Článek: Nedělní poslech 58

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 58

Victimer12.11.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Sannhet a její album "So Numb".

Další z Nedělních poslechů si dopřejeme v ryze instrumentálním provedení. Ostatně, šetřit hlasivky je taky někdy třeba. Sannhet je trojka z New Yorku a stejně tak je So Numb trojkou ve výčtu jejich skromné diskografie. Vydání spadlo na bedra renomovaných Profound Lore, hudba zase padá na hlavy citlivějších z nás, kterým je dobře v němém stínu všeobjímající tmy a zároveň v posmutnělých troskách post metalových tónů. Já jsem doposud o jméno Sannhet nezavadil, lížu se tedy rány nevědomosti alespoň formou této krátké prezentace.

Označit kapelu pouze jako post metalovou se mi ovšem příliš nelíbí. Slyším ozvěny starého dobrého post punku, vnímám doteky post rockové atmosféry a celkově zachmuřené aroma toho, co zbylo z v dálce burácejícího metalu. Chybí už snad jenom post office, postgraduál a máme to skoro všechno. Mladým pánům je zkrátka dobře v míchání zmíněného s jasným posláním - poukázat na celkovou atmosféru. Je to náladovka, do které se nehodí zpívat, je to němá zpověď půlnočních iluzí.

Bráno s nadhledem, tihle Sannhet nejsou někým, kdo by rázně rozkopl dveře obýváku způsobem, který by uměl posadit na zadek. Ne ne, v tomto případě to opravdu nehrozí. Hudba Sannhet, to jsou spíš vlny v moři, jednou tiché a jindy zase narážející do skal za městem.

Pokud volíte oddych a nehledáte nic složitého, ani nic výjimečného, můžou to být právě oni, kdo vás na třičtvrtě hoďky uspokojí. Já jsem na tuhle kapelu narazil víceméně náhodou a právě ve chvílích, kdy není třeba nic řešit, si ji občas pouštím. Jako melancholik, vyčpělý gotik a v rozkroku zarudlý snílek. Kdo jste na tom podobně, můžete mne následovat.

Kapela: Sannhet
Album: So Numb
Styl: post metal / post punk
Vydáno: 8/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Profound Lore Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Současná sestava kapely:
AJ Annunziata - baskytara
Christopher Todd - bicí, samply
John Refano - baskytara, kytara, smyčky

Thom Wasluck - kytara (host)
Thomas Bartlett - klávesy (host)

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)