Článek: Nedělní poslech 87

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 87

Sarapis7.10.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Vale of Pnath a její album II.

Vale of Pnath pochází z Denveru a na pohled to jsou hodní chlapci. Jenže jak už název kapely napovídá, zhlédli se v temných příbězích mistra Lovecrafta a kdoví, jestli v bájném údolí Pnath nevlastní nějaké pozemky či dokonce parcely určené pro pozdější výstavbu rodinných domů. A to se na hodné chlapce nesluší. Takže jinak - Vale of Pnath je banda zlobivých parchantů, kteří si rádi pohrávají s všepožírající temnotou, hltají litry krve z osmdesátkových hororů a své nejbližší okolí odstrašují technickým death metalem. To už je mnohem zajímavější!

Od úplných začátku v roce 2006 to v kapele táhne vlastně už jen kytarista Vance Valenzuela, ale ještě donedávna (přesněji do loňska) mu byl věrným parťákem basák Alan Paredes. Vale of Pnath o sobě dali poprvé pořádně vědět svým debutovým albem The Prodigal Empire (2011), na němž se předvedli jako zdatní hráči a neméně zajímaví komponisté. Co se týče druhého alba se skromným názvem II, zmiňované personální změny se ho vlastně netýkají, protože to se psal ještě rok 2016 a nahrávku tehdy zrealizovali oba dva zakladatelé i s dlouholetým bicmenem Ericem W. Brownem. Já vím, je to asi nuda, ale to jen abyste věděli, koho případně chválit. Protože určitě je za co, album II je sekec mazec.

Vale of Pnath patří do kategorie těch mladších, dravých a instrumentálně špičkových death metalových kapel (plácnu Rivers of Nihil), které se kromě nezbytného příklonu k brutalitě nebojí chopit i akustické kytary, zlehčit tempo nebo pocuchat nervy strašidelnými ruchy. Barvité skladby a proměnlivé nálady v jejich pojetí neztrácí žánrovou dravost, zároveň však pohladí po zvrácené duši ty, kteří podobně jako u Rivers of Nihil nebo třeba Decrepit Birth kvitují to něco navíc. Něco, co přerůstá úzké mantinely stylu, nakukuje sousedům do zahrádek a nabírá na síle s každým dalším zhoustnutím atmosféry. Je potěšující, že něco visí ve vzduchu i v těchto dnech, protože Vale of Pnath se nachází ve studiu, kde s našeptávajícím Howardem za zády jistě kutí něco znamenitého.

<a href="http://valeofpnath.bandcamp.com/album/ii">II by Vale Of Pnath</a>

Kapela: Vale of Pnath

Album: II

Styl: technical death metal

Vydáno: 6/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: Willowtip Records

Odkazy: bandcamp, facebook

Sestava:

Alan Paredes - baskytara

Vance Valenzuela - kytary

Eric W. Brown - bicí

Eloy Montes - kytary

Reece Deeter - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.