Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 88

Nedělní poslech 88

Victimer14.10.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Harrow a její EP "A Fire In The Mountains".

V horách jsou dnes Harrow možná úplně poprvé, ale jinak jsou to už zaběhlí výletníci. Stihli si prošlápnout hned několik míst, na které se nezapomíná a mohou se díky nim točit desky. Jen se o nich tolik neví. Diskografie souboru čítá tři velké zastávky a další menší čundry, u kterých si kapela aspoň na moment vyrazila za město trochu pobýt v přírodě, spláchnout žal a zapomenout na stresy. Posledním krátkým vandrem je aktuální EP A Fire In The Mountains.


Harrow je původně tříčlenná (v současnosti pouze duo) kapela třídící odpad a své hudební pohnutky mezi black metal, folk a niterní napojení na přírodní mystiku. Jejich pohyb po hmatnících řídí staré obyčeje, divočina a další vlivy, které lze nabrat jenom venku, daleko od civilizovaných partií ve tvaru kvádrů. Harrow jsou blízko kapel jako Alda, Panopticon a jim podobných, kterým není lhostejné rozdělat na kraji lesa oheň, zabodnout pohled do dálky a čistit hlavu pouhým vypnutím okolního světa. Říkejme jim atavisté, volnomyšlenkáři, podivíni, jak kdo chcete...

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/harrow%20band.jpg


Harrow jsou už zkrátka takoví. V jejich silách sice nejsou velké zásahy do jasně ohraničeného žánru a nedočkáme se ani dalších větších oživení, ale není nad přírodně laděnou pohodu. Tu je pak nutné míchnout pernějšími výrazy a typickým bzučením včelích sběračů pylu. Nic neslyšeného, nic pobuřujícího. O to však ani nejde. Jde o možnost se zastavit a popřemýšlet, k čemuž může právě tohle EP pěkně posloužit. Třeba takhle při neděli. Bez hlubších závěrů, jen tak lehce a nenásilně si odskočit ven. Harrow spadají někam za výše jmenované interprety, nemají v popisu práce je předčit, jen je následovat a vidět věci podobně. Pak není problémem, že zpěvák zjevně neprošel důkladnou přípravou hudební školy a zní občas falešně a stejně tak by nemělo vadit, že skladby zní víc sympaticky, jak objevně a originálně.


Za pozornost stojí čistě folková eponymní věc, u které se chce vážně jen dlouze potahovat z cigára, občas klackem prohrábnout dohasínající uhlíky a vytáhnout poslední horkou bramboru. Ve dvojce Scarred Mountainsides lze nalézt ukázkové propojení všeho zmíněného, jak stylově, tak pocitově. Hezky se veze jak velí žánr, nic nevymýšlí, nic nekuje. Já si nejvíce užívám následující Slashed & Burned, ve které je krom klasické náklonnosti k divoké přírodě, přítomna také ne úplně obvyklá divokost (možná až punková) ve frázování a melodice. Škoda, že na takto položeném vokálu není postavena celá skladba, dodala by jí jistě na větší zvláštnosti. Melodie se krátce vrátí, styl zpěvu už ne a další děj je věnován klasické kombinaci syna pekla s pravidelným voličem strany zelených. Přesto je v té skladbě o trochu víc, než velí tradice, aspoň o trošičku...

 


Celkově má tohle epko své charisma. Možná není úplně původní a možná po něm po pár posleších neštěkne pes, ale je tam taková ta špinavá a nehraná nespoutanost, aneb jak být co nejblíže horám a nemuset si na to hrát citováním wikipedie či v dokumentárních filmech o velkých dobrodruzích. Stačí být trochu normální a přirozený.


Kapela: Harrow
Album: A Fire In The Mountains
Styl: black / folk metal
Vydáno: 8/2016
Země: Kanada
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:
Ian Campbell - zpěv, kytara
Jacob Moyer - bicí



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky