Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 47

Nedělní poslech 47

Sarapis16.7.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme jednočlenný projekt Harvestman a jeho čtvrtou nahrávku Music for Megaliths.

Neznat jméno Steva Von Tilla, to není zas taková ostuda. Svět se točí rychle a většina informací se z hlav stěhuje do internetových vyhledávačů, takže méně podstatná fakta jako třeba personální složení kapel jdou často jedním okem dovnitř a druhým ven. Nevědět kdo jsou Neurosis by ale už bylo na pováženou. Američtí sludge metalisté jsou nezaměnitelní a uznávaní napříč hudebními žánry. No a tenhle Steve je právě z Neurosis. Kromě působení ve své domovské formaci vydává i sólová alba a má mrtě dalších aktivit a projektů, z nichž dnes si představíme psychedelicky ambientní Harvestman. Nerad bych nosil dříví do lesa a představoval těleso, který již dávno znáte. Je pravda, že Steve Von Till k nám jako sólový umělec (potažmo jako hlavní postava Harvestman) zavítal minimálně dvakrát (v roce 2010 na Točníku a loni v Praze), ale nemám pocit, že by se o jeho aktivitách mimo Neurosis v našich končinách nějak extra mluvilo. A pokud ano, tak mi těch pár polínek prosím odpusťte.

 

 

 

“Toto je můj akt šamanství. Moje schopnost dosáhnout blaženosti. Nahrávací studio, elektronika, kytary, pedály, krabičky a efekty - to vše je můj vesmírný koráb. Je to můj chrám. Je to způsob, jak se dostat na ta místa extatických stavů, k nimž se chci vracet a kde chci přebývat. S bubny, s rohy nebo s čímkoli, co je spjaté s prastarými místy, která se už nepoužívají.”

zdroj: Scene Point Blank

 

Jak již bylo zmíněno, Music for Megaliths je čtvrtou nahrávkou projektu Harvestman, jehož kořeny sahají až kamsi na počátek nejmladšího tisíciletí. Steve si všechno dělá sám, nápady si zaznamenává v domácím studiu a když materiál dostatečně vyzraje, je z toho deska. Většinou improvizuje a nechává se vést proudy svého (pod)vědomí. Vymetá temné kouty folkové hudby, na jejíž stíny klade různé elektronické pasti a deformuje nástroje a zvuky k rozostřenému obrazu svému. Album je meditativní, motivy se často opakují a pokud není posluchač správně naladěn, čeká ho ostrá zkouška trpělivosti. Je to trochu jako byste ze skladeb Neurosis vystříhali všechny hromy a blesky a co z toho zbylo, to natáhli na plus minus šest minut. Přirovnání laciné, povrchní a zkreslující, ale i takové vstupní formality bývají. Je nutno se ponořit hlouběji, otevřít se a pochopit parametry prostoru a času, s nimiž nahrávka operuje. Pak už to jde hladce.

 

Nálada nahrávky není jednolitá. Momenty relaxační přecházejí v temné a tísnivé, závěr alba je pro změnu naplněn melancholií. Instrumentální pasáže dominují, Von Tillův charismatický zpěv je ale též k mání. Ve všech vteřinách je Music for Megaliths protkáno elektrizujícími impulzy a podnětů pro představivost je navzdory přemýšlivému průběhu alba víc než dost. Vlastně právě proto dojem, že toto je víc než jen hudba, postupem času neslábne, nýbrž sílí.

 

 

Kapela: Harvestman
Album: Music for Megaliths
Styl: psychedelic ambient/folk
Vydáno: 5/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Neurot Recordings
Odkazy: bandcamp // facebook

 

Sestava kapely:

Steve Von Till - zpěv, kytary, baskytara, syntetizátory, efekty atd.

Jason Roeder (jako host) - bicí ve skladbě Levitation



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky