Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 72

Nedělní poslech 72

Garmfrost4.3.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Mimorium a její album Incipit Chaos.

Pokaždé, když jsem přesvědčen, že mě už nic nového nemá nárok překvapit, přijde nějaký mně neznámý spolek a vyvede mě z omylu. Mimorium je mládě na scéně. Existuje doslova pár okamžiků a už ze startu nabízí nahrávku, za kterou by se nemusela stydět nejedna daleko vyzrálejší kapela. Ne, nezbláznil jsem se, ani netvrdím, že se mění dění světové scény.

 

mimorium

 

Mladící z Pieksämäki přistupují ke svému černému dílu po staru, jak my dříve narození máme rádi hehe. Do úderného blacku vetknuli chytlavé rockové pasáže a hymnické refrény tím dostaly pořádné koule. Ačkoliv o sobě příliš neprozrazují, fotografie mladých usměvavých tváří vedle těch s warpainty ukazují interprety s možným nadhledem, díky čemuž může jejich muzika znít příjemně uvolněně. Přes počáteční rozpaky jsem Incipit Chaos propadl. Muzika na albu je vyhlazovací, ze zběsilého tempa neuhýbající, ale obsahuje dráždivé nadšení a radost ze hry samotné, až vás donutí protřepat hlavu a zařvat si z plna hrdla. Jasně, že slyším nedostatky. Zejména plechově znějící bicí doslova uráží hudbymilovné uši. Ale k čertu s tím, pokud je vše tolik zábavné. Miluju jejich melodie, zadírající se pod kůži a nespoutaný řev dominující celku.

 

 

Je mi jasné, že za půl roku si na Mimorium ani nevzpomenu a že mé nadšení z Incipit Chaos je více laděné nostalgicky než do užívání si netradičních postupů a neuchopitelných aranží. Incipit Chaos je v podstatě obyčejné blackové dílo se všemi neduhy debutu a začínajícími zkušenostmi. Ale pro nakažlivě vášnivou dravost začátečníků si musím Mimorium pouštět stále dokola. Vy to zkuste alespoň dnes po nedělním obídku. Neprohloupíte.

 


 

Kapela: Mimorium

Album: Incipit Chaos

Styl: black metal

Vydáno: 1/2018

Země: Finsko

Vydavatel: vlastní vydání

Odkazy: bandcamp / facebook / youtube

 

Sestava:

Cavus - baskytara

Vilthor – bicí

Kurimus - kytary

Lord Mimorium - kytary

Vox Malum - řev



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dagon / 5.3.18 11:39odpovědět

Veru tak, súhlasím s Garmfrostom. Tiež som si vypočul, pochválil a CD je už na ceste ku mne.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky