Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 30

Nedělní poslech 30

Sarapis26.2.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Flesh of the Stars a její album "Anhilla".

Američané Flesh of the Stars možná na první pohled vypadají nevinně a nenápadně, ale mezi pixely obrázku dvou obrýlených pánů se skrývá něco vážnějšího než jen bohapustá kratochvíle. Flesh of the Stars roztlačili svou doomově obtěžkanou kárku v roce 2014 tak vehementně, že od letošního února mají venku už třetí nahrávku. Společné body mezi velmi pomalou a rozvážnou hudbou a poměrně rychlým tempem její realizace byste asi ani neměli chuť hledat, ale jedna shoda se přece jen najde - obojí jim jde jako když másla ukrajuje.

 

Flesh of Stars ale nejsou jenom dva hudebníci - jsou dohromady čtyři. Jako svou domovinu uvádí sice Chicago, ale jinak jsou roztroušení po více městech, mezi nimiž je spíše než autobusové linky spojuje virtuální prostředí. Z toho důvodu se také jedná především o studiový projekt než o klasickou kapelu. Kromě tohoto souboru mají na svědomí i několik sólových aktivit a někteří z nich se živí jako zvukoví inženýři. Bubeník Nico Ciani je též grafik a fotograf a co se týče dnes představované nahrávky, tak má na svědomí právě její grafickou stránku.

 

 

Pokud si vpustíte album Anhilla do místnosti, bude vám stačit jen pár desítek vteřin, abyste poznali, že nahrávka se pohybuje v poněkud jiném časovém pásmu, než se zrovna nacházíte. Pomalé, těžce se valící riffy a melodie táhnou vteřinovou rafičku k ciferníku, stejně jako lodní kotva padá ke dnu. Nejsou to jen doomové chmury, jsou to i bublající močály sludge a dřevní jednoduchost praotců z konce šedesátých let. Nahrávka vyžaduje trpělivost, ale i po prvním zběžném proniknutí skrze těžce prostupná rašeliniště jistě poznáte, že nejde jen o povrchní rozmar, ale že máte tu čest s něčím hodnotnějším.

 

“Nikdy jsem nebyl příznivcem hi-fi zvuku metalových nahrávek. Když mají takový dodatečný lesk, tak jim pak schází správný vnitřní feeling. S Mikem tomu říkáme L.A. studio sound. Já jsem ovlivněn především esteticky zaměřenou produkcí konce šedesátých a začátku sedmdesátých let, takže je pro mě přirozené pracovat tímto způsobem. Analogová zařízení používáme všude, kde to má smysl (a občas i tam, kde to smysl nemá). Snažím se s tím moc nepárat. Zakalený zvuk metalových nahrávek, to je to, čím žiju. Má to podle mě tu správnou atmosféru.”

Matt Ciani pro Doom Metal


Nejen hudebně, ale i zvukově se Flesh of the Stars částečně vrací do dávných dob, kdy nové styly a přístupy k hudbě živelně budovaly základy pro desítky let muzicírování dopředu. I proto zní zčásti zastarale a zčásti současně. V jejich hudbě najdete vlivy Black Sabbath, Saint Vitus nebo Sleep, zároveň ale nelze jednoznačně říct, že pokud tyto spolky milujete, budete automaticky milovat i Flesh of the Stars. V některých aspektech jsou méně přístupní (jsou hodně pomalí a s vývojem skladby si dávají na čas), v jiných naopak vycházejí posluchači vstříc (např. vokálními harmoniemi, decentním ženským zpěvem). Ať už se k Flesh of the Stars a albu Anhilla postavíte jakkoli, pro Nedělní poslech jsou takřka ideálním tématem.

 

 

Kapela: Flesh of the Stars

Album: Anhilla

Styl: doom metal/sludge

Vydáno: 02/2017

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: vlastní náklad

Odkazy: facebook

 

Sestava kapely:

Matt Ciani - kytary, zpěv, piano, syntezátory, perkuse
Nico Ciani - bicí 
Mike Fox - kytary, zpěv, syntezátory 
Travis Marmon - baskytara, zpěv

+
Rachel Rustemeyer - doprovodné zpěvy



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky