Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tentokrát jsme se hecli a článek vychází v měsíci, jehož se právě týká. Je pravda, že prosincové vydání se nekonalo kvůli náročnému celoročnímu vyhodnocování (takže zde naleznete i pár prosincových dozvuků), ale budeme se snažit vydávat hodnocení vždy v závěru daného měsíce. Těžší zkouška než kraťounký únor, snad ani být nemůže.
Nyní jsou před vámi první ozvěny tohoto roku. Doufáme, že inspirativní.

Jirka D.   

Oranssi Pazuzu – Kosmonument (2011)  ochutnávka

Jeden z mnoha návratů ke starším deskám a opětovný trip ven z galaxie reality. Zaposlouchat se naplno přináší osvobozující zážitek doprovázený oslabením životních funkcí a lehkou kocovinou v závěru, ale stojí za to si jej prožít. Oranssi Pazuzu přináší protipól všem melodikům z Finska, kteří se dobrovolně škrtí v rozkroku koženýma kalhotama.  

The Smashing Pumpkins – Oceania(2012)   ochutnávka

Příjemně rockující pohoda, kterou mě tahle parta upřímně překvapila. Ideální společník do práce, na bloumání městem se sluchátky na uších, k usínání či bezmyšlenkovitému bdění. Jakkoliv by mohl tento komentář vzbuzovat dojmy o jednoduchém pop rocku, skutečnost je opačná, protože Oceania je poslouchatelná a chytrá zároveň, jen snad trochu dlouhá. Dobré dojmy podtrhuje i slušivý artwork, decentní a se zvláštní atmosférou.

Red Hot Chili Peppers – Blood Sugar Sex Magic(1991)  ochutnávka

Líbí se mi, když mi je při poslechu hudby dobře. Vedle mnohých slepých poznávacích cest je tato deska návratem do domovského přístavu, jistotou, na kterou se můžu vždycky spolehnout. Znaven marnými pokusy dnešních dnů, odcházím za touhle nádhernou starou deskou...

Chick Corea – Chick Corea (1976)   ochutnávka

Znalci vědí, že jde o Supraphoňáckou licenci alba “Where Have I Known You Before” z roku (1974), kdy démon klávesových nástrojů Chick Corea působil v kvartetu Return to Rorever. Té době vládla jazzu jeho elektrická varianta a tak snad nepřekvapí, že kytara Ala DiMeoly zavání hodně rockem a srovnání s takovými Yes není až tak mimo mísu. Energická a svižná deska, jeden ze smysluplných návratů.

Constants – Pasiflora(2012)   ochutnávka

Silně atmosférická záležitost, která zavane dechem rozespalých Deftones, při zemi držících se Junius a zapůsobí na všechny příznivce klidných melodií a lehké melancholie. Nebavíme se tu o nějaké instrumentální post rockové partě, Constants jsou o dálavách, silných klávesových a syntezátorových  plochách bez chybějícího rockového fundamentu a snivé atmosféře. Možná proto se do nahrávky proniká poněkud složitěji, nejde totiž pouze o kulisu k ranní rozcvičce, ale pro klidné večerní rozjímání při šálku dobrého čaje za sporého osvětlení. Constants ovládají hudební kouzlení přívětivých mágů, kteří neudivují efektivními triky ani afektovaným podáním; cesta k nim bývá složitější, ale o to pevněji působí.

Victimer

Ulver - Blood Inside (2005)  ochutnávka

Procházka po bohaté diskografii Ulver se neustále mění. Je to pochopitelné. Vzpomínám, že nejvíce jsem si vzhledem k materiálu poslední kompilace Childhood´s End vzpomněl na Blood Inside. Je tam ukryto hafo bigbítu a retro postupů. Tohle album má neuvěřitelnou sílu, v době vzniku jsem ho hltal mnohem méně, i když už tehdy jsem si byl vědom, že se to Ulver povedlo namíchat skvěle. Nyní jsem plně pohlcen.

Nylon Jail - bandzone a FB poslechy (2012)

Nedávno jsem zachytil nově vzniklou grupku pojící westernovou atmosféru a náklonost ke country s elektronickou hudbou. A především to není žádná matlanina, ale svěží mix žánrů, ze kterých lze udělat moc fajn skladby. Nylon Jail jsou mým tajným objevem a rád bych je v rámci Echoes vyzpovídal, jak to bylo tenkrát na západě.

Heiden - Dolores (2011)  ochutnávka

Jelikož jsem psal recenzi na tuhle desku mimo domov a následně si ji sám sobě zapomněl poslat, přechod na Echoes nepřežila. A protože vím, že mi dobře sedla, novou už napsat nedokáži a ani nechci. Spojenectví s albem se rovná ponoření do jeho specifické nálady, která trvá i po x měsících a nevypadá nijak vyčerpaně, stále má co říct. Rád jsem se do ní zaposlouchal i díky práci na otázkách k rozhovoru s Kverdem. Dobrý pocit z dobré hudby i vší té upřímnosti kolem, tohle je pro mě Dolores.

Hardingrock - Grimen (2007)  ochutnávka

Pro mě osobně nejlepší folk-metalové album co kdy vzniklo, nehledě na všechny ty tradiční kapely zmíněného žánru. Tohle prostě dali dohromady dvě osobnosti svého hudebního zaměření a jejich výsledek formou Hardingrock je unikátní. Poctivý, nápaditý, tradicemi protkaný a progresivní zároveň. Snad jedině Lumsk se mohou dotknout pat obou protagonistů a nechat se vést...

Kaviar Kavalier - vše (1994-2012)  ochutnávka

S blížícím se novým albem a zveřejněnou skladbou Girls Watch Porn, to zase začalo. Bylo třeba se podívat za dveře Studia Y, dokonce až na první praktiky +Klinik+, projet se spermobilním Bukkake Express a postahovat dva urinální šlágry z Bandzone.

Sorgh

Neurosis - Honor Found Decay (2012)  ochutnávka   naše recenze


Mindwork - Eterea (2012)  ochutnávka


Marillion - The Sound That Can´t Be Made (2012)  ochutnávka   naše recenze


Red Harvest - A Greater Darkness (2007)  ochutnávka


Airbag - All Rights Removed (2011)  ochutnávka  naše recenze

Mistyman

Fugazi – The Argument (2001) ochutnávka

Prozatím poslední deska těchto ikon post-HC, kterou mám obzvláště rád pro její zvláštní, v porovnání s dřívějšími počiny, poněkud umírněnější povahu. Spíše rockově pulzující, nežli hácéčkově ukřičené, dospělé, avšak nekompromisně své, přemýšlivé, přesto až po okraj naplněné dráždivou energií.

Neurosis – Honor Found In Decay (2012)  ochutnávka

S časovým odstupem musím říci, že novinka Neurosis si mě pomalu ale jistě zcela omotává kolem prstu. Ano, evidentně se nejedná o bůhvíjak originální a překvapivé dílo, které by snad dokázalo převrátit současnou rock/metalovou scénu vzhůru nohama, nicméně i po dvou měsících intenzivních poslechových seancí mě stále baví… dokonce víc, než v počátcích našeho seznamovacího procesu. Hudba Neurosis si žádá čas, někdy měsíc, dva… někdy i několik let. A přesně to mě na ní přitahuje… stěží uchopitelná, nepřístupná, avšak maximálně intenzivní a svým způsobem krásná.

Mudhoney – The Lucky Ones (2008)  ochutnávka

Na této fošně se Mudhoney vrátili načerpat inspiraci, alespoň co se agresivity, neurvalosti a rozervanosti týče, až někam do dřevního období konce osmdesátek, které se neslo ve znamení špinavých a přímočarých Superfuzz Bigmuff nebo Boiled Beef & Rotting Teeth. A nutno poznamenat, že takto syrový kabát jim sluší nejvíce. Žádné zbytečné silácké pózy, prázdná gesta a silná slova. Jen přímočarý zpunkovaný grunge zahraný s maximální chutí a nasazením. Jedna z nejlepších nahrávek Mudhoney vůbec…

Led Zeppelin – In Through The Out Door (1979)  ochutnávka

Jonesovo album, bezpochyby. Jeho klávesové motivy tenkrát citelně upozadily do té doby dominantní kytarovou hru Jimmyho Page, který při nahrávání In Through The Out Door zabředl do své heroinové závislosti až po uši. V porovnání se zbytkem diskografie Led Zeppelin deska poněkud ztrácí, nicméně snaha o stylový posun a chuť k experimentům dýchá z většiny songů. Bylo by jistě zajímavé sledovat cestu olověného Zeppelínu napříč osmdesátkami. In Through The Out Door budiž jasným důkazem, že pánové tehdy ještě ani zdaleka neřekli své poslední slovo…

Botanicula (PC hra) (2012)  ochutnávka

Jeden můj středoškolský profesor kdysi pronesl památnou větu: „Stáří je proces, kdy se hlava pozvolna mění v prdel. Nejdříve formou a pak i obsahem…“ Osobně mám poslední dobou pocit, že s největší pravděpodobností polehounku vstupuji do zmíněné druhé fáze. Nenapadá mě totiž jiný způsob, jak racionálně vysvětlit, že mou největší zábavou posledních dní je pobíhání po stromu s lampiónkem, makovým panáčkem, kusem větévky, poletujícím pírkem a fialovou holubinkou… ale jinak se cítím naprosto zdráv.

Ruadek

Staf Benda Bilili – Bouger Le Monde (2012)   ochutnávka

Divoká parta vozíčkářů z Konga a jejich v pořadí druhá deska. Přibylo perkusí a je tu více slyšitelná rytmika, album má šťávu a srší z něj radost. A to je přesně to, o co těmto přeborníkům v rytmech jde - sdělit posluchači, že není na místě je litovat ale oslavovat život. Protože tato deska skutečně je oslavou života a radosti. Byl jsem při tom, když na koncertě roztančili kluka o berlích. Jedno z nejlepších alb world music minulého roku.

Godspeed You! Black Emperor – Allelujah! Don't Bend! Ascend! (2012) ochutnávka

Čtvrtá deska post-rockových Kanaďanů, kteří patří k pilířům tohoto stylu. Ačkoli se jedná pouze o čtyři skladby, z čehož pouze dvě jsou nové, ta síla tam je stále obrovská. Syrový zvuk, drtivé hlukové mantinely a punkový náboj. Tam, kde Mono hladí a uspávají, tam GY!BE řežou až do masa.

Ialma – Marmuladas (2002)  ochutnávka

Belgičanky hrající tradiční Galicijskou hudbu. Což je unikátní - Galicie je prý pro dámy zemí jejich předků. Ialmu jsem sháněl velmi dlouho a nakonec nelituji. Jejich hudba má sílu, je v ní radost, používají tradiční dobové nástroje a oživují písně vlastní invencí a nápady. Poprvé jsem od nich slyšel předělávku “Under The Bridge” od RHCP, zpívanou Galicijsky. Od té doby jsem nepřestal pátrat a teď si poslech jednoznačně užívám.

The Sword – Apocryphon (2012)  ochutnávka

Heavy / Stoner metalová divočina s hutným zvukem z USA. Příjemné melodie, hodně upřímný nadhled a zručná skladatelská invence. The Sword prostě hrají hudbu, která je baví a je to zatraceně znát. Mohou připomínat (a připomenou, na to vemte jed) stovku podobných kapel a já mám pocit, že si z nich berou jen to nejlepší. Čtvrtá deska je tady v plné síle.

Morgion – Solinari (1999)  ochutnávka

Ve své době obstojně velký doom metalový objev, na který se po čase pozapomělo. Album Solinari disponovalo těmi nejušlechtilejšími depresivně-deathovými postupy, jaké produkovaly jen veličiny žánru. Od roku 1999 deska neztratila nic ze své krásy, hloubky a temnoty. Více než příjemná vzpomínka.

Garmfrost  

Vybrat aktuální Top 5 je pro mě docela nadlidský výkon. Zmíněné kapely by mohly být doplněny o Ulver,  Edge of Sanity, Carcass, Death, Gorefest, Pink Floyd, The Cure, Arcturus, Paradise Lost, Gojira, Devin Townsend, Kaviar Kavalier, Masters Hammer, Deathspell Omega, Lunar Aurora, Septicflesh, A Forest of Stars, Vassafor, Depeche Mode, atd. atd.,...

Opeth - Heritage (2011)  ochutnávka  naše recenze

Jakkoliv jsem v době vyjití této niterné pocitovosti s extra temnou atmosférou písně nedocenil, po čase jsem zjistil, že ji poslouchám pořád dokola a nemohu se jí nabažit. Slovy nelze obsáhnout umění a opravdovost vynikajícího díla, které,byť skromnější než jeho předchůdci, získalo své místo v hudební historii a rozhodně ne zrovna ledajaké.

Enslaved - Isa (2004)  ochutnávka

Přiznávám se, že jsem milovníkem všech alb Enslaved s lehkou výjimkou posledního Riitiir. Ať to bylo pagan black metalové období (Frost, Eld), nebo Monumension, tak právě Isa si mě získala absolutně a poslouchám tuto krátkou desku neustále. Progresivní vyznění neskutečných pecek není a nebylo pro mě prvořadé. Hlavně jsem si vždy užíval nápaditých a působivých písniček.

Blut Aus Nord - 777 Cosmosophy(2012)  ochutnávka  naše recenze

Co říct k další srdcovce, od které jsem se přílišných zklamání zatím nenadál. Vybrat TOP 1 od BAN, je pro mě úkol nadlidský, ale přiznávám, že poslední řadovka dle mého (ne)skromného názoru neustále roste. Melancholie v té ukrutné jedovatosti je jedním slovem dokonalá.

Malnàtt – Principia Discordia (2012)  ochutnávka

K těmto poutavým Italům jsem se dostal víceméně náhodou. Už ani nevím kdo, ale někde jsem se dočetl o italské kapele, která se dost inspiruje na severu a zní všelijak. Zaujalo mě to a nahrávku si sehnal. Hned od začátku si mě dokonale rozebrala a získala. Vlivy Enslaved či Satyricon jsou nevyvratitelné, ale schopnost napsat dobrý riff, zaujmout silnou melodií a navíc si občas lehce zabrouzdat i do jiných sfér, obkoukat nelze. To je potřeba zkrátka v sobě mít. Malnàtt mi jednoduše udělali velkou radost.

Bathory - Twilight of the Gods (1991)   ochutnávka

Je třeba něco dodávat ke kultu z největších? Twilight of the Gods je mi nejbližší, ale to neznamená, že bych stejně tak nevzdával hold třeba Under the Sign of the Black Mark nebo Blood on Ice. Můžeme tak pokračovat dál, jen tedy vynechám Octagon, Requiem a tuny výběrů. Ano, hned jak se pozvolna rozezní titulní epos Twilight of the Gods, jsem vtažen do bájných příběhů severské mytologie, dokonalých akustických hradeb, mohutných sborů a v neposlední řadě podmanivého přednesu páně Qourthona.

Bodin

Indesinence - Vessel of Light and Decay (2012)  ochutnávka


Indesinence zrajou jako víno a s aktuálním albem tohle dokazujou.

Kraków - Diin (2012)  ochutnávka

Biosphere - L’incoronazione di Poppea (2012)  ochutnávka


Esoteric - The Pernicious Enigma (1997)   ochutnávka

Halgrath - Out of Time (2012)  ochutnávka

Velmi zajímavý dark ambient/industriální projekt se vynořil ze stáje Cold Meat Industry.

Bhut

Má redaktorská ozvěna, nebo-li top 5 vyžaduje trochu delšího času. Jestli se chystáte vyslechnout i celé ukázky ode mne, měli byste si najít dvě hodinky čas. Nejsou to zrovna nejkratší písně, hehe... ovšem stojí to za to!
...a ještě taková drobnost, snad mi prominete, že se mi sem promítá i prosinec...

Make A Change... Kill Yourself – Fri (2012)   ochutnávka

Tato kapela mne zaujala již dříve ve svých začátcích. Tehdy jsem v nich vkládal velkou naději, neb materiál té doby se mi zdál velmi nadějný a vskutku záživný. Netrvalo příliš dlouhého čekání a máme třetí řadovku z loňského roku, která mé očekávání naplnila. Na poli žánru depressive suicidal black metal se jedná o veskrze šťavnatý kousek. A pokud se chystáte spáchat sebevraždu, měla by tato deska patřit mezi posledně slyšené tóny. On, už samotný název kapely evokuje jisté pobídky. Poměrně mrazivý charakter, že? Nebo se do mysli vkrádá pocit kýče a trapnosti? To si nemyslím... Tato hudba je ztrápená a mučivě melancholická. Přesně taková, jakou od tohoto žánru očekáváme. Žádné skotačení a úsměvy, jen pocit zmaru, prázdnoty a bolesti. Doporučuji se zaměřit na kytarové linky, které jsou jakýmsi stěžejním bodem. Inu, velice zdařilý kousek.

Johann Wolfgang Pozoj – Birth Of Pozoj (2007)  ochutnávka

Věru zádumčivá a zamyšlená hudba tohleto... Na poslech si budete muset najít chvilku klidu a oddaně naslouchat a objevovat. Není to žádná jednorázová věc... je nutné se plně soustředit a spíše relaxovat. Už vzhledem k samotné stopáži. JWP je kapelou spadající do progresivní avantgardní black metalové škatule. Spíše budete nacházet onen avantgardní prvek, kterým je celé dílo protknuto, jak červenou nití. Atmosférické výjevy kytar, které rozhodně neomrzí a neustále něčím překvapují. Plíživé avšak monumentální. Sklíčené a přitom tak otevřené. Rád bych nabídl jakési připodobnění, ovšem nenacházím vhodnějšího interpreta... Pro tmavé dlouhé večery při svitu svící a kvalitního silného alkoholu jest určena tato líbezná a podmanivá deska. Ovšem musím upozornit případné zájemce, že existují dvě verze. Prvotní z roku 2007, kterou mám na mysli a druhá z roku 2011. Tu druhou jsem neslyšel, čili nehodnotím, ovšem na prvním záseku najdeme více kousků v playlistu. Nuže, směle do toho přátelé.

Nocturnal Depression – Soundtrack For A Suicide - Opus II (2007)  ochutnávka

Svátky Vánoční bývají svátky klidu a míru a člověk by měl být (dle současné veřejnosti, snad i musí) veselý a otevřený. Já jsem osobnost věru záhadná a mnohdy nevyzpytatelná a tento čas se v mé hlavě jevil zcela odlišným rázem. Neřeším, dárky kouzlící úsměvy. Řeším osobní životní rozkoly, které mi v tomto čase přišly do cesty. Řeším nechutné rozverné a nervní rozpoložení sebe sama. Mnohý by tento psychický stav označil snad i depresí, ale toto slůvko je mi poněkud odporné. A stavím k němu jistý despekt. No, nebudu tady vylévat zčernalé, uhlem požehnané srdce a vrhnu se na hudbu, která mi byla v daném období balzámem. Nocturnal Depression vždy, dle mého soudu, patřili k špici totému depressive suicidal black metalového ranku. Nenacházím velkých chybiček v jejich celkem rozsáhlé diskografii. Každá deska má své já a mocné kouzlo a podivně se tvářící fluidum. Lahodí mi od nich i takové raritky, jakou je třebis demíčko Fuck Off Parisian Black Metal Scene. Ne, skutečně není nic, co by spadalo do pomyslné šedi průměrnosti. A právě jejich dlouhohrající počiny - tzv. full-length alba mi byly vlídnou rukou doprovázející mne v nepříjemných momentech. Doslova miluji desku z roku 2010 The Cult Of Negation. Ale, já se brouzdal všemi nahrávkami a asi nejvíce si onehdá pouštěl song Hear My Voice... Kill Yourself a pak ještě třeba Suicidal Metal Anthems. Zní to dost šíleně a možná mne nebudete mít za zcela racionálně uvažujícího člověka, ale mne taková hudba konejší a uklidňuje. Však se zaposlouchejte do táhlých kytarových riffů. Nádherných melodií a překrásných kompozic, které s sebou tato hudba přináší. A pak je tu ten zvuk. Ten pravý špinavý neučesaný zvuk. Óóó, to je lahoda... Rozplývám se nad každou vteřinou a plně vstřebávám každý tón. Uhrančivé, mrazivé, neuchopitelné a přitom tak odzbrojující a hladivé.

Green Carnation - Light Of Day, Day Of Darkness (2001)  ochutnávka

Mám opravdu velmi rád dlouhé skladby, pokud mají nějaký charakter. Existují dlouhé písně, které člověka akorát nudí a on se pak diví a je spíš znechucen, že je to všechno v jedné písni, která ještě neskončila... Pravým opakem je toto postarší dílo od norských gothic progressive rockerů/metalistů. Jedna deska, jedna stopa a jedna hodina čistého času. Nuda? Ani omylem! U téhle krásné hudby se pocit nudy a podobné strasti rozhodně nedostaví. S velkým úžasem ve tváři sleduji, jak se skladba/deska postupně rozvíjí, graduje. Jak si krásně hraje s každičkou melodií a vteřinou. Její atmosféra je naprosto uchvacující a okouzlivá. Příjemné melodie, které se derou jedna přes druhou, aby pak k samotnému závěru mohli volně navázat na tu zcela první. No, není toto úžasné? Naprostý skvost mezi podobně laděnou hudbou.

Akercocke - Antichrist (2007)  ochutnávka

A aby té smrdutě chorobné aury nebylo málo. Předkládám další vcelku zapomenutý kousek, který rád protáčím svým přehrávačem. Jedná se o anglickou kapelu Akercocke, které bychom mohli označit za death black metal se špetkou progrese. Ano, je to agresivní jak prase. Ano, je to nervní jak vepř. Ano, je to pro silné nátury jak pašík. A konečně ano, je to výborné jak sviň. Tempo divoké, rytmika neuhlídatelná a zpěv chorý místy čistý, schizofrenický. Tato kapela mi kdysi byla doporučena coby pojítko s Anaal Nathrakh. Upřímně příliš spojitostí zde nevidím, ale snad onen záměr hudebního výraziva bych přijmout mohl jakožto obdobný rys. Nemyslím si, že by se tento výtvor dal poslouchat jako zvuková kulisa někde v práci, nebo doma. Chce to trochu se více věnovat poslechu a mnohdy si i trošku zacvičit s tělem. Můžete běhat po bytě jak šílení, trhaně sebou škubat a nebo ustavičně mlátit kedlubnou. Samotná hudba, vás bude totiž jímat do nervozních otěží, ze kterých se nelze vymanit jinak, než překotným pohybem. Ach, jak je to živelné...