Článek: Nedělní poslech 52

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 52

Victimer27.8.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Teleplasmiste a jeho album Frequency is the New Ecstasy.

Elektronika či akustika? V případě dua Teleplasmiste zcela vhodná otázka. Oba pánové totiž využívají roztodivné prostředky k tomu, aby posluchače pomocí svých zvuků přenesli do náruče přírody, a ten pak mohl objevovat tak trochu jiné zvuky, než byl doposud zvyklý. Takové je strohé představení tohoto projektu.

I když já osobně v jejich experimentálním světě příliš přírody nehledám. Nechám se prostě a jenom nést. Plochy jsou široké, lehnout si lze prakticky kamkoliv, táhlá a v mnoha případech masívní zvuková katarze nutí k odpočinku a plnému vnímání i za zavřených očí. Je to svým způsobem hypnóza, učinkující a hluboká.

Vracíme se po čase zpátky k labelu House Of Mythology, kde lze nalézt samé zajímavé spolky na poli experimentálně orientované muziky. Teleplasmiste nejsou výjimkou. Jejich hudba je léčivá, alespoň na mě tak působí a jistě v tom nebudu sám. Její poloha je někde na pomezí pomalu dronujícího soukolí a experimentální elektroniky. Je to léčba zvukem, vyslání do zapomenutých sfér, do říše podvědomí. Někam, kde lze vylovit staré, vyřazené myšlenky a znovu je potichu rozvíjet.

Kolem je pocit z velkého, téměř nekonečného prostoru. Člověk je v něm sám, ale přitom se tak necítí, ani nepropadá panice či touze po společnosti. Je to čištění duše. A je docela jedno, do které části nahrávky se ponoříte, protože důležitá je její celková frekvence, neboť je to právě ona, kdo může přivést organismus do stavu určité extáze. Tak zní název alba a tak činí i jeho účinky. Na mém vnímání to funguje a aplikuji, co to jen jde. Následujte mě a tužte se.

Kapela: Teleplasmiste

Album: Frequency is the New Ecstasy
Styl: experimental
Vydáno: 4/2017
Země: Spojené království
Vydavatel: House Of Mythology
Odkazy: bandcamp / facebook

Současná sestava kapely:
Mark Pilkington - elektronika, ostatní nástroje
Michael J York - elektronika, ostatní nástroje

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.