atmosférou také umí zčeřit krev a vložit do mysli nekalé úmysly. Thorns, zpátky ni krok!

// Sorgh: Tohle bylo jedno ze zásadních alb, které mě modelovalo v době blackového běsnění.

Oranssi Pazuzu - Kosmonument (2011)  ochutnávka

Mám tušení, že “Kosmonument” už jsem v rámci Ozvěn kdysi zpracovával… Ne, tak beru zpět, byl to Jirka a já psal recenzi a ta je zase kdoví kde... Hudba Oranssi Pazuzu mi holt nedělá dobře na paměť, nechává v ní zmatek a rozostřený řád. Budiž. Tuhle desku mám ze skromné diskografie finských zaklínačů nejraději. Nejlépe jsem se s ní sžil, dělá mi garde při otravách alkoholem a temných představách všeho druhu. Skoro dokonalá společnice do nepohody, řekl bych. Až mi jednou jebne cévka, jistě u toho budou i Oranssi Pazuzu.

// Jirka D: I moje nejoblíbenější deska Oranssi Pazuzu a ještě o fous lepší potom, co jsem tyhle otrhané hipíky viděl živě. Byli vlastně úplně jiní, než jaké jsem si je představoval a bylo to moc dobře.

Green Carnation - A Blessing in Disguise (2003)  ochutnávka

Brouzdal jsem v archívech a narazil při tom na kompletní diskografii Green Carnation. Kapely, která si prošla svým vývojem cca od In the Woods doomových nálad až k zemitě hard rockové poloze, kterou disponuje i tahle deska. Melancholicky, ale lidsky. Začátky této kapely jsem nebral moc vážně, i když jsou mnohými velmi ceněné. Nějak jsem pořád nevěřil, že jim mohu věřit. A pak někomu věřte… První deska mi nesedla, druhou mám naopak úplně nejraději. Celkově mám tyhle seveřany trošku neuspořádané, pokud se budeme bavit o albech jak jdou v řadě za sebou. Ale sere pes...

James Welburn - Hold (2015)  ochutnávka

Volal Viktor Palák. Ti volal Viktor, jo? Co chtěl? Nějakou tu propagaci a zmínil při tom jedno zajímavé jméno. James Welburn je chlápek z Norska, kde sice neskáče na lyžích a nemaluje si pandí rysy na obličej, ale přesto zaujme. Jeho dronující hudba dává vzpomenout na hypnotizéry Nadja nebo Broadrickovu náladovku Jesu. Viktor měl pravdu v jednom, James Welburn je vážně dobrá partie. Poslechy si samozřejmě žádají svou dobu a náladu, ale sílu to má a hlavně je to hlubší, než se může zprvu zdát.

Goatsnake - Black Age Blues (2015)  ochutnávka

Goatsnake si vážně užívám. Nová deska po stopadesáti letech, stoner co má koule a zpěvák co se nehryže jen do rtu, ale snaží se být živým článkem kapely. Z celé desky mě zaujal nejvíc, není pouhým strojem na mumlání a stereotyp. Postupem času mi sice “Black Age Blues” trochu chřadne před očima, ale stejně ji mám z letošního kamenictví na téma být metal a přitom cool nejraději.

Intronaut - The Direction of Last Things (2015)  ochutnávka

Mám to dost podobně jako Jirka. Předchozí deska si mě hodně získala a tak ta nová byla jednou z nejočekávanějších letošní sezóny. První dojmy? Rozpačité, ale pomalu se měnící se v ty pozitivnější. Intronaut ve skutečnosti dál hoblují ten svůj post metal pro chytré, ale dneska stojí vyloženě na hraně, kdy už místy to jejich progresivní trylkování trochu narušuje přirozený chod nahrávky a člověk občas zvedne obočí (Jmenuji se Earl) a pomyslí si něco na téma “to už je asi moc”. Jo, vážně? Ale zvykám si, třeba mi to nakonec sedne, i minule to bylo o dlouhodobějším vyčkávání.

// Bhut

Anaal Nathrakh - Total Fucking Necro (2000)  ochutnávka

Taková veselá nahrávka, kterou uctívám jako jednu z těch absolutně bezchybných. Tady je vše, co si od tvrdé muziky žádám. Jedinečný balzám pro mé uši. Prostě dílo za sto procent. Jo, jsem do tý desky zamilovanej, až to hezký není.

Carpathian Forest - Fuck You All!!!! (2006)  ochutnávka

Totální nihilismus a zábava zároveň. Bordel, jak má být.

GG Allin - Brutality And Bloodshed For All (1993)  ochutnávka

Nedostižný písničkář, jehož extrémita neměla hranic. Kdo tohle chlapíka trumfne? Nikdo… Tahle deska je toho důkazem. Tolik agrese narvané do všech prvků muziky. Prostě geniální věc, kterou lze milovat nebo nenávidět. Nic mezi tím tady prostě není. Jako ukázku musím zvolit hymnický opus, to nejde jinak.

Svarttjern - Misanthropic Path Of Madness (2009)  ochutnávka

Kult! Báječná věc, kterou rovněž ctím posvátnou vznešeností.  

Anguished - Cold (2010)  ochutnávka

Deska, která se líbí snad jenom mě. Pěkně vyšinutý black metal s tím nejprotivnějším ženským vokálem, jakej si vůbec lze představit. A takové tryzny já rád, hehe

// Garmfrost

Kampfar - Profan (2015)   ochutnávka

Kampfar jsem za dobu jejich existence střídavě obdivoval i pomlouval. Nicméně bez ohledu na minulost je Profan deskou parádní. Klasický severský black je prostřídán juchandou, která mě kupodivu neunavuje. Devizou nahrávky je jejich absolutní chytlavost se vší její nářezovostí. Detaily, typu divné klávesy a melodický zpěv, bych si odpustil, ale co. Kašlu na to!

// Mirek M: Souhlas, i mě to zatím velmi baví, včetně divných kláves a melodických zpěvů…

Sinmara - Aphotic Womb (2014)  ochutnávka  naše recenze

Islandská obskurnost stojící ve stínu jiných mi znovu obsadila mysl po té, co jsem si koupil krásný digipack s texty a obrázky.

Onirik - Casket Dream Veneration (2015)  ochutnávka

Vy neznáte portugalského mága Goniuse Rexe a jeho dítě Onirik? Já taky ne, až na doporučení jednoho nejmenovaného kolegy jsem propadl temnému kouzlu tohoto one man projektu, který je vše, jen ne nudný. Je divný, možná trochu zvrácený, lehce nadaný a...fest podmanivý.

Apparatus - Apparatus (2015)  ochutnávka

Další doporučení a opět láska na první steh. Jakýsi death/black plný nemoci, pardon emocí. Apparatus rádi brouzdají po cestách, kde slunce nesvítí, oči se netřpytí…

VI - De Praestigiis Angelorum (2015)  ochutnávka  naše recenze

No jo no, Garmfrost si koupil i tohle cédéčko a líbí se mu víc, než promo mp3ojka. Vše platí, co jsem prndal v recenzi. Dílo je to mocné. Nějak je nemůžu přestat poslouchat.

// Ruadek

Keith Richards - Crosseyed Heart (2015)   ochutnávka

Tenle naprosto neznámej chlápek odněkud z přístavních doků často brnkává na kytáru v oparu kouře z cigaret. Našel svůj zvuk, hrubej jako ranní rozjezd po probděný noci. Kdysi jsem ho viděl v tom pajzlu naživo, musel jsem si dát panáka, abych to rozchodil, taková to byla síla. Přátelé, poprvé hrábnul do strun a děly se věci. Jako by se na mě zdálky valily kameny… :-) Dost keců. Nová deska je výborná, není potřeba si na nic hrát, za cosi se skrývat. Fakt vymazlená záležitost.

Ibrahim Maalouf - Red & Black Light (2015)  ochutnávka

Libanonský trumpetista, který to hraje jinak. V současnosti Francouz, který rád hraje v pyžamu (ano přiznal se, byl jsem u toho, hehe) a vydává už řadu let jednu lepší desku než druhou. Červené a Černé světlo jede naprosto famózně od první rozjeté improvizace, trumpet a znásobených dechů (těch dechů je ale kupodivu méně, než bych od sólově hrajícího trumpetisty čekal). Jsou to tentokrát jasné hitovky, opět úžasný drive a dechberoucí výkony. Jedna z mých desek roku 2015 - prostě za ten unikát, který se týká rocku i jazzu v dokonalém propojení.

// Sarapis

Queensrÿche - Condition Hüman (2015)  ochutnávka

Mám pochybnosti. Už když La Torre poprvé zapěje do mikrofonu, říkám si, že tady něco není v pořádku. Queensrÿche občas tlačí na pilu tak, že se přehřívá motorek. Kapela, kterou donedávna zdobila kompoziční vyzrálost, aranžérská rafinovanost a lehkost přednesu se vrátila na začátek své kariéry. No, vrátila… Mám pochybnosti.

Operation: Mindcrime - The Key (2015)  ochutnávka

Člověk podvědomě fandí “zdravému jádru” Queensrÿche a Geoffa Tatea má za toho zlého (plivat na bubeníka, holomku?!) a stejně se mu nakonec “The Key” líbí víc než “Condition Hüman”. Kdyby to ale bylo tak jednoduché. Pořád mi nějak uniká duše tohoto projektu. Hlava je stálá, ale nájemní muzikanti si ve studiu podávají dveře...Přitom otázka celistvosti je zejména pro koncepční díla nesmírně citlivá, takže proč se zde takto riskuje? Zvlášť když má jít o trojalbum. I “The Key” s sebou přináší více otázek než odpovědí.

Metal Church - Hanging in the Balance (1993)  ochutnávka

Mike Howe zpátky za mikrofonem v Metal Church, to je pro mě v letošním heavymetalovém dění událost číslo jedna. Vždyť alba, na nichž se pod hlavičkou Metal Church podílel, patří mezi moje nejoblíbenější a mám je i o kousíček radši než klasickou Wayneovskou éru (ale samozřejmě vím, že na debut a “The Dark” se nesahá). Hanging in the Balance je dosud poslední nahrávkou, kde je Howe ke slyšení (pominu-li aktuální předělávku “Badlands”) a z jeho strany jde o parádní jízdu. Zpěvové linky, jakož i barva a přirozená neuhlazenost jeho hlasu pozvedávájí skladby vysoko do metalových nebes a i přes vzácný výskyt slepých kompozičních uliček se stále jedná o extratřídu přesahující stylové hranice heavy metalu. Teď už jen doufám (a vlastně se na to i třesu), že dá Vanderhoof dohromady konečně silný matroš a s Mikovou pomocí natočí po dlouhých letech silné album Metal Church. Bez něj to posledních (ou!) 15 let nebylo ono.

Sólstafir - Ótta (2014)  ochutnávka

Látky, které zřejmě požívají tito islandští náladotvůrci nedělají radost jenom jim, ale také nám, když pak posloucháme jejich strhující nahrávky. Sólstafir jsou takoví uspávači hadů. První poslech pro mě byl tryzna. Ale taková je prostě doba. Jakmile se účinek nedostaví ihned, každý se hned ošívá. Jedno z hlavních poselství, které se mi prostřednictvím třeba právě tohoto posledního alba dostává, je naslouchat vším. Nechat se unést, soustředěním se odpoutat od všednosti a nepodléhat pomíjivostem. Nemalá část alba skutečně má k meditaci blízko. Jsem přesvědčen, že Sólstafir se budou po světě poslouchat ještě desítky let. I když těch proměnných je možná víc...

// Sorgh

Silent Stream Of Godless Elegy - Themes (2000)  ochutnávka

Moje nejoblíbenější album od Sajlentů. Staňkův tvrdej vokál jim vyloženě seděl, škoda ho. Na Themes je cítit silný vliv ethna, ovšem v jeho ne tolik přístupné podobě. Relic Dances (líbí se mi) je oproti tomu něco jako Čechomor.

// Mirek M.: Alba “Behind the Shadows” a “Themes” jsem měl velmi rád, přesto jasně upřednostňuji “post-staňkovské” Silent Stream Of Godless Elegy...

Extol - The Blueprint Dives (2005)  ochutnávka

Parádní a myslím si, že nedoceněná deska. Progresivní v tom správném smyslu slova.

// Jirka D.: Já určitě docenil a oceňuju, skutečně výborná věc. Extrém a technika v krásném souladu!

// Sarapis: Potvrzuji, že jde o výjimečnou nahrávku. A o nedoceněnou rovněž - ještě donedávna byla po různých webech s hudbou k dostání za 30 korun.

Ektomorf - Aggresor (2015)  ochutnávka

Hustá a nekompromisní nakládačka z Maďarska. První album, které jsem od nich slyšel, ale hned jim posílám ave. A přitom nehrají nic nového!

// Garmfrost: Já jsem slyšel kdysi a nebylo to špatný, ale raději jsem sáhl po Soufly. Dnes každopádně dám přednost maďarské hordě. Nová deska vraždí.

// Bhut: Mě ten jejich “sepulfly” metal bavil kdysi. Pak se mi to nějak přejedlo a přestal jsem je úplně sledovat. Koukám, že bych to měl napravit. Jinak doporučuji starší nahrávky Destroy, Instinct nebo Outcast - to byla doba kdy jsem je celkem žral :)

Blues Pills - Blues Pills (2014)  ochutnávka

Vůně časů, kdy se Joplinka rozdávala ve vlaku. Expresivní zpěvačka v kombinaci s garážovým soundem zní neskutečně dobře.

Sadist - Hyaena (2015)  ochutnávka

Tolik let čekání, pak trošku nervóza, jestli nebudu zklamán a pak euforie. Bestie je pořád neskutečně ostrá, mnohohlavá a zákeřná.

// Garmfrost: Mám to stejně.

// Sarapis: Noví Sadist? Čeknu to, je to svébytný spolek.

// Bodin

Kampfar - Profan (2015)  ochutnávka

Pro Kampfar mám velikou slabost. Sleduji je od jejich prvopočátků a tak jsem i netrpělivě očekával nástupce rok starého alba "Djevelmakt", které ještě stále pořádně vstřebávám. Dočkal jsem se a "Profan", jak se nová fošna nazývá, mě opět utvrdila v přesvědčení, že tito hudebníci neumí natočit slabé či průměrné album. Ano, lze namítnout, že stále hrají to samé, ale Kampfar nikdy neměli potřebu experimentovat a vybočovat ze zaběhnutých kolejí. A co "Profan" přináší? Stále ten stejný syrový severský black metal s řezavými kytarami, Dolkovým, místy nelidským řevem s nádhernými vyhrávkami tak, jak jsme zvyklí. Vyzrálost Kampfar je hmatatelná a přesvědčivá.

// Victimer: První a druhý poslech bavil, přidám třetí a čtvrtý.

Heiden - Na svůj příběh jsme sami (2015)  ochutnávka   naše recenze

Přiznávám se, že po prvních posleších jsem byl hodně na rozpacích. Heiden ještě více odbočili a vydali introvertní rockovou desku, která mi opravdu zpočátku nechutnala. Čím to? Některé pasáže mi vyloženě na albu neseděly a nesedí - mám na mysli ty se zkresleným mluveným slovem, taky mi zprvu neseděl Michal zpěv, který doznal určité změny a další lehké experimentování a cítím i mírné tápání, jak kapelu posunout jinam. S dalšími poslechy je ale vše už lepší, jen to chce dostat se do stejné nálady a na tuto melancholickou vlnu. Nezlomil jsem v žádném případě nad Heiden hůl, mám je pořád rád, jen jsem zkrátka očekával volné pokračování minulého alba. Po instrumentální stránce je vše v naprostém pořádku a jsem hodně zvědavý na živé provedení skladeb. Album "Na svůj příběh jsme sami" potřebuje k poslechu prostě mít klid, plně se do něho ponořit. Buď se vám to povede, nebo ne. Chce to čas a já ho mám.

Nahum - And the Chaos  Has Begun (2015)  ochutnávka

Tady se musí chválit. A to hodně chválit. Severomoravští death thrasheři vypustili na světlo světa nahrávku, za kterou by se nemuseli stydět i nikde v zahraničí. Nahum potvrdili, že umí. Novinka "And the Chaos Has Begun" jede prostě po výrobě, nekompromisně, čelně, chce vás zabít, roztrhat a posadit na prdel a to vše podotýkám s krásně čitelným zvukem. Podle mě se jim to povedlo na výbornou a já smekám pomyslný klobouček nad touto parádní metalovou jízdou. Nahum avízovali, že ve studiu nechali duši a je to na konečném výsledku opravdu poznat. Nevěříte mi? Tak prostě sáhněte po této nahrávce, nechte si ji natlouct do hlavy. Určitě řadím toto dílo k tomu nejlepšímu, co u nás letos vyšlo.

The 3rd Attempt - Born in Thorns (2015)  ochutnávka

Tchortovi došla trpělivost, před nedávnem to zabalil ve stagnujících Carpathian Forest, aby se představil ve své nové kapele The 3rd Attempt. Na albu byly použity právě hotové riffy, které měli být součástí alba Carpathian Forest. Jedná se o přímočarý norský black metal, který sice nenabízí nic nového, ale i tak zbystřuji svou pozornost.

Mammoth Storm - Fornhjot (2015)  ochutnávka

Daniel Arvidsson ze švédských gothic/doomových Draconian se představuje na debutovém albu “Fornhjot” stoner/doomových Mammoth Storm. Musím uznat, že mi kapela od prvního poslechu sedla především svou lehkostí a muzikantským nadhledem.

// Mirek M.

Heiden - Na svůj příběh jsme sami (2015)  ochutnávka   naše recenze

Heiden svým posledním počinem budí spíše smíšené, leckdy až odmítavé reakce a já zatím marně pátrám po příčině. Desku protáčím pořád a pokaždé mě velmi příjemně zabaví svou snovou atmosférou, nadžánrovostí, osobitostí a hudební vyzrálostí. Ano, předchozí počin “Akunvst” působil po hudební stránce možná nápaditěji, přesto považuji novinku za logický krok v evoluci kapely, kterým rozhodně kontakt s nejužší špičkou naší rock/metalové scény neztratila. Naopak spíše potvrdila, že do ní právem náleží.

Annot Rhül - Leviathan (2015)  ochutnávka

Zdá se, že Norsko je líhní zajímavých one-man projektů. Před pár měsíci jsem psal recenzi na skvělý debut Mollmaskin a nyní jsem stejně tak nadšen z Annot Rhül, což je zároveň pseudonym multiinstrumentalisty Sigurda Lühra Tonny. Aktuální počin “Leviathan” je už třetím dílem tohoto pozoruhodného chlapíka, já se nicméně s jeho tvorbou setkávám poprvé. Nalezneme zde šestici skladeb na pomezí psychedelického a progresivního rocku se zcela unikátním smyslem pro atmosféru, která pohltí. Album začíná a končí bezmála čtvrthodinovými suitami, je protkáno “floydovskými” zvukomalbami a svým soundem evokuje hudebně nesmírně plodný přelom 60. a 70. let minulého století. Annot Rhül přesto nejsou žádný plagiát, ale utvořili si velmi specifický a osobitý projev, který si milovníci tohoto období musí zamilovat.

Get the Blessing - Astronautilus (2015)  ochutnávka

Britští jazzmani Get the Blessing, personálně spjatí s trip-hopovou legendou Portishead, mě poprvé zaujali na šest let starém počinu “Bugs in Amber”, kde se prezentovali na jazz až netypicky divokým a energickým pojetím. Na dalších albech začali svou tvorbu nicméně postupně zjemňovat, což jsem zpočátku nesl s nelibostí, ale nakonec jsem po pozornějším poslechu musel vždy uznat, že se tak rozhodně neděje na úkor kvality. Novinka “Astronautilus” kapelu zastihuje v téměř ambientních polohách, hudebně je nicméně natolik působivá a sugestivní, že bych se jí nebál označit za dosavadní vrchol diskografie spolku. Křehce melancholická atmosféra ruku v ruce s brilantními muzikantskými výkony a skladatelskou genialitou tvoří neopakovatelný posluchačský zážitek, na kterém jsem se stal poslední dobou doslova závislý.

Hazmat Modine - Extra-Deluxe-Supreme (2015)  ochutnávka

Jedno z alb, na něž jsem se letos upřímně těšil a netrpělivě je vyhlížel. Americké Hazmat Modine jsem si zamiloval už na jejich předchozích řadovkách “Bahamut” a “Cicada” a novinka na tom v žádném případě nic nemění. Opět tu najdeme unikátní kombinaci jazzu, blues, folku, klezmeru či world music, bohaté nástrojové obsazení, muzikantsky vytříbené podání a nezaměnitelný a charismatický pěvecký projev frontmana Wada Schumanna. Lahůdka pro vybíravé...

Vložte kočku - Hedvika (2015)  ochutnávka

Ačkoliv mám už nějakou dobu tuzemské seskupení Vložte kočku v povědomí, teprve s třetím albem “Hedvika” jsem se do jeho tvorby řádně ponořil. Zpočátku byly moje dojmy značně smíšené, ale nakonec mi svébytná a netradičně pojatá kombinace elektroniky, alternativy, post-rocku a rapu s velmi nápaditými texty zalahodila natolik, že si jí troufám označit jako to nejzdařilejší, co jsem zatím letos na české scéně slyšel.

Disillusion - Gloria (2006)  ochutnávka  naše recenze

Přestože podle všeho němečtí prog metalisté Disillusion stále existují, brzy uplyne dlouhých deset let od jejich zatím stále poslední řadovky “Gloria”. Proto neuškodí si tento klenot připomenout. Zatímco debut kapely “Back to Times of Splendor” přinesl lahůdkový prog death metal, na “Glorii” si kapela utvořila velmi specifický, nadžánrový a experimentálně pojatý projev, který mě doslova nadchl. A i dnes řadím toto album mezi ty, k nimž se rád a často vracím. Zkrátka časem prověřená progresivně metalová klasika, která neomrzí. Jen to vyhlížení následovníka se už zdá být nekonečné...

// Victimer: Tohle album mám hodně rád, nejvyšší čas si ho znovu připomenout. Disillusion se tehdy krásně otevřeli.

// Symptom

Mono & The Ocean (2015)

Japonští Mono jsou přesní jako winchestrovka, ale bohužel se po jejím zvyku také opakují a vedle soudruhů z Německa působí trochu nejistě, jakoby jejich strana s desetiminutovou Death In Reverse byla pouhým intrem. Desce vládnou post-metalisti The Ocean s plnokrevnou skladbou The Quiet Observer.

Esmerine - Lost Voices (2015)

Na první poslech trochu zklamání a ve srovnávací hře vítězí předchozí deska Dalmak. Stejný rukopis, známé triky, jemnější kresba motivů, ale očekávání strhujících kompozic pohřbívá přemíra ambientní otravy. I tak nacházím mrtě výborných motivů k relaxačním příležitostem.

Adele - 25 (2015)  ochutnávka

Popíku se člověk stejně úplně nevyhne, tak proč mu nejít naproti, když slibuje určitou úroveň. Adele trhá jeden rekord za druhým a přesto, že nedokáži plně docenit kvality jejího zpěvu a trochu bojuji se „sladkou příchutí“ skladeb, dá se to.

Maserati - Rehumanizer (2015)  ochutnávka

Nový model závodního vozu z dílny amerických post-rockových pionýrů se rozjel do vesmírných dálav a tam se ztratil. Pochybuji, že Maserati budou ještě kdy znít jako za časů, kdy prst na tepu skladeb držel zesnulý bubeník Jerry Fuchs. Rozpuštěný a vypuštěný.

The Ocean - Pelagial (2013)  ochutnávka  naše recenze

Díky letošnímu splitku s Mono je jasné, že Rammstein opravdu nejsou jediná německá kapela. Zatím je příliš brzo na vynášení závazných stanovisek, seznamujeme se a je nám spolu dobře.

// Mirek M.: “Pelagial” považuji za jasný vrchol tvorby The Ocean. Jde o nahrávku, která bravurně obstojí i v čistě instrumentální verzi a je to z mého pohledu i jeden z největších klenotů současné extrémní prog metalové hudby. Po všech stránkách dotažené album…