Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 86

Nedělní poslech 86

Victimer30.9.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme domácí projekt Caves Of Agalloth a jeho album Sprawling Ruins of Desert Temple.

Nedělní odpočinek dnes hledejme ve spárech ambientní muziky, epicky laděné, v poryvech fantasy a dungeon synth hudby, abych byl přesnější. Všechny tyhle termíny budou k navedení na správnou stezku správné. Caves Of Agalloth je projekt jednoho člověka z hlavního města, o němž je dobré vědět hlavně to, že si lebedí v instrumentální a minoritním směrem vedené muzice. V ní hrají prim klávesové nástroje, dějová mystika a epicky orientované vize odkazující na dílo mistra Lovecrafta. Sprawling Ruins of Desert Temple je první zastávkou v srdci pouště Nazik.


Stojíme uprostřed dun, vítr skučí, odráží se od skal a pečlivě schovaných tváří a klávesy postupně a nenásilně vykreslují celý příběh. A ten je nakonec poměrně dramatický, ač to nejprve vypadá jen na trochu dobrodružnější obhlídku ruiny, kterou svírá písečná země. Zapomenutá stavba je však děsuplným místem, které ožívá v nočních hodinách, kdy si zbloudilý návštěvník těchto míst zle zahrává s vlastním životem. Kde se zprvu jen naznačuje, jsou během pokračování jasně slyšet zvuky naostřených seker a celkově napínavější děj.

 


Vedle této fascinace bych se atmosféru nahrávky nebál přirovnat ke spojení klávesových alb Burzum s dotekem atmosféry filmu Barbar Conan, neb zrovna tyhle dva pocity na mne poměrně vytrvale vystrkují růžky, aniž bych se dál nořil do skutečně správných míst, tedy pouštního chřtánu alba. Další přirovnání už bych volil uvážlivěji, neboť bych album poslal do střetu klasicky vedené dungeon synth muziky s lehce orientálním dotekem. Zajímavě zní i lehké bicí v druhém dílu alba popohánějící skladbu k rytmičtější poloze, které bych se do budoucna v rámci celého projektu vůbec nebál. Něco na způsob darkwave, zkrátka více pulsující záležitost. Uvidíme...


Důležité je být nakloněn představivosti a z ní také čerpat. Její zdroj je nekonečný a pokud jsou možnosti dostatečně aktivní, je vyhráno. Snadněji se pak žije těm, kterým je vlastní představa bližší než všední reál a snaží se dle toho tvořit. Caves Of Agalloth je dobré mezi tyto projekty řadit. V rámci nahrávky Sprawling Ruins of Desert Temple jsme ve spojení s úvodem do dalších možných cest, které vedou pouštní pěšinou dál a budou nás zvát k novým setkáním. Tohle první beru jako sympatické a osvěžující. Jen těžko mohlo překvapit a nutit se na naň dívat jako na zjevení, ale jeho zpracování má své kouzlo, což vnímám jako stěžejní. Zejména pak hezky vygradovaný druhý díl. Však poslechněte.


Kapela: Caves Of Agalloth
Album: Sprawling Ruins of Desert Temple
Styl: dungeon synth
Vydáno: 9/2018
Země: ČR
Vydavatel: vlastní vydání
Odkazy: bandcamp

 

Sestava:
Mythago - synths, artwork



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky