Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Pallbearer - Heartless (2017)  ochutnávka

Pallbearer mně dělají radost a stále živí naději, že metal ještě neřekl své poslední slovo. S lehkostí servírují žánrově nevyhraněnou kolekci melodií i doomařské zatěžkanosti, která mě už delší čas baví - od prvního poslechu, hodinové délce navzdory. Zatím jsem nadšen.

Arbouretum - Song of the Rose (2017)  ochutnávka

Arbouretum je psychedelický rock, což v kontextu dnešní záplavy podobných kapel může znít jako nadávka, ale není. S touhle kapelou se známe od předchozího alba, které mě maximálně chytlo (recenze). Album nové na to jde opatrněji, nezabírá tak snadno, ale pozvolna … což rozhodně nepíšu proto, že by mi to vadilo. Možná naopak, možná jen jinak. Novinková deska se mi tak jako tak točí často a závěrečného songu Woke Up on the Move se zatím nemůžu nabažit.

Junius - Eternal Rituals For The Accretion Of Light (2017)  ochutnávka

Tentokrát budu pozitivní i do třetice, protože stejně jako předchozí dvě zmíněná alba mě chytla i nová deska Junius. Jejich prostorově rozmáchlý styl komponování a aranžování se vybrušuje, lehce přitvrdil, ale podle mě to je jen ku prospěchu věci. Předchozí album tažené trochu do limonády (recenze), i když výtečné, je - mám ten dojem - trochu zastíněno touhle deskou, která mě zatím oslovuje ještě víc.

// Victimer: Musím přiznat, že když si chci dnes pustit “Reports”, tak s díky ihned vypínám. Už si nějak nedokážu vysvětlit, co mě na tom tolik imponovalo, ale zřejmě to bude jak s cukrovou vatou. Když se jí přejíte, je vám zle. A “Reports” jako cukrová vata zní… Novinka je o dost přímější a z dnešního pohledu je to vážně dobře.

// Garmfrost: Mám to podobně. Reports… se mi v době vydání líbil hodně, ale s odstupem času ho nedokážu doposlouchat. Novinka působí dravěji a přitom i vyzpívaněji. Některá místa na mě působí až doomově. Celek je široký a zároveň konzistentní. Popová vzletnost a rocková údernost v jednom.

// Sarapis: Máte pravdu, “Reports...” mě posledně už tolik nevzalo jako dřív. Je to holt cukrkandl. Ale má specifickou atmosféru, čas od času se k němu vrátím a líznu si.

Mastodon - Emperor of Sand (2017)  ochutnávka

I se čtvrtou deskou zůstaneme ve Státech, protože vynechat Mastodon … to je jako vynechat Mastodon. Tady zatím s nadšením trochu váhám, ale spíš než kvůli (ne)kvalitám samotné desky to bude tím, že jsem podobné produkce lehce přejezen. Za což rozhodně nemůže tahle kapela, která patří k pionýrům, ale situace je žel taková. Takže s Emperor of Sand zatím opatrně, zkouším a třeba to bude dobré.

// Victimer: Je to takové obyčejné, ale ono to bude v tom, že obyčejné mi zpočátku přijdou všechny desky Mastodon. Dobře vím, že tam po seškrábání základní barvy něco bude.

Pontiak - Dialectic of Ignorance (2017)  ochutnávka

Pontiak na poslední chvíli, ani jsem se pořádně nestihl zaposlouchat. Trochu jako kombinace OM a Pink Floyd, ale budu to ještě zkoušet. 

// Victimer

Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) (2017)  ochutnávka  naše recenze

S novou deskou Inferno jsem víc než spokojen. Nabízí zas trochu jiný pohled na zčernalý žánr, což je v dnešní době unikum. Od první chvíle bylo cítit, že si pouštím něco specifického a je rozhodně hodně příjemné, že tahle nahrávka vznikla v souvislosti s kapelou, která pochází z ČR. Inferno skladatelsky povýšili, nebojí se výzev a zakomponování nových prvků. Velkou výhrou budiž celkový cit pro ducha té které kompozice, neboť ani jedna není snadnou záležitostí. A přitom to vše zní tak jednoduše a přirozeně. A tak to má přece být. Opakuji, jsem nadšen a ke Gnosis Kardias chovám zvláštní respekt.

Depeche Mode - Songs Of Faith And Devotion (1993)  ochutnávka

Zrovna v těchto dnech podstupuji soustředěné poslechy novinkového alba Spirit, které ve skutečnosti poslouchám mnohem častěji, než “oddané písně”, ale o novince je toho řečeno dost v recenzi (vyjde za tři dny). Songs Of Faith And Devotion jsem zpočátku dvakrát nemiloval, neboť jsem velkým fandou alb Violator a Music For The Masses a považuji je za nejsvětlejší okamžiky diskografie kapely. Ale časem jsem rockovější tváři Depeche Mode přišel na chuť. Bylo to vlastně dané. DM tíhli k tvrdšími zvuku zcela přirozeně a venku byl boom grunge a flanelek. Najednou se na mě z fotky díval vychrtlý Ježíš s vlasy po ramena a ve flanelce. Byl to Gahan. Na drogách, na cestě do pekla, ze které se pak naštěstí vyhrabal zpět mezi lidi, kteří mají svůj život pod kontrolou. SOFAD je mixem rockových DM, typické DM elektroniky a nádechu gospelu. Rush je nejtvrdší song DM vůbec a Mercy In You je nejspíš ten druhý. I Feel You je odrhovačka jednoho stupidního riffu, ale stejně má své charisma a Walking In My Shoes je jednou z nej skladeb DM vůbec. Poslední album, kde ve studiu vládli Alan Wilder s Floodem a byť je v diskografii kapely svým vyzněním velmi výjimečné, vzhledem k dnešním skladatelským a studiovým schopnostem DM je třeba zamáčknout slzu a vzpomínat. To prostě BYLY časy!

PS: Jako malou perličku uvádím, že live verzi SOFAD, která vyšla asi rok poté, jsem si pořídil na výletě v San Marinu. Jo, na tom šíleným kopci v úzké uličce byl krámek s hudbou. Tak jsem do něj tenkrát vkročil…

// Garmfrost: Díky tomuto albu jsem začal před víc než dvaceti lety poslouchat Depeche Mode. Už jsem byl zvyklý na temné vlny od The Cure a DM se spíš bránil, protože přece nebudu poslouchat ty buzny, že. Ani před tím a už vůbec ne po tom nevydali pánové silnější a poutavější album. Walking In My Shoes je jedna z mých “nej” písní všech dob.

Endon - Through The Mirror (2017)  ochutnávka

Viktor Palák má dobrý vkus a když Viktor Palák řekne, že Endon budou letos aspirovat na nejzajímavější extrémní nahrávku, je dobré ji prubnout. Endon je kapela z Japonska, která ve svém projevu hustě promývá noise black metalem a grindcore vlivy také nejsou jen do počtu. Ale to, co tahle grupka tvoří, není vhodné nikterak škatulkovat. Prostě to tlučou ze všech stran a výsledek je hodně masívní. Být masívní a extrémní, to je totiž priorita. Celé to má až nezdravě velké koule, ale ještě je čas tomu všemu přijít na kloub. První poslechy jsou zatím hodně ostýchavé, ale sám cítím, že potenciál tam je a je jen na mě, kdy jej v Endon objevím a nechám naplno rozehrát. Je ale také možné, že neobjevím nic a budu si hrát na chytrého, když prohlásím, že to mládenci překombinovali. Poskládat všechny ty úlomky bude chtít svůj prostor, to každopádně.

Diablerie - The Catalyst Vol. 1: Control (2017)  ochutnávka

No toto trvalo. Od debutové desky Seraphyde dokonce šestnáct let. V posledních letech se tihle finští elektromechanici sem tam připomněli a nakonec je z toho druhá oficiální deska. Ostrá, extrémní záležitost, ve které je jak spousta klišé, tak hodně dobře pořešených postupů. Diablerie nehrají death ani black, ale hodně natlakovaný industrial metal, který co chvíli sklouzává do drsné elektroniky, aby si při vší té elektroinstalaci dokázal, že právě death a black jsou také vítány. Přiznávám ale, že jsem na rozpacích. Poslechy opakuju co to jde, ale že bych tomu propadl a myslel si něco o dokonalosti, tak k tomu je přece jen dál, než by možná mohlo být.

Loess - Pocosin (2017)  ochutnávka

I Loess si se svým novým albem dali na čas. A vyplatilo se. Pro podobně laděné elektro oddechovky mám slabost a když hned v úvodu znatelně slyším vlivy Boards Of Canada, je rázem jasné, že zájem z mé strany bude. Pocosin je klidné, atmosférické, lehce taneční a ambientní album. Jeho povahou je inteligentní relaxace a hodí se vždy, když člověk potřebuje vypnout a na chvíli zavřít víčka. Inteligentně, ne jak prase.

Disperse - Foreword (2017)  ochutnávka

Myslím, že jo. Myslím, že to s novými Disperse půjde. Minulé album jsem uvítal velmi pozitivně, i když zpětné poslechy dost tahají za uši, a novinka jde v progresivním nahlížení na mix rocku a metalu (no metalu…) ještě dál. První poslechy byly trochu sladší než jsem chtěl, ale začíná se to srovnávat a já slyším, že Foreword je silná deska se silnými momenty. Budu pátrat a objevovat dál. A pak to sepíšu.

Z dalších adeptů měsíce března jsem si pouštěl také Nergalův country projekt Me And That Man. Asi je všechno správně, hraje to, nálada je správně westerňácká, ale že bych vnímal něco zvláštního, to fakt ne. Když už nic, tak Nergal aspoň hezky vypadá, ha. Novinku Junius už jsem zmínil v komentu u Jirky, ta tvrdší poloha mi momentálně sedí a klidně bych ještě přidal. Bylo i hodně Depeche Mode, což je směrem k novince Spirit pochopitelné a na ostatní už vůbec nevyšel čas. Tak snad jen dodám, že při cestování vlakem z Opavy do Branné je poslech novinky Inferno a pozorování jesenických kopců velmi magická záležitost, kterou z hlavy jen tak nevytěsním.

// Garmfrost

Dodehacedron - kwintessens (2017)  ochutnávka

Dodehacedron úřadují a předvádějí zač je toho loket. Užijete si super techniku, ještě suprovější atmošku. Ihned po poslechovém ráji si uvědomíte, že nemáte dost a tak si šlehnete kwintessens znovu a znovu… Je to black a není to black…

// Victimer: Už se na to třepu, už to pouštím a… ty vole, to zas bude dřina :)

Inferno - Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution) (2017)  ochutnávka  naše recenze

Asi si bych se opakoval, kdybych popisoval své nadšení z Gnosis Kardias. Vše, co jsem měl a chtěl o desce říct, jsem napsal v recenzi a co nevěděl, na to se zeptal Adramelecha. Stále platí, že je deskou tvárnou, neustále se proměňující, temnou, vášnivou i chladnou… Klenot!

Depeche Mode - Spirit (2017)  ochutnávka

Navzdory kritickým ohlasům přiznávám, že s poslechem nové nadílky depešácké letošiny nemůžu přestat  Dílo je to nepřístupné, nehezké, plné temných nálad a frustrací. Kapela nestojí na místě a nezní moc retroidně jako v případě Delta Machine. Na tu jsem si zvykal a prožil si ji až s odstupem. O předchozích deskách ani nemluvě. Spirit se mi zalíbilo hned a s dalšími poslechy si všímám skvělých detailů ve zvuku, neustále se zlepšujících zpěvů a hlavně vyrovnanosti všech skladeb. Nedá se říct, že by album bylo elektronické, ani rockové nebo popové. Jde si svojí depešáckou černou cestou. Singlovka Where's the Revolution se mi nelíbila nijak zvlášť, ale tady funguje výborně. Můj favorit  je ovšem úvodní pecka Going Backwards. Pokaždé mě pohltí svojí nostalgickou náladou a osudovostí v melodiích. Fantastickou se jeví Cover Me. Dokonce se mi líbí i písně zpívané Martinem Gorem. Ty se mi většinou šprajcovaly v krku. Eternal exceluje na krátké ploše krutostí a zimou. Fail je závěr plný depresí a prázdnoty.  Je možné, že se mi novinka oposlouchá, ale zatím si říkám, že je tím nejzajímavějším za posledních x let, co z dílny DM vyšlo.

// Victimer: Where's the Revolution byla první dny taková podivná odrhovačka, ale nakonec mám ten song rád. A na desce je jasně nejhitovější. Jestli je to dobře nebo špatně, to si povíme v recenzi. Prozradím ale, že temnotu Spirit mám rád.

Woe - Hope Attrition (2017)  ochutnávka

Noví Woe jsou krutí! Hardcorová nasranost vetkaná do černé barvy kovu valí do nebohých hlav silou uragánu. Rádi i melodičnost nebo naopak thrashovou řezavost. Ani si nevšimnete a kroutíte hlavou v divokém reji uprostřed umaštěných mániček.

J.A.R. - Eskalace dobra (2017)  ochutnávka

Nová sbírka utančených raperů J.A.R. mi sedne jak prdel na hrnec. Užívám si skvělých textů, plných jak básnických, tak kanálních jinotajů. Prožívám vynikající zpěvy pana Bárty i hbité jazyky dvojice Klempíře s Viktoříkem. Stejně tak jsou dech beroucí hudební orgie v čele s tlačítkovým šílenstvím mistra Holého. Celé je to hravé, dravé, vzdušné i přízemní. Chyškovo kytarové kouzlení létá nad parádní rytmikou a často je sranda si všimnout všeho, co se kolem děje. Klasika!

Bylo toho povícero, co mi v měsíci březnu utkvělo v hlavě. Dokonce i něco hudby. Docela se mi líbí nová deska Pyogenesis - A Kingdom To Disappear. Zase do svého koktejlu napasovali i kus punkové hravosti, která vedle nářezů s growlem a popově zadoomané melodiky tak nějak funguje. Propadl jsem okultismu Shibalba. Dal jsem na kamaráda a poslechl si šílenost Netra a jejich novinku Ingrats. Což je mix blacku, trip hopu, ambientu a elektrárny. Pes s kočkou vařili a toto je výsledkem. Naopak čerstvá věc od Svart Crown - Abreaction se mi líbila na první zátah, ale na druhý už ne. Ale je to těžká záležitost, dám ji ještě šanci. Odplivl jsem si nad novými Obituary a podle toho bude vypadat recenze. Zkusil jsem Acrimonious - Eleven Dragons a vypadá to, že budeme kámoši. Winter od FEN mě nudilo a naopak Uprising Of The Fallen od Hetroertzen se mi pozdává o dost víc. Stejně tak francouští rafani Ende, známí z Reverance nebo Osculum Infame, natočili fajnovou blackovku Emën Etan, kterou vřele doporučuju k vydatnému poslechu.

// Sarapis

Beardfish - +4626 Comfortzone (2015)  ochutnávka  naše recenze

Při nedávné návštěvě jarem lehce načichlého Stockholmu se mi toto album samo v hlavě spustilo a v silně fragmentované podobě jsem se ho nějaký čas nemohl zbavit. Nevím, zda zapůsobilo nějaké souznění s místním fluidem (i když do Gävle je to pěkný kus cesty), ale po návratu mi nezbylo nic jiného než si desku oživit v praxi. Závislost z před dvou let se probudila jako fousatá ryba po zimním spánku a na vlnách sympatického retrospektivního progu se nechávám unášet co druhý den. Pod recenzi bych se podepsal...znovu. Všechno platí, komfort zůstává.

Beardfish - Mammoth (2011)  ochutnávka

A protože Beardfish nejsou kapelou jednoho alba, je nutno zkoumat jejich starší práce. Aktuálně mně dělá společnost chlupatý a zablešený Mammoth. Poprvé, podruhé, popáté, zase dobrá deska. Pár podivných momentů nebo omšelých citací starých progerů sice registruji, ale převládá kompoziční uvolněnost s hračičkovstvím, takže i u této nahrávky zvedám a napínám palec. Líbí se mi práce s vrstvením vokálů i nepředvídatelná struktura skladeb. U progu je to samozřejmost, ale řekněte mi, kolika kapelám to jde tak lehce...

Pharaoh - Be Gone (2008)  ochutnávka

Tohoto alba a koneckonců ani této kapely bych si byl nikdy nevšiml, kdyby v ní nepůsobil zpěvák Tim Aymar. To je pán, který moc hezkým způsobem nazpíval první a jedinou desku projektu Control Denied. Tam se Chuck Schuldiner vydal na území US power metalu, tedy do míst, kde lze narazit i na kapelu Pharaoh. Jejich diskošku nemám zmáknutou, ale s albem Be Gone jsem se už dostatečně seznámil. Vedle silných melodických a tvrdých momentů má i slabší místa, ale přesto mě stále něco přesvědčuje, abych se k němu občas vrátil a těch pár slabůstek toleroval. Možná je to chuť té pravé powermetalové esence, která je čím dál více vzácnějším zbožím. Tim Aymar zpívá tak intenzivním způsobem, až mám pocit, že naběhlé žíly na jeho hlavě pročísnou vzduch a uškrtí mě. Je to správný srdcař a případné prokousnutí mikrofonu vnímám v jeho případě jako důkaz oddanosti žánru.

// Sorgh 

Nightingale - Nightfall Overture (2005)  ochutnávka

Junius - Eternal Rituals For The Accretion Of Light (2017)  ochutnávka

Junius mě až na občasná setkání na youtube dosud úspěšně míjeli. Snažím se to napravit a začínám nejnovějším materiálem. A je to dobré, fakt dobré. Album má zvláštní napětí, které kolísá podle toho, jak se daří potlačit apokalyptický tón sdělení. Některé melodie svádí až k dojetí, jindy člověka zatloukají do země těžké riffy. Budu se tomu ještě věnovat.

Labirinto - Gehenna (2017)  ochutnávka